Podzimní návrat vede z Řecka do Brna

Režisér Georgis Agathonikiadis putuje celý život mezi rodným Řeckem, kam se před dvaceti lety vrátil, a Českem, respektive Moravou, kde vyrůstal, studoval a nyní natočil poetickou výpravu do dětství Podzimní návrat, která právě vstoupila do kin. "Je to film také o mně, ale nejen o mně. Měl by být symbolem duší všech těch dětí, které občanská válka v Řecku koncem čtyřicátých let zavedla do tuzemska a které se učily žít ve dvou světech," líčí. Řeckých běženců byly tehdy tisíce; méně šťastné děti zůstaly v internátech, jiné tu vychovávali jejich blízcí - hrdinu filmu jeho prarodiče. A zmíněná hranice mezi dvěma světy vedla prahem jejich domova. "Zavřeli jsme dveře, a byli jsme v Řecku. Vyšli jsme ven, a byli jsme v úplně jiné zemi," vzpomíná režisér na své klukovské zážitky. Některé se ve filmu objeví - dědeček, jenž se nikdy nenaučil česky, se "domlouvá" pomocí slivovice se sousedem, babička dodržuje náboženský rituál, chlapec ohrnuje nos nad tradičními řeckými olivami. "Babička mi opravdu tehdy vyčítala, proč jím ta česká jídla - jenže mně ve školní družině opravdu buchty a knedlíky chutnaly," směje se Agathonikiadis. Zvláštní kapitolu té doby tvořilo politikum. Řečtí emigranti, vesměs levicoví, totiž postupně zjišťovali, že komunismus "po česku" není zdaleka tak horlivý. "Řekové chápali revoluci hodně romanticky, pamatuji se, že v rámečku, kde visely naše rodinné fotografie, býval i obrázek Stalina, takže jsem si jako dítě myslel, že je to někdo z příbuzných. Setkání se zdejšími poměry, kde se na veřejnosti mluvilo jinak než v soukromí, nám vlastně pomohlo, abychom tyhle věci nebrali tak vážně," vypráví. Hrdinu filmu v dospělosti, když se po letech vrací z Řecka do Brna pro ostatky svých blízkých, představuje Jiří Bartoška. Pro něho to nebylo vzdálené téma, neboť řadu řeckých přátel potkal osobně za své brněnské studentské éry, a v Řecku prý žil i jeho bratr: "Mám synovce, který se podepisuje jako Lukas Bartoskas," prozradil. Ovšem s řečtinou si prý musel poradit jako hrdinové filmu Americká noc: ve scéně, kdy telefonuje rodině do Řecka, četl prý napsaný text rozvěšený po nábytku hotelového pokoje. George Agathonikiadis měl při natáčení jiný problém: česky mluví zcela plynně, jenže Brno nepoznával. "Místa, kde jsem strávil na třicet let, jako by se ke mně obrátila zády. Město vypadá jinak, známí bydlí jinde, ulice mají nová jména; nakonec jsem si musel koupit mapu jako obyčejný turista," říká s trochou nostalgie. Ostatně nostalgie je prý jeho osudem - nejprve snil o Řecku, které znal jen z dědova trochu pohádkového vyprávění, a teprve když tam přesídlil, objevil stesk po Česku - výzvu k návratu. Někdejší řecké děti, které vyrůstaly v tuzemsku, žijí dnes po celém světě. A slovy jednoho z nich, psychiatra ze Států, popsal režisér podstatu řecké povahy. "Dotyčný přítel mi při procházce Athénami řekl, že psychoterapii, za niž Amerika platí miliardy, má šťastné Řecko žijící tancem a zpěvem přímo na ulici zdarma."