* Vidím, že jste klaun i doma, Bolku. Posílá vás kvůli tomu často někdo do blázince?
Na tomhle mi skončilo pár vztahů se ženami... Říkaly, že s bláznem se nedá žít. Že si jdu po svém, jsem sobecký a mám pocit, že když dělám divadlo, tak by to rodina měla pochopit. A asi to tak je - herci, jako jsem já, mají pocit, že když zrovna nedělají radost doma, tak ji dělají mnoha a mnoha lidem v hledišti. Jenže rodina se nemůže stát hledištěm, na čemž se mi hodně lásek zvrtlo.
* Co vám ty ženské například vyčítaly?
Ledacos... Že věčně nejsem doma nebo že považuju hospodu za obývák. Tady v Olšanech mám naštěstí nějaký kompromis mezi hospodou a obývákem, protože mi stačí sejít na pivo z ložnice po schodech.
* Míváte problémy s tím, že vám lidi nevěří, protože až příliš často přeháníte?
To bych neřekl, některé věci beru určitě vážně. Třeba mám opravdu rád svoje děti a vždycky jsem měl, i když teprve teď to dávám víc najevo. Dřív jsem měl pocit, že to musí být každému jasné.
* Jenže?
Jenže to jsou jen pocity. Taky jsem si třeba myslel, že když nejsem s naší partou, tak nemůže být taková sranda, jako když tam jsem. A ona je přitom mnohem větší legrace právě beze mě. Až postupným zráním si člověk uvědomuje takové jemnosti. Cimrmani to dávno vědí taky - například když se v divadle tleská, tak byste se ani neměl klanět, protože diváci velmi pravděpodobně tleskají někomu jinému. Tohle přesně znám ze školy a pak i z divadel - když se lidi zasmějou, mladý herecký duch pookřeje a má pocit, že se na tom nějak podílí. Ale oni se opravdu smějou spíš jeho kolegovi. A až když to člověk postupně pochopí, má právo říkat si hrdým jménem komediant. Pak už ví, že nejde jenom o něj, ale že jde o souhru. Já se to už snažím pochopit..., ale taky mi to kolikrát nejde.
* Myslíte, že vaše dvě starší dcery štvalo, že jste dřív nedával tolik najevo svou otcovskou lásku? Třetí dítě, syna Vladimíra, si evidentně užíváte pozorněji...
Dobré děti se vychovávají samy. A člověk si taky rád říká, že čím to mají děti složitější, tím jsou potom bohatší, protože se nechodí jen po hřebenech hor, ale taky údolím a někdy se brodí. Na to se trochu vymlouvám. Ale jinak na tom samozřejmě něco bude a citliví lidé si uvědomují rozdíly - já jsem nejstarší a trochu polozapomenutá v Praze, zato já, já jsem oblíbenec tatínka, a teď se mi narodí bráška, tak budu muset trošku přidat v tenise, aby nebyl lepší než já... Rivalita mezi sourozenci je.
* Mimochodem, prožil jste si ji sám ve svém dětství?
Jako poslední výsledek snažení rodičů jsem to měl jednodušší. Měl jsem sice dva starší bráchy, ale jeden byl ze strany matčiny a druhý z otcovy, takže já byl jediný vlastní - hýčkaný a všechno se mi odpustilo, i když se po mně taky občas šlo elektrickou šňůrou. Ale byl jsem miláček. A z toho pochází moje sebedůvěra a lehkomyslná víra, že mě vždycky někdo zachrání a že mi bude odpuštěno. Tím se dokonce napájí i moje víra v Boha, protože si ho představuju jako svou matku nebo otce, nejraději jako oba dohromady.
* Za pár dnů se takovým bohem stanete znovu vy sám. Bude pro vás kvůli novorozeněti rok 2004 jiný než rok minulý? Zatím jste žil dost intenzivně divadlem, filmováním i farmou v Olšanech...
Buď svůj současný život omezím, nebo se budu tvářit, že jsem ho omezil. Ale nerad bych skončil omezený. Vždyť možná ještě najdeme nějaké inovace, jak vychovávat dítě k oboustranné spokojenosti. Třeba zavěsím v hospodě takovou kolébku, od ní půjde provázek k mé ruce, a když si ponesu cigaretu k ústům, tak tu závěsnou kolébku rozhoupu. Tohle si umím představit. Kouření je krásný, celkem pravidelný pohyb.
* Z vaší Marcely mám pocit, že by se přes tyhle zvláštní názory na výchovu klidně přenesla a ráda by se vdala. Vy ještě pořád o další svatbě slyšet nechcete?
Narození dítěte se dá oddalovat plus minus devět měsíců, ale svatba donekonečna, což je moje jediná naděje. Takže oddalovat, oddalovat...
Nevýznamný regionální blbeček
* Přátelé si s vámi zažili lecjaké překvapení - jednou prý například zírali, jak hltáte filozofické knihy neboli jak se ládujete stránkami vytrhanými z Platona... Řekl bych, že jste si kvůli podobným srandičkám docela kazil zdraví.
Bohémství spočívá v tom, že si programově nezakládáme na zdravovědě, a tenhle postoj se pak někde musí projevit. To říkají moudří a já tomu věřím - že se jednou všechno podškrtne a budou se dělat účty. Někomu prostě stojí za to žít, aby prožil legrace a divočiny, a někdo lpí zase na tom, aby se dožil stáří.
* Takže vy počítáte s tím, že nějakou daň za život klauna zaplatíte?
Jenom vím, že k bohémům se stáří buďto nedostaví, nebo je docela skotačivé. A já zatím prožívám skotačivé babí léto.
* Cítíte někdy v divadle fyzickou bolest?
Těch přemetů jako dřív už samozřejmě nejsem schopný. Už hraju... asi opatrněji. Chtělo by se říct, že některé věci považuju jako starší člověk za zbytečné, ale já je chtě nechtě za zbytečné považovat musím. Protože už je prostě nedokážu.
* Ale jakžtakž obratný zatím jste - není čas pomalu začít vychovávat nástupce?
Herectví se asi nedá předat. Už jsem učil a připadalo mi to neužitečné - dělal jsem třeba v Amsterdamu nebo v Americe stáže, ale na začátku jsem vždycky zájemcům řekl, že je to jako by přišli, že se chtějí naučit na housle. Jednoduše přijdete, máte ty housle a smyčec a já před váma stojím a zahraju, jak to asi má vypadat. Vy si řeknete, že to je výborný, tohle byste chtěli umět, jenže za ten měsíc si pak pomyslíte: Sakra, moc jsem se na ty housle nenaučil... Důležité je to, čemu se říká vášeň hrát. Jak mi jednou řekl Jiří Stivín: Když by se někdo chtěl naučit hrát na nějaký nástroj, úplně stačí, aby trénoval deset minut denně. A v tom já mám výhodu, protože se nejmíň deset minut denně tomu hraní věnuju.
* Kdy jste vlastně naposledy chodil na laně nebo na vysokých chůdách?
Nějaký čas už to musím oželet. Vždyť říkám, že přišlo babí léto a s ním i úrazy. Člověk si sem tam zlomil nohu nebo vykloubil rameno, ale pak se objevily i úrazy vnitřní a tomu se právě říká stárnutí. Ztrácí se ohebnost, elán i odvaha.
* Jak jste myslel ty vnitřní úrazy?
To jako když někomu někdo umře. Lidově se říká krásně, že už začínají kácet v našem lese, a kácejí se vždycky ty nejlepší stromy... Můžu se utěšovat myšlenkou, že nejsem ten nejlepší strom, jinak by mě už taky pokáceli. Vzpomínáte, jaká je moje představa boha?
* Jasně, milující rodiče.
Ale mám ještě jednu idealistickou představu, totiž že bůh je rozmazlené dítě, které si s náma jen tak zahrává. Znáte to - dítě jde a nezáleží mu na mravencích, ničí je. Těm mravencům v okolí záleží na tom, kterého z nich zabije, ale dítěti je to jedno. Taky pěkná představa boha - roztrhané panenky a rozšlapané vláčky.
* Hezké. Ale co to má společného s chozením na chůdách?
(Bolek se přestává soustředit, protože do olšanské hospody vstoupil jeho známý: Ale ale! Tenhle mi říká lokální umělče, méně významný regionální blbečku. Já se musím bránit, a protože je doktor práv, tak mu říkám rozvodový laborant. Ale teď je střízlivej, takže do mě šít nebude.) Bavili jsme se o chůdách? Bez nich bych se i obešel, ale lituju, že teď už nebude vysoká jednokolka! Tuhle mi povídala paní Bohdalová, jak je podle Květy Fialové stáří krásné. Jiřina to správně okomentovala: "Houby krásné! Fialová skoro říká, že se těší na smrt, tak proč já jí pak jedu přát k narozeninám?"
Chci točit film o kovbojích
* Nedávno o vás vyšla kniha a mezi vzkazy od přátel je tam například: Bolku, žij trochu pomaleji.
Že jako doporučená rychlost života? To je přání zbytečné.
* Anebo: Neber některé věci tak vážně.
No jo, to už je zásah.
* Skutečně? Nevypadáte, že byste si dělal moc starostí.
Jak to říká klasik? Na tváři lehký smích, hluboký v srdci žal. Tak to má u gentlemanů být.
* Jaký vy máte důvod k žalu? Na krásné farmě si ráno zajdete mezi koně, pak posnídáte s mladou a půvabnou nastávající maminkou...
Je fakt, že bych si neměl stěžovat, ale přesto vám musím říct, že vždycky existují dva různé pohledy - jeden zvenčí, druhý zevnitř. Mám v Lombardii známého, italského klauna, který bydlí u Milána, a jednou ho takhle vidím z auta, jak se v klobouku prochází se svým krásným psem. Lehce mrholí, on kouří dýmku - idyla... Vystoupil jsem, přišel za ním a říkám, jak ho bylo hezké a harmonické sledovat: Chlapče, je ti co závidět. Ale on na to: "Hovno, prosim tě... Bolí mě zuby jak sviňa a někdo říkal, že fajfka tu bolest utiší. Máme malé děcko, takže doma kouřit nemůžu, tak jsem si řekl, že půjdu do té kosy ven a vzal jsem psa s sebou. Nasraný jsem byl a kvůli děcku nevyspalý, fajfku v hubě, ale nechutnalo mi to, zubům to beztak nepomáhá..." Chápete? Najednou je ten pohled zevnitř úplně jiný.
 Bolek Polívka při natáčení filmu Dědictví aneb kurvahošigutentag, 1992. |
 Bolek Polívka. |
 Eva Holubová a Bolek Polívka. |
 |
 |
 Dagmar Havlová a Bolek Polívka při udílení Českých lvů 2000. |
 Herec Bolek Polívka při udílení Českých lvů 2000. |
 Bolek Polívka na slavnostním vyhlašování cen České filmové a televizní akademie. |
 Bolek Polívka a Martin Trnavský ve hře Variace na chlast. |
 Herec Bolek Polívka na "Opening party" v hotelu Imperial v Karlových Varech.(4.7.2002) |
 Jiří Stivín a Bolek Polívka při předávání filmových cen za rok 2002 v pražské Lucerně. (1.3. 2003) |
 Eva Holubová a Bolek Polívka na tiskové konferenci k filmu Pupendo. |
 Bolek Polívka se synem Vladimírem. |
