Do soutěže, která se úspěšně vysílá v sedmadvaceti zemích světa, ho přizval šéfredaktor vlastní tvorby na Primě Rostislav Uher, s nímž na konkurenční televizi donedávna spolupracoval na několika pořadech. Svého rozhodnutí rozhodně nelituje. „Víceméně jsem čekal, že to s ním bude dobré, ale že to bude tak dobré, to jsem nečekal,“ říká Uher.
* Proč jste přijal nabídku moderovat tuto soutěž?
Stačilo vidět zahraniční verze, strašně mě strhly. Jsem hravý typ a byl jsem u toho tak napnutý, že jsem si říkal: To je bezvadný, to už ti, chlapče, nikdy nikdo nenabídne. Doufám, že to bude navázání na mou patnáctiletou praxi před kamerou. Většinou jsem se podílel na věcech, které byly úspěšné, tak doufám, že tomu tak bude i tady. Jinak je to krok do neznáma. Soutěžní pořady jsem nikdy nemoderoval. Mimochodem mi to přineslo nejlepší práci na světě, job snů, protože řeknu krátkou větičku a stane se zázrak, něco, co je snem každého muže. Ta věta zní: Dámy, nastupte! a do studia nakráčí šestadvacet krásných dívek. Každá má v ruce kufřík a v něm určitou částku od koruny až do pěti milionů. To je paráda.
* Čím vás soutěž tak strhla?
Poprvé je tady soutěž, kde nejde o znalosti a vědomosti, ale o něco jiného, a přitom to není jenom úplná náhoda, točení kola štěstí. Rozhoduje psychologie, schopnost kalkulovat, schopnost přijmout v pravou chvíli přiměřenou míru rizika. Musím říct, že jsou to hrozné nervy i pro ty, kterých se to netýká.
* Měl jste v životě větší nervy, než o jaké jde v soutěži?
Třeba když jsem byl s manželkou na porodním sále. Strach o děti jsou taky větší nervy. Profesně to možná bylo, když jsem měl první zpravodajství ještě v československé federální televizi a seděl tam při znělce, to byly srovnatelné nervy.
* Kolik let zpátky to vlastně je?
To už se pomalu nesmí říkat, i když jsem chlap..., v roce 1991. Zrovna jsem někomu tvrdil, že si lidi zasloužili, abych odešel z obrazovky a měli ode mne na chvíli pokoj. Tahle soutěž bude jen jednou týdně, tak si snad trochu odpočinou.
* Co jste dělal po odchodu z Novy?
Byl jsem na volné noze, dělal jsem pro firmy, které o to stály, a radil v oblasti médií a komunikace. Užíval jsem si to, člověk dělal jenom to, co chtěl.
* Upřímně – chyběla vám televize?
Chyběla. Nebudete mi to věřit, ale spíš než existence mého ksichtu na obrazovce mi chyběl neformální styl komunikace, oblékání, znalost prostředí. V televizi přijdete a komukoliv, s kým dva dny děláte, řeknete: to je kravina, co to kecáš? V bance tohle nikomu říct nemůžete. A já jsem přece jen televizním prostředím po této stránce tak utvářený, že vztahy všude jinde mi připadají hodně formální.
* Můžete soutěž spoluutvářet, mluvit do ní, nebo je vše pevně dané?
Formát je daný, nemůžu změnit něco, co se týká soutěže. Samozřejmě nemůžu ovlivňovat kamery, hudba, zvuk, světla, to je věc režiséra. Ale všechno, co se říká, tak je na mně. Soutěž nemá pevný scénář, nemůže mít, takže posledních čtyřicet minut, celé finále, je na okamžitých reakcích, na improvizaci, komunikaci se soutěžícím a především na počítání možností spolu s ním, aby proti bankéři udělal dobrá rozhodnutí. To je taky zajímavé, že tady není moderátor ten, který hraje proti němu jako třeba v Milionáři, ani to není ten nezávislý, ale je to jeho parťák. Nepřijímá za něj rozhodnutí, ale jinak mu ve všech ohledech pomáhá.
* Kdyby na to přišlo, dovedl byste se postavit do role soutěžícího?
Dovedl, ale nevím, jestli bych měl nervy na to, že máte třeba čtyři sta dvacet tisíc a pak otevřete jeden pitomý kufřík a v příští vteřině jste o tři sta tisíc bohatší nebo chudší. Na to bych asi fakt nervy neměl, ti lidé to prožívají hodně intenzivně.
* Vyhrál jste někdy něco?
Jenom drobnosti, třeba v tombole. Pastelky nebo tak. Divočáka ani srnu nikdy, to vždycky byla hlavní cena.
