Lidé
Fridtjof Nansen
S pisovatel Romain Rolland nazval Fridtjofa Nansena »jediným hrdinou Evropy naší doby«. Proč? Měl pro to přinejmenším dva důvody: Nansen byl jedním z největších polárníků a současně patří i do dnešních dnů mezi největší humanisty. Tento po otci Dán a po matce Němec se narodil roku 1861 poblíž Kristianie (dnešního Osla), kde také vystudoval zoologii. V jedenadvaceti se zúčastnil lovu tuleňů a přitom zcela propadl kouzlu dálného Severu. Jako polárník se uvedl roku 1888 přechodem Grónska na lyžích (přičemž je navíc zpopularizoval po celém světě). Pak ho napadlo využít posunu ledu k dosažení severní točny. Nechal svou speciální loď Fram (Vpřed) zamrznout v Severním ledovém oceánu a unášet ji proudem. Z ní pak v březnu 1895 s druhem Johansenem vyrazil se saněmi k pólu. V dubnu dosáhli tehdy rekordních 86 stupňů 14 minut severní šířky (450 km od točny), ale po zvážení svých šancí se rozhodli k návratu. Zpátečních 670 km bylo tvrdou zkouškou fyzických i psychických sil. O psy postupně přišli, každý den táhli patnáct hodin saně a utěšovali se, že horší už to být nemůže... Bylo. T eplota dosahovala většinou »jen« patnácti pod nulou, ale přes den často pršelo, takže šaty ani nestačily uschnout. Pak jednou zapomněli natáhnout hodinky, a ztratili tak možnost měřit polohu. Museli přezimovat v chýši z kůží, ledu a kamení. Na další cestě, už na jaře, jim uplavaly kajaky... »Voda byla ledová a plavání v šatech šlo zpropadeně těžko... Konečně jsem uchopil lyži ležící na zádi. Vtáhl jsem se na okraj kajaku, ale tělo jsem měl zimou tak ztuhlé, že jsem se nedokázal vyšplhat do člunu. Johansen přiskočil a pomohl mi nahoru... Sotva jsem se držel na nohou. Strhal ze mě šaty a navlékl na mě těch pár suchých věcí, co nám zbylo. Pak rozložil na led spací pytel, strčil mě do něj a přikryl vším, co bylo po ruce.« Nakonec se zachránili. Patnáct měsíců po odchodu z Framu, přičemž cestu původně plánovali jen na sto dní. Nansen si tehdy sáhl na dno tak důkladně, že už žádnou obtížnější výpravu nikdy nepodnikl. Působil jako profesor univerzity v Oslo a stal se prvním norským vyslancem v Londýně. Po 1. světové válce byl jmenován vrchním komisařem Společnosti národů pro návrat válečných zajatců a byl duší mnoha humanitárních akcí, za což v roce 1922 obdržel Nobelovu cenu míru. Navzdory pomoci obyvatelům Sovětského svazu sužovaným protibolševickou intervencí a občanskou válkou si vysloužil nevraživost Stalina a potažmo jeho východoevropských poskoků. Tak se stalo, že se tento velkorysý a obětavý člověk coby jeden z představitelů »reakčních kruhů západního imperialismu« příliš na stránkách socialistického tisku neohřál... Fridtjof Nansen zemřel 13. května 1930 v norském Lysakenu.
Fridtjof Nansen
S pisovatel Romain Rolland nazval Fridtjofa Nansena »jediným hrdinou Evropy naší doby«. Proč? Měl pro to přinejmenším dva důvody: Nansen byl jedním z největších polárníků a současně patří i do dnešních dnů mezi největší humanisty. Tento po otci Dán a po matce Němec se narodil roku 1861 poblíž Kristianie (dnešního Osla), kde také vystudoval zoologii. V jedenadvaceti se zúčastnil lovu tuleňů a přitom zcela propadl kouzlu dálného Severu. Jako polárník se uvedl roku 1888 přechodem Grónska na lyžích (přičemž je navíc zpopularizoval po celém světě). Pak ho napadlo využít posunu ledu k dosažení severní točny. Nechal svou speciální loď Fram (Vpřed) zamrznout v Severním ledovém oceánu a unášet ji proudem. Z ní pak v březnu 1895 s druhem Johansenem vyrazil se saněmi k pólu. V dubnu dosáhli tehdy rekordních 86 stupňů 14 minut severní šířky (450 km od točny), ale po zvážení svých šancí se rozhodli k návratu. Zpátečních 670 km bylo tvrdou zkouškou fyzických i psychických sil. O psy postupně přišli, každý den táhli patnáct hodin saně a utěšovali se, že horší už to být nemůže... Bylo. T eplota dosahovala většinou »jen« patnácti pod nulou, ale přes den často pršelo, takže šaty ani nestačily uschnout. Pak jednou zapomněli natáhnout hodinky, a ztratili tak možnost měřit polohu. Museli přezimovat v chýši z kůží, ledu a kamení. Na další cestě, už na jaře, jim uplavaly kajaky... »Voda byla ledová a plavání v šatech šlo zpropadeně těžko... Konečně jsem uchopil lyži ležící na zádi. Vtáhl jsem se na okraj kajaku, ale tělo jsem měl zimou tak ztuhlé, že jsem se nedokázal vyšplhat do člunu. Johansen přiskočil a pomohl mi nahoru... Sotva jsem se držel na nohou. Strhal ze mě šaty a navlékl na mě těch pár suchých věcí, co nám zbylo. Pak rozložil na led spací pytel, strčil mě do něj a přikryl vším, co bylo po ruce.« Nakonec se zachránili. Patnáct měsíců po odchodu z Framu, přičemž cestu původně plánovali jen na sto dní. Nansen si tehdy sáhl na dno tak důkladně, že už žádnou obtížnější výpravu nikdy nepodnikl. Působil jako profesor univerzity v Oslo a stal se prvním norským vyslancem v Londýně. Po 1. světové válce byl jmenován vrchním komisařem Společnosti národů pro návrat válečných zajatců a byl duší mnoha humanitárních akcí, za což v roce 1922 obdržel Nobelovu cenu míru. Navzdory pomoci obyvatelům Sovětského svazu sužovaným protibolševickou intervencí a občanskou válkou si vysloužil nevraživost Stalina a potažmo jeho východoevropských poskoků. Tak se stalo, že se tento velkorysý a obětavý člověk coby jeden z představitelů »reakčních kruhů západního imperialismu« příliš na stránkách socialistického tisku neohřál... Fridtjof Nansen zemřel 13. května 1930 v norském Lysakenu.
