Že mu jednu nevrazí! říkáte si po chvíli, vtaženi do osudů dvou osamělých lidí v penzionu pro důchodce. Josef Somr je tak bezohledný, protivný, zlý! Na svou partnerku, na celý svět. Naštvaný, že je starý, sám, že kdesi křičí mimino, že prší, že prohrává v kartách...
"Důležité je, aby člověk stačil zavčasu umřít," říká z jeviště tak, až jsou diváci přesvědčeni, že si to opravdu myslí.
To je ukázka toho, jaký je výborný herec. Málokdo jiný je ve svém skutečném životě tolik odlišný od postav, které více než čtyřicet let představuje v divadle, v televizi a ve filmu.
Představení skončilo a on po čtvrthodince nakukuje ze dveří šatny do kavárny, kde se ještě zdrželo několik diváků. Pár si jich jde pro podpis. Vypadá dojatě, plaše, až stydlivě. Takový totiž opravdu je.
Ptám se na jeho sedmdesáté narozeniny. "Já to snad ani slavit nebudu," mává rukou. "Nejraději bych už vůbec nikam nechodil, natož abych o sobě mluvil," vysvětluje své přesvědčení, že se do dnešního světa nehodí.
Několikrát se kvůli tomu dokonce omlouvá. Vypadá přitom, jako by mu skutečně bylo líto, že nedokáže vysvětlit, proč má pocit, že patří jinam než do televize, světel jeviště a časopisů.
Přesto jeho jméno zná snad každý. Hrál ve více než osmdesáti filmech, snad v každém druhém televizním seriálu a padesáti divadelních hrách.
Na fotbal pod topoly
Pruhy vinohradů vypadají jako hřbety ježků. Laťky ještě nejsou ovinuty révou a ostře trčí proti jasné jarní obloze. Je ticho, voní hlína a zdá se, že lidé zde chodí pomaleji než jinde. To je slovácký Vracov. Tam je Josef Somr doma. A moc šťastný.
"Ešče nás tu někdo čeká - před námi se nesková, dojél k nám až z Prahy - původem je z Vracova! Je to herec Jožka Somr - vrátil se dnes dom, potkává tu svoje mládí - a má tu svůj strom!"
Tak se vyvolávalo na loňské jízdě králů v Kyjově. Stejně jako ve Vracově, je tam Josef Somr nejen čestným občanem města, ale hlavně vítaným hostem. Takzvané vyvolávání, kdy se lidé střídají v předčítání různých básniček, replik a narážek, je součástí slavností.
Organizátoři požádali uznávaného herce, aby také předčítal. "Bylo zřejmé, jak je dojatý, že je zase ve svém rodném kraji. Až se mu trochu zatřásl hlas. Ale byla to chvilka, hned ho měl zase pevný a silný," vzpomíná jeden z organizátorů jízdy králů Josef Holcman. "Byl velmi vstřícný a vážil si toho, že tady vystupuje."
Vracovští potvrzují - populární herec je pověstný svým skromným chováním. "Vždycky, když tudy jede na kole, zdraví první," říká stará paní před jedním z vracovských domů. A chlapi se přidávají: Když jde na fotbal, nesedává na tribuně, ale jen tak pod topoly. Vídají ho často. Celé léto, často i o víkendech.
Ještě když žili jeho rodiče, odmítal o prázdninách natáčení - bylo přece třeba pracovat na vinohradě.
V rodném Vracově si koupil polovinu domku, druhou má jeho kamarád z dětství Stanislav Chmela, nyní majitel autoškoly, dříve fotbalista - když Otrokovice hrávaly v šedesátých letech první ligu.
Je nejen jeho blízký přítel. On může za to, že se Josef Somr stal hercem. To takhle spolu šli kolem brněnské JAMU. Jožka, jinak mu na Moravě nikdo neříká, už věděl, že ho nevzali. Z okresu přijímali jen jednoho a on při zkouškách skončil na druhém místě.
"Tak se tam zajdi zeptat, jestli se jim třeba něco neuvolnilo, když už jdeme kolem," nabádal ho Stanislav. Zkusil to. Jeden z přijatých uchazečů právě odstoupil a opravdu bylo volné místo.
"Že se Jožka stal hercem, je vlastně moje zásluha," dává dneska pan Chmela historku k dobru. Je znát, že je na svého úspěšného kamaráda pyšný.
"Stačí, jak v televizi vidím ruku, a hned poznám, že je Jožkova. Některá jeho představení jsem v divadle viděl tolikrát, že jsem poznal, kdy říká něco jiného, než je ve scénáři. Vždycky jsem ho na to upozornil a on se vztekal, jak je možné, že jsem to poznal."
Ostře sledované vlaky - doma ostuda!
Ale kdysi se ve Vracově spíše dalo slyšet: Co to ten Jožka Somr vyvádí, copak to je nějaká práce být hercem? Tehdy ho sousedé ještě neviděli v televizi a ve filmech jako dnes. Tudíž v jejich očích nebyl "slavný".
Nevěděli, co hraje v angažmá v Českém Těšíně, pak v Brně, v Pardubicích... V té době, v šedesátých letech, si ho už všímají filmoví režiséři. Dostává roli opilce ve snímku Obžalovaný režisérů Kádára a Klose. Oslovuje ho Jiří Menzel. Připadá mu jako ideální typ pro roli zhýralého výpravčího v Ostře sledovaných vlacích.
Josef Somr to nebere moc vážně. Nezdá se mu pravděpodobné, že by mohl hrát v Praze, natož ve filmu. Ale role na něj upozornila, vždyť film dostal Oscara.
Avšak to zděšení doma na Moravě! O Vracovských se přece odjakživa říká, že je každý druhý z nich železničář. Nejinak tomu bylo u Somrů. Tatínek, který pracoval na dráze, byl v šoku. Kdo to kdy viděl, aby nádražák ve stanici razítkoval nahý dívčí zadeček.
"Lidé si teď budou myslet, že něco takového děláme," lamentoval a maminka se styděla vyjít mezi lidi.
Neocenili ani jeho výkon v hlavní roli ve filmu Žert podle knihy Milana Kundery. Kritici ho sice opěvovali, film sklízel úspěchy v zahraničí, ale komunisté snímek stejně brzy zavřeli do trezoru, takže doma zůstával pořád tím nemravným nádražákem.
Nejlepší roky pak prožíval v pražském Činoherním klubu. Zažil nejslavnější éru, kdy soubor patřil v Praze mezi nejpopulárnější a jeho členové byli zváni na festivaly do světa. Však tam taky hrála sestava!
Takhle na ni vzpomíná Jiří Kodet: "V divadle jsme i bydleli. Ráno jsme stáli frontu na koupelnu, protože v jedné šatně spal Hrzán, v druhé Čepek a ve třetí Somr."
Josef Somr s pověstí slušného a plachého člověka býval dobrým terčem pro legrácky kolegů.
Třeba pro Vlastimila Brodského. Jednou si tak vyjeli na Moravu. Ráno, po povedené noci v restauraci, Brodský a kumpáni říkali: "Jožko, ty jsi teda číslo. Neměli bychom se tam jít aspoň omluvit?"
Nic nechápajícímu Somrovi namluvili, že byl tak opilý, až si spletl toaletu s krbem.
No to je strašné! zděsil se. Koupil kytici, bonboniéru a kajícně se vydal omlouvat personálu restaurace. Nikdo netušil za co. Brodský si samozřejmě celou historku vymyslel.
Ale konec zábavy.
Je rok 1978 a Josef Somr přechází do Národního divadla. Vrchol kariéry, zdálo by se. Jenže je to jinak. Postupně zjišťoval, že se do menšího Činoherního klubu - party lidí, kteří si rozuměli - hodil víc.
A také, být v sedmdesátých letech hercem Národního divadla přinášelo prekérní situace. V té době se v něm hrály kusy stvořené ke vkusu tehdejšího režimu. Příklad? Tak třeba Kremelský orloj. Stačí?
Ano, hráli v ní mistři jako Josef Somr nebo Josef Kemr a říkalo se, že kvůli nim se na to dá i dívat, ale pro mnohé milovníky divadla to přece jen bylo příliš. Somrovi kolegové říkají, že se v té době trápil.
Tak jako většina herců, kteří tehdy byli na vrcholu sil. Chtěl hrát, a tak přijímal i role ve hrách a televizních inscenacích, o jejichž kvalitě a smyslu pochyboval. Josef Somr dostal titul zasloužilý umělec.
Když se jeho kolegové po roce 1989 začali o oceněních z minulé doby vyjadřovat s opovržením, řekl: "Nejsem z těch, kteří by po něm plivli. Ale v momentě, kdy se tato titulatura odbourá, bude jen dobře."
"Skvělý herec!" říká Miroslav Krobot, divadelní režisér, který v Národním divadle v roce 1992 s Josefem Somrem připravil hru Rok na vsi.
"S obrovskou energií, vybaven právě k vystupování na velkých jevištích, jako je Národní divadlo. Lidsky mu však určitě bylo líp v Činoherním klubu. Cítí se lépe, když má kolem sebe lidi, kteří jsou mu osobně blízcí. Ale je profesionál a pochybnosti nebo nějaké znechucení nikdy nedával najevo."
Před třemi roky to však vypadalo, že Josef Somr s hraním skončí. V Národním divadle zkoušel hru Garderobiér. Náročnou hlavní roli. Premiéra se blížila, kostýmy a kulisy byly hotové, představení nazkoušené...
"Končím. Roli vracím," oznámil. Následovaly spekulace, pomluvy, hádky. Jen málokdo pochopil, že udělal to, co považoval za nejlepší. Raději skončil dřív, než aby měl dojem, že se představení jeho vinou nepovedlo.
Necítil se na ně. Texty se neučil snadno jako dřív, mnohdy si je opakoval celou noc a ráno je stejně neznal. Po hodině zkoušky byl unavený, bez nápadů.
"V dnešní době je etika často prázdným slovem a skromnost se moc nenosí," říká, ale o svém trápení s rolí nechce mluvit. Na takové otázky má vždycky připravenou odpověď - větu, kterou říkával Rudolf Hrušínský: "Když tě to tak trápí, že se na to nevysereš?"
Něco jsem prošvihl
Ve Vracově je několik vinných sklepů. Jednomu z nich se říká Parlament. Odjakživa se v něm scházejí místní chlapi. Po mši v kostele, než bude doma hotový oběd. Všechno proberou, někdy vycházejí se zpěvem...
"Tam bývá rád. Vždycky je spokojený, když si může popovídat, i když si už na pití musí dávat pozor," říká Květa Mezihoráková, Somrova neteř, která má ve Vracově malý obchůdek s oblečením.
| Důležitá data v životě Josefa Somra |
| 1934 - Narodil se 15. dubna v rodině železničáře jako prostřední ze tří synů. 1956 - Skončil studium Janáčkovy akademie múzických umění v Brně. 1965 - Angažmá v Činoherním klubu. 1978 - Přestup do Národního divadla. 1997 - Cena Thálie za roli v Hrubínově Romanci pro Křídlovku. |
včil si s nama litr dá - při tem ani nemrkne!" To je minulost. Josef Somr už pije ryzlink nanejvýš po deckách.
Vždycky býval zdravý jako všichni z jeho rodiny, však se jeho tatínek dožil devadesátky... Až před devíti lety se to stalo. V Národním divadle dodnes vzpomínají, jaký to byl šok, když kdosi oznámil: Josef Somr umírá. Bylo to opravdu vážné. S těžkým onemocněním slinivky skončil v nemocnici. Na přístrojích, v bezvědomí.
Přežil, ale uzdravování bylo dlouhé a obtížné. Od té doby je trochu jiný. Nejen kvůli tomu, že musel přestat pít své oblíbené víno. To zvládl. Ale začal přemýšlet, jestli udělal dobře, že vůbec kdy odešel z Vracova. Bilancuje, jak žil.
"Co je to za život?" říkával mu jeho tatínek. Ano, rodiče, jeho dva bratři a další příbuzní na něj byli hrdí - vždyť ho všichni znali z televize - ale žít jako on? Bez rodiny? Copak je to vůbec možné? mysleli si mnohem dřív, než takhle začal uvažovat i on sám.
Oženil se ještě za dob studií. Manželství trvalo patnáct let, ale časem už vlastně jenom na papíře. Žili každý sám. Rozvedli se, až když se paní rozhodla, že se znovu vdá. Děti neměli.
Josefu Somrovi volnost vyhovovala. Mohl kdykoli sbalit tašku a změnit divadlo. A klidně spát třeba v té divadelní šatně. Později, když už měl malý byt v Praze na Vinohradech, býval rád, že ho v něm nikdo neruší. Vždyť v divadle a při natáčení byl pořád mezi lidmi.
"Strašně toho lituju. Já jsem nechtěl být nikdy bohatý, nechtěl jsem mít všechno. Ale že například nemám děti, to je pro mě v současné době něco, co jsem moc a moc prošvihnul. A jestliže mi bylo mnohdy v tom dobře, tak vím, že kdybych o to víc stál, tak bych měl ten život jinačí," řekl v rozhovoru s bývalou mluvčí Národního divadla Zuzanou Maléřovou, která na setkání s ním vzpomíná ve svých knihách Křehké otázky a Viděla jsem jitro.
"Josef Somr, to je nepokojný herec, pravdivý chlap, o pokoru a víru usilující člověk a vlídný otec. To poslední je touha nenaplněná, pozdě objevená. Životní dluh nebo splátka za vše ostatní, čeho bylo dost," říká o něm Maléřová.
"Nejčastěji ho vidím neklidně mlčet. Slov se bojí. Když mlčení prolomí, bývá to bolestné i nekompromisní. Jeho herectví vyrůstalo spolu s potřebou nestydět se za svou práci, za existenci. Ke svému cíli mnohokrát došel. Snad proto, že nikdy nechtěl být nejlepší."
A dneska? Hraje v pátém díle filmové série o Básnících, která je právě v kinech, a v televizním seriálu Místo nahoře. Ten minulý týden začala vysílat Česká televize.
Když se jeho režiséra Karla Smyczka zeptáte na natáčení, uslyšíte tuhle historku: "Josefa Somra jsem tehdy více než půl roku neviděl. V seriálu měl představovat sešlého a částečně sklerotického dědu. Ale když přijel na natáčení, vypadal lépe než kdy dříve. Trochu mě to překvapilo, a tak jsem mu řekl, že jsem potřeboval vetchého starce. On se zamyslel a pak říká: Aha, a co kdybych to zahrál?"
|
VÝZNAMNÉ ROLE |
|
Filmy |
| Ostře sledované vlaky (1966) Žert (1968) Soukromá vichřice (1967) Radost až do rána (1978) Pozor, vizita! (1981) Tři veteráni (1983) Dobří holubi se vracejí (1988) Helimadoe (1993) Konec starých časů (1989) Jak svět přichází o básníky a jeho další čtyři pokračování (1982-2004) |
|
Televizní seriály |
| Byl jednou jeden dům (1974) Žena za pultem (1977) Dnes v jednom domě (1979) Dynastie Nováků (1981) Cirkus Humberto (1988) Místo nahoře (2004) Nemocnice na kraji města (1978, 1981, 2003) |
|
Divadelní hry |
| Maryša Romance pro křídlovku Obsluhoval jsem anglického krále Rok na vsi |
 Thálie 2001: Josef Somr. |
 Blanka Bohdanová a Josef Somr v Divadle kouzel v Líbeznicích u Prahy. |
 Josef Somr - herec, kterého dobře známe, ale nic o něm nevíme. |
 Josef Somr. |
 Kde teď můžeme vidět Josefa Somra? Nejnověji v televizním seriálu Místo nahoře, který se začal vysílat minulý týden. Hraje v něm starého, sklerotického dědu. |
 Josef Somr. |
