Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nápadníci mé dcery to se mnou budou mít těžké, říká Petr Vondráček

  9:52aktualizováno  9:52
Herec Petr Vondráček (40) se prý už teď smiřuje se skutečností, že jednou budou kluci jeho dceru Aničku (6) zvát na rande. Až vyroste, nebude ji nějak extrémně hlídat. „Ale samozřejmě mi bude vadit, že jí bude nějaký cizí kluk líbat někde v průchodu, to říkám rovnou,“ přiznal.

V muzikálu Srdcový král nebudete ztvárňovat pohledného mladíka, ale naopak mrzouta a otce náctileté dcery. Neurazila tato nabídka vaše ego?
Vůbec. Přiznejme si to. Králem je tam někdo mladší. Přece jen už mi bylo čtyřicet, takže nemůžu hrát prince a hlavní mladé hrdiny. Ve hře představuji otce hlavní hrdinky, který se jmenuje Jim Haller. Je to majitel motoservisu a benzínové pumpy, mrzutý ovdovělý muž. Příchod hlavního představitele, frajera na motorce, ho ale ovlivní natolik, že se opět probudí k životu. Najde v sobě třetí mízu a také novou lásku. To, že si všichni najdou novou lásku, je vlastně finálem celého muzikálu.

Fotogalerie

Využil jste svých životních zkušeností, aby podoba Jima byla realističtější?
Nikdy jsem nebyl ženatý, takže jsem samozřejmě naštěstí nikdy nemohl ovdovět. Co malinko ze svého života můžu použít, je například strach o dcerku. Té divadelní je už 16 let, takže je skoro dospělá a nemusím o ní mít takové obavy, jako mám například o svou skutečnou šestiletou dceru Aničku. Znám a mohu na jevišti použít ten pocit zodpovědnosti a trochu i obavy z chvíle, kdy ptáče dospěje a opustí rodiče. Samozřejmě Anička se zatím nikam nechystá, není jí ani sedm. Neumí řídit auto ani pít pivo, takže jí mám ještě co učit.

Když tu situaci v muzikálu vidíte, máte strach, že vás to v osobním životě také brzy čeká?
Moje dcera je hezká, povedla se po mamince. Samozřejmě tohle asi přijde a určitě o trochu dřív, protože v dnešní době je to celé posunuté. Soudím tak podle svého synovce Maxe, který už ve 14 honil holky, zatímco já si v jeho věku hrál se stavebnicí polykvadry, pamětníci ji budou znát, protože tenkrát ještě lego nebylo. Uteče to jako voda. Začne koukat po klucích, ti ji budou otravovat... Nebudu otec, který by ji nějak extrémně hlídal. Budu věřit tomu, že naše výchova byla tak správná, že Anička sama bude schopná posoudit, jestli je něco dobré nebo nebezpečné. Samozřejmě mi bude vadit, že jí bude nějaký cizí kluk líbat někde v průchodu. Ano, bude, to říkám rovnou.

Dokáže se na to otec nějak připravit? Anebo na to radši nemyslíte?
Pamatuji si, když moje sestra dospívala, chodila po diskotékách a táta z toho do tří nespal. V té době jsem to ale vůbec neprožíval a říkal: „Tati, uklidni se, tak přijde později“. Rodičovský strach jsem v tu chvíli nechápal, zatímco teď už v tom mám samozřejmě jasno. Myslím, že se na to připravit nedá, i když jsem o tom už slyšel historky, zažil jsem to i u nás doma. Ale jak se říká, zkušenost je nesdělitelná.

Petr Vondráček s partnerkou Barborou Janatkovou a dcerou Annou Vondráčkovou

Petr Vondráček s partnerkou Barborou Janatkovou a dcerou Annou Vondráčkovou

Vidíte v dceři část sebe?
Samozřejmě tam určitě nějaká podobnost je, když nebudu brát tu fyziologickou, jako že po mně zdědila oči. Má vztah k hudbě, ráda zpívá, hraje na flétnu. Také jí baví vzít si do ruky saxofon a jen tak zkoušet, co z něj vyjde za tón. Má také obrovský vztah ke sportování a pohybu. Tancuje, běhá, jezdí na kole. Začala už také plavat, a to jí ještě nebylo sedm, což si myslím, že je úžasné. Je moc šikovná, ale to řekne asi každý rodič o svém dítěti.

Saxofon je docela neobvyklý hudební nástroj.
Saxofon a klarinet mám doma po dědovi z máminy strany. Jsou to krásné nástroje a vždy mě fascinovaly, přestože jsem hrál na piano a trochu i na kytaru. Na návštěvě u dědy jsem se vždycky hrozně těšil, jak si ty nástroje vezmu a budu zkoušet na ně hrát. To byl vždycky po obědě takový obřad, kdy jsem si nejdřív musel vyčistit zuby a až potom jsem mohl vzít do ruky saxofon. Bylo mi takových 10 nebo 11 let a vyloudil jsem jen takzvaného kačera, plný čistý saxofonový zvuk se mi nikdy nepodařil. A ta moje malá potvora to dokáže už v šesti, asi má dobrý nátisk.

Vrátím se k představení. Máte v něm hodně pohybu, přitom jste po operaci. Není to náročné?
To už bych se opravdu vymlouval. Kotník jsem si asi před rokem zlomil na fotbale, úplně nesmyslně. Měl jsem v něm nějaké šrouby a jezdil na vozíku. Vše velice dobře srostlo a teď mi šrouby před prázdninami vyndali. Noha je v pořádku. Samozřejmě nějaké maličkosti, jako že bych mohl v televizním počasí hlásit příchod bouřky, tam jsou, a v tom už noha nikdy nebude jako dřív. Ale s hybností je vše v pořádku. V choreografiích mi to žádným způsobem nepřekáží. Vadí mi jen ta zkamenělá a zakrslá tanečnická hlava, protože já opravdu nejsem tanečník. Sice jsem už tančil, například v pořadu Tvoje tvář má známý hlas, nejsem tedy úplné dřeno, ale choreografie, které dělá Petra Parvoničová, jsou dost náročné i pro dobrého tanečníka. Takže pro mě jako pro netanečníka a čtyřicetiletého občasného kuřáka, je to fyzicky náročné.

Petr Vondráček

Petr Vondráček

Trénujete tanec třeba i doma před zrcadlem?
Zrcadlo je určitě důležité pro každého člověka, protože každý by se měl nejdřív zkontrolovat, než vyleze z baráku. Samozřejmě se také občas kouknu do zrcadla. Zkoušky choreografií, které jsou trochu náročnější, než jsem čekal, většinou probíhají pod dohledem nějakého odborného dozoru právě u zrcadla. Tady v divadle je krásný zkušební sál, kde se můžete vidět od hlavy až k patě. To já doma taková velká zrcadla nemám. A ani je nepotřebuji.

Muzikál Srdcový král je složený z písniček Elvise Presleyho. Neříkal jste v minulosti, že je to takový váš druhý táta?
To jsou přesně moje slova, která jsem kdysi prohlásil, a od té doby se to se mnou vleče. Ano, druhý táta v tom smyslu, že se mnou samozřejmě nechodil do mateřské školky, ale opravdu jsem ho den co den poslouchal. A to už od nějakých dvou let, co jsem se naučil pouštět gramofonové desky. Měli jsme doma dvě alba a já je sjížděl a poslouchal Elvise i několikrát denně po návratu ze školky, zatímco ostatní kluci si hráli venku. Nikdo to neplánoval, táta mi ho nenutil, Elvis se mi dostal pod kůži. Ze začátku jsem byl naprosto okouzlen jeho písničkou Jailhouse Rock. Ta také zazní v našem muzikálu.

Takže jste si přijetím nabídky v jistém smyslu splnil sen?
Ano splnil, přestože nejsem dobrý tanečník, alespoň jsem nějakým způsobem spojený s Elvisem Presleym. Představení, které má premiéru 21. září 2016 v divadle Kalich, není příběhem o Elvisovi. Ale jsou tu jeho písničky, ty nejslavnější hity, které byly trochu poupraveny. Musely se totiž přizpůsobit muzikálovému prostředí. Je ale pravda, že jsem se jich také hodně přeposlouchal. To je jako, když máte ráda ledvinky s rýží a jíte je dva roky po sobě den co den. Také je už pak nemůžete ani vidět. Trochu to tak mám s Elvisem, ale pořád je to moje srdcová záležitost.

Anna Fialová a Petr Vondráček jako Jennifer Greyová a Patrick Swayze
Petr Vondráček jako Boy George
Petr Vondráček jako James Brown

Petr Vondráček ve Tváři jako Patrick Swayze, Boy Geroge a James Brown

Zmínil jste i televizní soutěže Tvoje tvář má známý hlas. Jak jste si to v převlecích slavných užíval?
Teď už mám možnost to porovnat, protože v televizi jsem se zaběhl dávno. S Karlem Zichem jsem ve svých deseti letech nazpíval duet, se skupinou Flop pak vydal malou desku, ale to už si nikdo nepamatuje. Poté následovala pauza, gymnázium a v roce 1998 se zrodila spolupráce s panem Šimkem. V té době měl pořad S politiky netančím – sledovanost necelé tři miliony diváků, což je z dnešního pohledu něco fenomenálního. Po dobu šesti let, co jsme hráli po jeho boku, jsme byli jako kapela opravdu hodně vidět. Tenkrát se se mnou fotily hlavně starší generace, babičky a dědečkové, kteří měli rádi rock’n‘ roll. Chodily mi také dopisy od babiček, které psaly, že jim připomínám manžela v dobách, kdy měli svatbu v roce 1930. Po pořadu Tvoje tvář má známý hlas se se mnou konečně začaly fotit i puberťačky a děti.

Takže si přízeň puberťaček užíváte?
Kdysi se mi stalo, že ke mně přišla hezká mladá holka a řekla: „Nejste vy Vondráček?“ Já byl samozřejmě potěšen, tedy dokud mi neřekla, že mě hrozně zbožňuje její babička. Dřív jsem tedy řekl jen: „Pozdravuj babičku, děvče“. Po tomto soutěžním pořadu to vzalo neuvěřitelný obrat a dnes už se se mnou takové holky fotí a pozdravy od babiček nedostávám. Takže přiznám, že si to konečně moc užívám.





Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.