Halina Mlynkova je populární polskou zpěvačkou. Její tvář zdobí stránku kdejakého časopisu, při koncertech se skupinou Brathanki vyprodává velké haly a náměstí. Vydali první album a prodalo se ho hned přes tři sta tisíc.
A tahle dívka se zázračnou kariérou je Češka z malého severomoravského městečka Jablunkov-Návsí. Do Krakova přišla studovat a za tři roky dobyla srdce stovek tisíc Poláků.
Všude tady pořád čtu a slyším Halinka. Ne Halina. Jste pokřtěná zdrobněle, nebo je to výraz toho, jak moc vás Poláci mají rádi?
Jsem Halina. Dlouho jsem si nemohla zvyknout, že mi tady tak říkají. Ani doma mi tak neříkali. Pamatuju si, že když jsem byla v první třídě a podepsala jsem se na sešit Halinka, tatínek se mi smál, škrtl to a napsal Halina. Tady se to nějak ujalo, lidé mě tak všude sami píšou. Ale jsem spíš ta Halina.
Čím to, že právě hudba, jakou dělají Brathanki, měla takový úspěch?
Myslím, že je taková veselá, pohodová. Je v ní optimismus. Lidé se honí jenom za prací, jsou ve stresu. Možná cítí, že potřebujou právě takovou hudbu, při které se odreagují. Ta hudba je normální, dá se na ni tančit. Možná i lidová část hudby, kterou se inspirujeme, je uklidňuje. Cítí, že jim je blízká. Snad proto. Národnost polská, občanství české.
Proč jste se rozhodla odejít z České republiky studovat do Krakova? Sehrálo v tom roli, že je to tak krásné město?
V podstatě ano. Podala jsem si žádost, že bych chtěla do Krakova, ale nebylo to jisté. Tady je komise, která zahraniční studenty rozděluje do různých měst. Mám kamarádku, která chtěla do Krakova, ale dostala se do Lublinu. Měla jsem velké štěstí, že jsem se dostala na zdejší univerzitu. Díky tomu jsem tady začala i zpívat.
Šla jste do neznáma?
Mám tady tetu. A studuje tu hodně Čechů. Někteří jsou jen stážisté, třeba na rok, a neumějí vůbec polsky. Takže to ze začátku mají docela těžké. Ale hodně je v Krakově lidí jako já - máme národnost polskou, ale občanství české. Polsky sice neumíme výborně, ale rychle si zvykáme. Takových lidí sem ročně přichází asi stovka.
| HALINA MLYNKOVA Narodila se 22. 6. 1977 v Třinci. S rodiči žila v Jablunkově-Návsí. Po střední škole v Českém Těšíně byla přijata ke studiu etnologie na Jagellonského univerzitě v Krakově. Před třemi roky začala zpívat s polskou skupinou Brathanki. Nyní patří k nejpopulárnějším polským osobnostem. První desky s názvem Ano se prodalo přes tři sta tisíc nosičů. Loni vyšlo druhé album Patataj. Brathanki získávají mnoho polských hudebních cen, hrávají ve Spojených státech, v Belgii, Maďarsku, Švédsku a Německu. V České republice skupina hostovala na koncertech skupiny Čechomor a objevila se v televizi při předávání cen Andělé 2001. Jejich první album vyšlo i v české verzi a písně se hrají i v českých rádiích. Halina Mlynkova je svobodná, žije střídavě v Krakově a ve Varšavě. První deska, kterou Halina Mlynkova natočila se skupinou Brathanki, se v Polsku prodává ve statisícových nákladech. Halina Mlynková nevystupuje v Česku často, přesto si skupina Brathanki už našla cestu k českým posluchačům. |
Vaši rodiče jsou tedy Poláci?
Mají polskou národnost, české občanství. Rodina žila na Těšínsku odedávna a hranice se tam pořád měnily.
Znáte se coby obyvatelka okolí Českého Těšína s jeho slavnou postavou Jaromírem Nohavicou?
Jistě, jako každý z Českého Těšína jsem na ulici věděla, kdo jde kolem mě. Ale osobně se vůbec neznáme.
A poslouchala jste jeho muziku?
Samozřejmě.
Jakou ještě?
Buty, Bez ladu a skladu. Hodně jazzu, Edith Piaf. Těžko říct, bylo toho opravdu hodně.
Polskou hudbu jste znala?
Moc ne. Spíš jen takové výrazné hitovky. Když jsem přijela do Polska, všichni se mě ptali, jestli znám to a to a co poslouchám. A já neměla ponětí, o čem je řeč. Teď se to trochu otočilo. V Česku už neznám mladé kapely a zpěváky, kteří přišli během pěti sedmi let. A když se mě tam ptají, co si myslím o tom či o tom, divím se: kdo prosím?
Jak často jezdíváte domů?
Teď tak každé dva měsíce. Když jsem byla na vysoké, jezdila jsem každé dva týdny. Pak už jednou za měsíc. Doufám, že to nedopadne tak, že budu doma jen o svátcích. Teď jsem navíc bez automobilu a od autobusů a vlaků jsem si už odvykla. Těch jsem si na škole užila dost.
Projevuje se v muzikantském životě v Polsku, jak silně katolicky založená země to je?
Ano, když sem přijel na koncert americký zpěvák Marilyn Manson, vtrhla mu do šatny policie a protidrogové komando. Všechno tam tak prohrabali, že se muzikanti okamžitě urazili a ujeli rychle do Německa. Trochu se tady projevuje slabá tolerance. Vždyť to byl host!
Vy jste přísnější polskou morálku někdy pocítili? Naše písničky nejsou takové, že by někoho pobuřovaly.
Hráli jsme i pro kněze a pro řádové sestry. Před jednou naší písničkou vždycky při koncertech říkám, aby si holky dávaly pozor, ať neskončí jako staré panny, jako ta dívka v písničce. Když jsme hráli před kněžími, kluci z kapely na mě hrůzou třeštili oči. Báli se, že to zase řeknu.
A řekla?
Ne, neřekla. Viděla jsem jim na očích to zděšení.
Vy jste věřící?
Jsem evangelík. Jsem věřící, ale řekla bych, tak neukázkově. Tam někde v sobě to mám.
Jak jste se vůbec ke skupině Brathanki dostala?
Náhoda. Chtěla jsem se přihlásit do muzikálu do Varšavy, ale nakonec jsem propásla zkoušku. Pak jsem dostala možnost nahrát desku s jinou kapelou a kluci z Brathanki se o mně dozvěděli od jednoho hudebníka. Pozvali mě na svou zkoušku. Já je náhodou znala, oni mě ne.
Už byli trochu slavní?
Ne. Ta kapela byla úplně nová. Měli tehdy materiál, ale s úplně jinými texty. Napsala je manželka jednoho z kluků, tak narychlo, na koleně, aby bylo vůbec co zpívat. Teď zpíváme jiné texty. Takže já se je vlastně naučila dvakrát - ty první a pak ty profesionální, co už jsou na desce.
Vaše deska vyšla i v české verzi. Zpívá se vám líp v češtině, nebo v polštině?
Když jsem nahrávala českou verzi, asi se mi zpívalo líp. Hodně lidí si všimlo, že v tom mám úplně jiné emoce. Ono je to také tím, že české texty jsem si sama přeložila. Byly moje, a když člověk něco napíše sám, zpravidla to jinak prožívá. Na druhé straně jsem na polštinu tak zvyklá, že se mi v ní také zpívá dobře. Ale polština není zpěvný jazyk, je tvrdá. Vždycky budou písničky líp znít v angličtině a koneckonců i v té češtině.
Býváte před vystoupením nervózní?
Teď nervózní začínám být. Dříve jsem nebyla. Pořád jsem si jenom říkala: fajn, přišlo tolik lidí, všechno je fajn. Teď se na to dívám jinak. Už vím, co se může stát, co se může nepodařit. Mám trému, bojím se, aby nevypadl proud, aby neselhalo nějaké zařízení. Cítím takovou nějakou zodpovědnost, když si uvědomím, kolik lidí se na nás přišlo podívat. Opravdu si v poslední době připadám nervóznější. Ale myslím, že to je jenom dobře
Jaká je polská hudební scéna? V České republice převládá v rádiích stejný pop. Je to v Polsku podobné?
I tady, jako všude, mají hlavní slovo rádia a televize. Když se jim někdo nelíbí, nemá šanci prorazit. My jsme také měli problémy. Zpočátku nás žádná hudební firma nechtěla vydat. Ale jsou tady rádiové stanice, které podporují mladou hudbu a novou scénu. Ale problém to je. Tím spíš, že teď se točí remaky starých písniček. Staří zpěváci a staré kapely znovu vydávají staré desky. Dokonce při udělování hudebních cen tady vznikla nová kategorie - nejlepší reedice. Hodně lidí se ptá proč? Proč omílat to, co bylo před dvaceti třiceti lety, a ne to nové? Všechno se přece mění...
Vy asi máte aspoň trochu ráda historii, staré věci, staré lidové zvyky, když studujete etnologii...
Mám. Nejen trochu. Hodně. Mám ráda dějiny, historii. Chytlo mě to ve třetím ročníku střední školy, kdy jsme měli perfektního učitele dějepisu. Staré události a věci mají v sobě tolik krásy. Ale proto, že jsou nenávratné.
Co je teď pro vás na prvním místě? Univerzita, nebo muzika a koncerty?
Docela jsem se vyrovnala s tím, že nějakou dobu mi nevyjde čas na to, abych školu ukončila. Pořád někam jezdíme, připravujeme další desku. Ještě mám tři roky čas na to, abych obnovila studium a dokončila diplomovou práci. Mám vlastně všechny zápočty, zkoušky, jen schází ta diplomka. Měla jsem na ni celý pátý ročník, protože jsem měla zkoušky hotové už ve čtvrtém. Jenže asi v polovině jsme začali koncertovat a hrát a už nebyl čas. Určitě budu teď hlavně zpívat. Druhou takovou šanci bych v životě nedostala. Byl to můj sen.
To je pro vás zpívání tak moc důležité?
Dodává mi spoustu energie. Kluci ze skupiny se mi často smáli, že když vycházím na pódium, není se mnou žádný kontakt. Že prý jsem úplně mimo. Já jsem si toho samozřejmě nikdy nevšimla. Ale říkají, že prý to je, jako bych prošla do nějaké jiné sféry. Prý vypadám, jako bych nebyla na zemi. Nevím. Ale cítím při zpívání obrovskou radost.
Nechystáte se v Česku na nějaký frontální útok, abyste tam byla tak slavná jako tady v Polsku?
Frontální útok se dělat nedá. Myslím, že hodně kapel a zpěváků má takový promyšlený útok, ale nakonec nevyjde. To záleží jenom na lidech, kteří chodí na koncerty, kteří hudbu poslouchají. Jestli se jim líbí nebo ne. My jsme zatím v České republice udělali pár koncertů. Největší byly s kapelou Čechomor. Opravdu jsem se divila, jak lidé reagovali. Asi se jim to líbilo. Takže určitě bychom tam chtěli vystupovat čím dál víc. Ale zase je pravda, že koncertů v Polsku teď máme tolik, že vlastně nemáme čas přijíždět výrazně častěji. Uvidíme.
 Polská zpěvačka Halina Mlynková dobývá české hitparády. |
