Ačkoliv ve skutečnosti je plný elánu, v divadelní adaptaci slavného díla Stephena Kinga Misery si Petr Štěpánek střihl postavu nemohoucího spisovatele. Režisér Ondřej Sokol, který hru pro pražské divadlo Studio DVA připravil, mu do role fanatické fanynky přisoudil Zlatu Adamovskou, tedy Štěpánkovu manželku.
Týdeník 5plus2Každý pátek zdarma  |
Představení Misery je adaptací hororu Stephena Kinga. Nepochyboval jste na začátku o tom, zda se pustit do tohoto žánru? Pro mnohé diváky i kritiky je horor pokleslý žánr.
Je to skvělý herecký materiál nejen pro mě, ale hlavně pro Zlatu. V téhle hře je tolik možností pro nás pro oba, že by byla chyba říct, že tenhle žánr zkrátka nedělám. Tato hra je o stalkingu. A to, že někdo dovede svou posedlostí až ublížit, je bohužel možné.
Vaše žena Zlata Adamovská hraje ve hře vaší nebezpečnou posedlou fanynku. Stalo se vám někdy, že jste měl opravdový strach ze ženy?
Naštěstí nemám žádnou takovou extrémní zkušenost, ale je pravda, že v naší profesi se vždycky najde někdo, kdo si myslí, že jste jeho. Tím, že člověk pracuje i pro televizi a vstupujete jejím prostřednictvím do domácností, vás mnohdy lidé berou, jako byste byl součást jejich rodiny.
Neměl jste nikdy obdivovatelku, která neuměla rozlišit meze vztahu umělec – divák?
Tohle jsem nikdy nepřipustil. Mám sice některé takové příklady, ale vždycky končily pouze výzvou, abychom se někde sešli. To ale není a nebylo nic pro mě. Mám rád své soukromí, a to si chráním.
Když jsem se připravovala na dnešní rozhovor, hned u několika zdrojů jsem u vašeho jména narazila na poznámku: „významný představitel kladných hrdinů“. Největší podíl na tom má bezpochyby vaše role Jiříka ze Zlatovlásky. Je vůbec taková definice pro herce žádoucí?
Ta definice samozřejmě není úplně pravdivá. Jde o to, že divák si vás určitým způsobem zařadí. Zkrátka jsem už jednou dostal tenhle punc, a i kdybych hrál od té doby už jen vrahy, tak budu pořád kladný hrdina. Lidé mají rádi své jistoty, a tak jsem se ocitnul mezi klaďasy.
Neštvalo vás to někdy?
Co jsem měl dělat? Dělám svoji profesi co nejlépe. Vždycky jsem byl spíš raubíř, už od dětství. Že jsem dostal tuhle příležitost a zřejmě jsem v ní uspěl, to je jen dobře. Nejen režiséři, ale obecně lidé kolem produkce vybírají konkrétní typy, které se na tu a tu roli hodí. A jestliže jsem v tehdejší době představoval takový typ, proč by mě nevyužili? Proto je pro mě divadlo daleko zajímavější, protože v něm dostáváte víc rozmanitých příležitostí.
Když říkáte, že jste byl jako dítě raubíř, myslíte to s nadsázkou, nebo jste dal rodičům opravdu zabrat?
Odpovím vám na to velmi stručně. Moje máma mi schovala jednu z mých žákovských knížek, kde je červeným inkoustem napsáno: Dnes byl hodný.
Vzpomenete si na nějaký svůj největší průšvih?
Teď mluvíme o dětství? To bychom museli začít prvním lednem a končit jednatřicátým prosincem.
Loni rozvířil u vás v rodině velké emoce seriál Bohéma, ve kterém se významně objevila postava vašeho otce. K dílu se kriticky vyjádřil váš synovec Erik Tabery i vaše sestra. Jak jste tenhle seriál vnímal vy? Máte v tomhle směru větší pochopení pro uměleckou fikci?
Pokud chce někdo zmapovat určité období naších dějin, tak musí sbírat, pokud možno, co nejvíc pravdivých informací. Už to, že nás jako rodinu žijících potomků nikdo neoslovil, bylo zvláštní. Dozvěděli jsme se náhodou, že se něco takového má točit a slušně jsme se zeptali, zda bychom si mohli alespoň přečíst scénář s tím, že bychom k němu mohli dát případně vstřícné připomínky. Dostalo se nám odpovědi, že to není vůbec zapotřebí, což nás zarazilo. Později nám bylo jasné, proč tomu tak bylo, protože takhle špatně interpretovat toto období našich dějin – konkrétně přes kulturní sféru… Doslova mě to vytočilo. Že jsem se k tomu nechtěl okamžitě vyjadřovat, bylo jenom proto, že bych musel někoho chytit pod krkem.
Petr Štěpánek■ Narodil se 2. října 1948 v Praze, pochází ze slavné herecké rodiny. ■ Otec Petra Štěpánka, Zdeněk Štěpánek, byl jednou z nejvýraznějších hereckých osobností za celou historii českého filmu a divadla. Sestra Jana je také populární herečkou. Kumštu, ale také novinařině a politice se věnoval zesnulý bratr Martin. Novinářskou cestou se vydal i Erik Tabery, syn poslední dcery Zdeňka Štěpánka. ■ Vystudoval pražská DAMU a hned (v roce 1970) nastoupil do Národního divadla, kde působil přes dvě desetiletí. ■ Byť si zahrál ve stovkách filmů a představení, mezi diváky je známý především jako pohádkový kuchtík ze Zlatovlásky. V posledních letech se často objevuje i v seriálech (Ohnivý kuře, Ordinace v růžové zahradě, Gympl s (r)učením omezeným atd.). ■ Je potřetí ženatý, jeho manželkou je Zlata Adamovská, s níž nyní hraje v divadelní adaptaci Misery (na snímku) v pražském divadle Studio DVA. |
Co vás na výsledném díle nejvíc rozhořčilo?
To, co použili, alespoň v případě mé rodiny, byla z devadesáti procent lež. Celé tohle období je strašně citlivé a zajímavé téma, ale teď, když to natočili a odvysílali, už na to dvacet třicet let nikdo nesáhne. A je to veliká škoda, i v případě ostatních postav. To, co si prožil můj otec, nebyla žádná legrace, a to, že mu dali do úst věci, které by nikdy neudělal, je pro mne nehorázné. Co si potom mám myslet o veřejnoprávní televizi, která šla bulvární cestou? Tím myslím, že ukázala veškerou kulturní frontu jako sbor podvraťáků, alkoholiků a všeho možného. Je mi z toho těžko.
Cítíte teď potřebu kvůli tomu svého otce nějakým způsobem očistit?
Já nepotřebuji tátu očišťovat. Jeho život a vše, co měl za sebou, by vydalo na velmi dlouhý seriál. Byl v první světové válce, v legiích, prožil celou tu anabázi až do Vladivostoku, pak se plavili kolem Číny a Indie lodí a vrátili se až v roce 1921. Nikdo je tu nevítal, protože všichni tuhle slávu měli dávno za sebou. A když ještě uvážím, co zažíval nejen on, ale i ostatní za okupace, tak klobouk dolů.
Mluvilo se zpětně u vás doma o době protektorátu?
Představte si, že jsem měl tak nádherné dětství, že rodiče nás do těchto problémů nikdy nevtahovali. Dnes se všechno v rodině řeší před dětmi, ale my jsme žili v krásném dětském vakuu. Až když jsem byl starší, tak jsem se otce ptal na některé věci a on se vždycky jen usmál a nechtěl o tom mluvit.
Po válce si vaše rodina prošla dalším těžkým obdobím, když byl váš otec obviněn z kolaborace a následně rehabilitován. Byly tyto události později u vás v rodině tématem?
Téma to nebylo, ale vím, že s některými kolegy otec nadosmrti nepromluvil, i když spolu museli hrát. Tátovi hrozilo totéž co Burianovi, ale byl osvobozen a zproštěn viny. Ti, kteří křičeli, to jsou ti, o kterých mluvím. Naštěstí jich bylo málo – těch, jak se dnes říká „převlíkačů kabátů“, ze kterých se stali udavači.
Mohlo v tomhle, jak říkáte udavačství, hrát roli i to, že samotná herecká profese je mimořádně konkurenční prostředí?
Na to se dá jednoduše odpovědět. Vždycky, když někdo něco neumí, tak křičí. Já měl to štěstí, a nesmírně si toho vážím, že naší domácností procházeli giganti divadla, lékařství, malířství… prostě všeho. Vypozoroval jsem, že čím byl ten člověk větší, tím byl skromnější. Například Hugo Haas byl takový fajnový strejda a neuvěřitelně skromná bytost. Stejně tak Adina Mandlová. Víte, můžete se jmenovat jakkoli, ale na jevišti se projeví, kdo umí, protože tam vás nikdo nezachrání. Když jsem z fakulty přešel do Národního divadla, jen koukat na všechny ty skvělé herce pro mě bylo něco neuvěřitelného.
Pro vás bylo divadlo odmalička určitě dobře známé prostředí, že?
Ano, ale jako dítě jsem chodil do divadla za trest. Aby si máma alespoň chvíli odpočinula, tak mě dala tátovi, který mě vzal do divadla. Ale k osvětlovačům, takže jsem dvě a půl hodin seděl na osvětlovačské lávce, a tam jsem se nudil. Takhle jsem viděl všechna odpolední víkendová představení. Naše furianty třeba třicetkrát.
Zlata Adamovská a Petr Štěpánek v divadelní adaptaci Misery
Petr Štěpánek a Jorga Kotrbová v pohádce Zlatovláska
Jak vlastně divadelní práci vnímáte dnes? Dokáže vás ještě uchvátit?
Tady se musím vrátit k Misery, protože setkání s Ondřejem Sokolem, coby režisérem, bylo pro mě něco úžasného. Byla to tak inspirativní a krásná práce, že člověku až bylo líto, že to končí. A to se vám nestává při každé inscenaci. Myslím si, že má před sebou obrovskou perspektivu. A setkání s lidmi ze Studia DVA bylo a je perfektní. To, co se povedlo Michalu Hrubému – vytvořit tým, který šlape jak švýcarské hodinky – to se dnes hned tak nevidí.
Zajímavá na téhle hře určitě nebyla jen spolupráce s režisérem, ale také s hereckou kolegyní – vaší ženou Zlatou Adamovskou. Jaké to vlastně je, vidět vlastní manželku tak přesvědčivou v úloze absolutního šílence?
Myslím si, že takhle nádherný materiál pro herečku se objeví možná jednou za život a ona je v něm skvělá. Ačkoli musím říct, že je po představení chudinka vždycky naprosto vyčerpaná.
Představení je i celkem adrenalinové. V jednu chvíli se totiž přiblížíte plamenům tak blízko, že si divák říká, jestli o nich vůbec víte.
Vím, protože je mi v tu chvíli pěkně teplo. Nedá se nic dělat. V rámci hry se to občas stane. Když jsem hrál před lety Matku Kuráž, měl jsem roli nejmladšího syna a byl jsem první mrtvý. Když mě Pepíček Kemr táhl za nohu po jevišti jako mrtvolu k paní Medřické, u portálu byl v koberci hřebík. Nevěděl jsem o něm, a i kdybych věděl, nemohl bych jako mrtvola nic dělat. Takže jsem přes něj přejel a za mnou pak byla pěkná krvavá stopa, protože jsem měl roztržená celá záda. Na jevišti se zkrátka může stát cokoli. Takže v případě Misery se nebojím. Kdybych chytnul, tak to prostě udusím. Anebo uteču. (smích)
