Otec ho dal v sedmnácti zavřít do blázince, když slyšel, že se syn chce živit psaním. Dnes patří Paulo Coelho k deseti nejbohatším autorům bestsellerů celého světa. Jeho kniha Alchymista, popisující cestu, jak se stát šťastným a úspěšným člověkem, se pro mnoho čtenářů stala pátým evangeliem. Coelho žije s manželkou Cristinou v luxusním bytě na pláži Copacabana a dveře výtahu v předsíni jeho bytu otevřela černá služebná.
Paulo Coelho je nevysoký a energický. Má pronikavý pohled. Při prvním setkání mi podal ruku a důkladně si mě změřil od paty až k hlavě, která je o dobrých pětadvacet centimetrů výš než jeho. "Zítra si neberte podpatky," doporučil mi zcela vážně. Hodně kouří a je vždy pečlivě upravený a nažehlený. Lze si ho představit jako charismatického, cílevědomého, chladnokrevného vůdce sekty. Má skvělou paměť, do poslední ho detailu stanovený denní program. Mluví s nadšením, chová se střídavě dvorně a arogantně. Používá vznosné výrazy, typické pro Jihoameričana, ale nechce slyšet, že by jím byl: "Jsem Brazilec a Brazílie pro mě není Jižní Amerika. Tahle země byla kolonizována jinými národy, imigranty z Afriky, Japonska, Číny… Je tu tolik jiných vlivů, které ostatní jihoamerické země nemají. Proto má Brazílie své zvláštní kosmopolitní kouzlo."
Na levé ruce máte vytetova ného motýlka. To je v Čechách buď vzpomínka na vězení nebo módní výstřelek teenag era…
Ne, ne, ne. I když jsem ve vězení byl, tohle je něco jiného. Moje svatební tetování. Je to alchymistický znak pro transformaci, přeměnu z jednoho stadia do druhého, jako když se z housenky stane motýl. Pořídili jsme si ho s Cristinou v Maroku, kam jsme jeli brzy po naší svatbě. Tu jsme měli v roce 1981 tady v Riu, v našem starém bytě. Manželka má na předloktí úplně stejný obrázek.
Jste počtvrté ženatý.Nezdá se vám snubní prstýnek praktičtější?
Dříve jsem opravdu dával přednost prstýnkům, ale tentokrát jsem měl pocit, že je to opravdu navždy. Ostatně každá láska je už navždy.
Důležité věci se v životě člověka dějí buď jednou, nebo třikrát, píšete v jedné knize.
Třikrát jsem byl zavřený v blázinci, třikrát ve vězení. Ale ženatý jsem byl pokaždé poprvé, myslel jsem to doopravdy a zcela upřímně. A nikdy jsem ani nedokázal přenést nějakou zkušenost z jednoho vztahu do druhého.
Jste s manželkou oba katolíci?
Ano, když nejsme na cestách, chodíme každou neděli spolu do malého kostela ve vedlejší ulici.
Dříve jste studov al budd hismus, jógu, praktiko v al černou magii…
To byly dlouhé roky hledání, protestu proti všemu, co do té doby platilo. Rodiče mě dali do nejlepší školy v Riu a ta patřila jezuitům. Byla známá nejen úrovní poskytovaného vzdělání, ale hlavně přísnou disciplínou, která mě přiváděla k šílenství…
… a dovedla vás až do blázince?
Tam mě rodiče poslali, když jsem stále pevně trval na tom, že ze mě bude spisovatel a chci se tím živit. Dostali o mě strach, protože bych byl jediný Brazilec, kterému se to do té doby podařilo. A oni chtěli, abych byl šťastný - měl slušné zaměstnání a peníze. Nejlépe jako otec, který byl právník - tohle povolání se u nás v rodině dědilo po celé generace.
Nezačal jste proto své rodiče nenávidět?
Kdepak! Věděl jsem, že mě milují a že mi chtějí pomoct, jen nevěděli jak. Utekl jsem, a když jsem neměl ani peníze na jídlo, vrátil jsem se domů. Znovu jsem to zkoušel na škole, ale nešlo to. Zavřeli mě tam znovu a znovu jsem utekl. Doma jsem ve svém pokoji úplně všechno rozbil, všechny věci, které jsem měl kdy rád. Tehdy přijel jiný psychiatr a ten kupodivu řekl: Výborně, to je v pořádku, nebyl jsi spokojený se svým životem, tak jsi ho zničil. Gratuluji, protože můžeš konečně začít znovu. Matka k mému úžasu ani na okamžik nezalitovala všech těch drahých věcí. Prostě to všechno vyhodíme do odpadků a začneme znova, řekla. Překvapilo vás to? Tehdy ano. Později jsem spoustu věcí pochopil. Byla to jedna z životních zkoušek, test, co člověk vydrží. Důsledek celé té militantní atmosféry, která tehdy v Brazílii panovala. Proto jsem pak také skončil ve vězení, protože moje písně, které jsem psal pro známého brazilského zpěváka, považovali za protistátní. Věděl jsem o tom risku, ale byl jsem moc mladý, bavilo mě riskovat, znamenalo to, že nejsem žádný zbabělec, navíc jsem to nebezpečí podceňoval. Věnoval jsem se v té době i magii, věřil jsem, že kouzla mě mohou před nejhorším ochránit. Uměl jsem si představit, že mě zavřou a budu hrdina. Nepočítal jsem s tím, že mě budou mučit. A mučili mě. To byl okamžik, kdy se člověk dostane na úplné dno, ztratí svou identitu. Ve srovnání s tím se pobyt v blázinci zdá jako zcela nevýznamná záležitost.
Skutečně byly ty texty tak nebezpečné?
Bylo to v době hnutí hippies a my jen chtěli dělat alternativní kulturu, neplánovali jsme žádný politický převrat. Já jsem jen chtěl, aby ty texty byly co nejlepší, dobře postavené, každé slovo přesně tam, kde má být a aby dobře znělo mezi ostatními. Věděl jsem, že ta slova si lidé budou opakovat desetkrát, stokrát… Musela být přesná.
Tahle preciznost je typická pro vaše knihy. Použil jste v nich zkušenosti z populárních hitů?
Ano. Cítím hlubokou odpovědnost ke každému slovu, které napíšu, ať už je to novinový článek nebo kniha.
Ale když vás honí termín nakladatelské smlouvy? Ani pak se nestane, že přimhouříte nad dokonalostí oko?
Mám v Barceloně agentku Moniku, která má za úkol jistit, abych se do podobného presu nedostal. Ani neumím psát za všech okolností, musím být nejprve těhotný nápadem, cítit, že teď je ten správný čas psát. Tady doma v klidu svého bytu. Schovávám si všechny své svázané rukopisy, píšu na počítači a pak vepisuji opravy rukou do textu. Těch změn není příliš mnoho.
Přemýšlel jste někdy o tom, proč jsou právě vaše knihy tak čtené?
Samozřejmě. Příští týden o mě tokijská televize vysílá hodinový dokument, v Polsku se autogramiáda protáhla na pět hodin, stal jsem se prvním oficiálně přeloženým neislámským autorem v Íránu… To všechno samozřejmě nutí k přemýšlení. A myslím, že klíč je úplně jednoduchý všude na světě jsou lidé v něčem stejní. Všichni hledají svůj životní příběh, tak jako hlavní hrdina Alchymisty. Jen pro něj nemusí vždy až k egyptským pyramidám.
Píšete proto, abyste čtenářům dal návod, jak najít cestu?
Píšu především sám pro sebe, protože to vnitřně potřebuji. Abych si uvědomil sám sebe. Přece mě na začátku nemohlo napadnout, že tytéž věty budou přeložené do čtyřiceti jazyků. To, že se dokáže tolik lidí nejrůznějších kultur s tím vším ztotožnit, je pro mě potvrzení toho, že jsem stejný jako oni a mám vlastně stejné problémy a pochyby. Člověk rozumí jen tomu, co sám zná.
Pomohl i v ám osobně Alch ymista v sebepoznání?
Pustil jsem se do něj, když jsem přišel o dobré místo v nahrávací společnosti a měl jsem peníze v kapse, zato žádné plány do budoucna. Správný čas začít to, o čem už roky sním, řekl jsem si. Pro mě bylo klíčové spíš to, co se stalo, když jsem knihu dopsal. Vyšla v brazilském nakladatelství Eco, ale prodávala se tak mizerně, že mi vypověděli smlouvu. Měl jsem na vybranou. Odložit knihu a začít novou? Přestat si věřit? Ne, vzal jsem znovu rukopis a začal klepat na dveře dalších nakladatelů. A uspěljsem. Jak stojí právě v téhle knize, když něco opravdu chcete, celý vesmír se spikne, aby vám pomohl. Kdybych to tehdy nechal být a pustil se do něčeho jiného, zpronevěřil bych se vlastní knize. A sám sobě.
Jak se připravujete na psaní nové knihy?
Nic takového nedělám. Musím udržet myšlenku až do poslední chvíle panensky nedotknutou. Začínám o ní vědomě přemýšlet ve chvíli, kdy usednu poprvé k počítači, ani o okamžik dříve. Respektuji chvíli zrození té knihy, myšlenky, začít dialog se svou vlastní duší. Ale používám v knihách také příběhy lidí, které jsem kdy potkal, jen v jiných souvislostech. Jako toho malíře ve Zlaté uličce na Pražském hradě. Dodnes v mé hale visí jeho obrázek.
Co se tehdy stalo?
Byla strašná zima, únor. S Cristinou jsme si prohlíželi váš Hrad, úplně sami, došli jsme nakonec Zlaté uličky až k tomu vězení. Nikde nikdo, jen jeden člověk, malíř, maloval v rukavicích s ustřiženými prsty. Jeden obrázek jsem si vybral a chtěl zaplatit. On řekl, že mi ho dá zadarmo, jako dárek. Tak jsem mu alespoň nabízel balíček cigaret, které jsem měl v kapse, jako projev přátelství. Odmítl i ty a v tu chvíli nás spojilo něco zvláštního, blízkého a objali jsme se. Nerozuměli jsme si, ale přitom jsme se dokonale chápali. Škoda, že na něj nemám žádný kontakt, rád bych s ním znovu mluvil. Kdyby se ozval, tak pro něj mám už pár let také jeden dárek.
Říká se, že máte zvláštní přitažlivost pro ženy. Mezi vašimi čtenáři ženy přev a žují a při autogramiádách se někdy chovají až hystericky.
Řekl bych, že hlavně zpočátku převažovaly ženy, to je pravda, v poslední době se poměr spíš vyrovnává. A co se týká té přitažlivosti, to mi spíš řekněte vy. Připadám vám přitažlivý?
Rozhodně neobvyklý. Ale vraťme se k vašim knihám. Jejich děj se odehráv á v různých dobách a ze mích. Studov al jste historii?
Tak, abych do ní mohl zasadit příběh. A co pro mě zůstává naprosto nejdůležitější, je současnost. Je to dnešek, kdy mám splnit své poslání. Důležité je, co je tady a teď. Na poznání minulosti se snažím postavit lepší budoucnost, to je moje poslání. To je můj úkol.
Kdo vám ho dal?
Neseme si ho každý v sobě. Můj úkol, tak jako každého člověka, je naplnit svůj osobní příběh. To znamená dvě věci. Ta první je najít blízkého člověka, se kterým mohu sdílet lásku a blízkost. Našel jsem Cristinu. Druhá je cítit a hlavně projevovat lásku ke všem lidem, tak, že jim prospívám. Píšu knihy. Není to nic jiného, než kdybych byl řidič taxíku a dobře vykonával svou práci.
Mnoho lidí vidí svou roli na světě v tom, že mají rodinu, o kterou se starají. Vy děti nemáte. Jsou tedy knihy, které píšete,způsobem, jak ukazov at cestu všem lidem, tak jako jiní vychová vají své děti?
Ne, to pro mě není náhražka. Chápu to jako povinnost každého člověka uvědomit si, že žije ve společnosti, a prospívat ostatním. A mít z toho co největší potěšení. Musíme získávat zkušenosti a pak je sdílet s ostatními.
Jste hodně bohatý. Za co utrácíte?
Bohatství je relativní. Když jsem měl kdysi v kapse šest set dolarů a dvě stě mi stačilo na to, abych se mohl toulat po Severní Americe a Mexiku, připadal jsem si jako boháč. Dnes mám dost peněz na to, abych mohl pohodlně cestovat, pít dobré víno a řídit dobré auto, mít kancelář se třemi zaměstnanci a nadaci, která podporuje školu Dětí světla v jedné z favel, nejchudších čtvrtí Rio de Janeira. Chodí tam tři stovky dětí ve věku od tří měsíců do třinácti let, mají svou knihovnu, počítače, věnují se divadlu, výtvarným technikám, tanci…
Mohli jsme se několikrát přesvědčit, že vás v Brazílii pov ažují za nesmírně významného a vlivného člověka, to je nejlepší start k tomu, abyste se stal politik em.
O to nestojím. Pravda, byl jsem za minulého režimu uvězněný, stejně jako náš iváš prezident, a to se také počítá, ale nezajímá mě to. Politika není moc čistá věc.
Jste šťastný?
Ne, protože být šťastný znamená lenošit někde na pláži, odpočívat, užívat si. A já mám pořád pocit, že je přede mnou příliš mnoho toho, co musím udělat, abych naplnil svůj životní příběh.
***
PAULO COELHO Narodil se 24. srpna 1947 v brazilském Rio de Janeiru. Řadí se mezi deset nejprodávanějších spisovatelů světa. Když nesplňoval představy rodičů o vzorném studentovi, opako vaně ho posílali do ústavu pro choromyslné. Na konci šedesátých let ho uchvátilo hnutí hippies, vstupoval do levicových organizací, zkoušel drogy i černou magii, psal divadelní hry, sám vystupoval jako herec, napsal několik desítek textů pro známého brazilského zpěváka. Byl třikrát uvězněn. K e psaní ho v osmdesátých letech přivedla jeho dnešní manželka, malířka Cristina Oticica, se kterou uskutečnil půlroční cestu kolem světa poté, co přišel o lukrativní místo v nahrá vací společnosti. P o úspěchu knihy Alchymista následovaly tituly, z nichž v češtině vyšly například V eronika se rozhodla zemřít, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Ďábel a slečna Chantal (duben 2001 v nakladatelství Argo). Hodně cestuje, a když nepracuje na knize, píše pra videlné sloupky do novin. Přestože Prahu považuje za bezkonkurenčně nejkrásnější město světa, jinde než v rodném Rio de Janeiru, by žít nechtěl.
Paulo Coelho je nevysoký a energický. Má pronikavý pohled. Při prvním setkání mi podal ruku a důkladně si mě změřil od paty až k hlavě, která je o dobrých pětadvacet centimetrů výš než jeho. "Zítra si neberte podpatky," doporučil mi zcela vážně. Hodně kouří a je vždy pečlivě upravený a nažehlený. Lze si ho představit jako charismatického, cílevědomého, chladnokrevného vůdce sekty. Má skvělou paměť, do poslední ho detailu stanovený denní program. Mluví s nadšením, chová se střídavě dvorně a arogantně. Používá vznosné výrazy, typické pro Jihoameričana, ale nechce slyšet, že by jím byl: "Jsem Brazilec a Brazílie pro mě není Jižní Amerika. Tahle země byla kolonizována jinými národy, imigranty z Afriky, Japonska, Číny… Je tu tolik jiných vlivů, které ostatní jihoamerické země nemají. Proto má Brazílie své zvláštní kosmopolitní kouzlo."
Na levé ruce máte vytetova ného motýlka. To je v Čechách buď vzpomínka na vězení nebo módní výstřelek teenag era…
Ne, ne, ne. I když jsem ve vězení byl, tohle je něco jiného. Moje svatební tetování. Je to alchymistický znak pro transformaci, přeměnu z jednoho stadia do druhého, jako když se z housenky stane motýl. Pořídili jsme si ho s Cristinou v Maroku, kam jsme jeli brzy po naší svatbě. Tu jsme měli v roce 1981 tady v Riu, v našem starém bytě. Manželka má na předloktí úplně stejný obrázek.
Jste počtvrté ženatý.Nezdá se vám snubní prstýnek praktičtější?
Dříve jsem opravdu dával přednost prstýnkům, ale tentokrát jsem měl pocit, že je to opravdu navždy. Ostatně každá láska je už navždy.
Důležité věci se v životě člověka dějí buď jednou, nebo třikrát, píšete v jedné knize.
Třikrát jsem byl zavřený v blázinci, třikrát ve vězení. Ale ženatý jsem byl pokaždé poprvé, myslel jsem to doopravdy a zcela upřímně. A nikdy jsem ani nedokázal přenést nějakou zkušenost z jednoho vztahu do druhého.
Jste s manželkou oba katolíci?
Ano, když nejsme na cestách, chodíme každou neděli spolu do malého kostela ve vedlejší ulici.
Dříve jste studov al budd hismus, jógu, praktiko v al černou magii…
To byly dlouhé roky hledání, protestu proti všemu, co do té doby platilo. Rodiče mě dali do nejlepší školy v Riu a ta patřila jezuitům. Byla známá nejen úrovní poskytovaného vzdělání, ale hlavně přísnou disciplínou, která mě přiváděla k šílenství…
… a dovedla vás až do blázince?
Tam mě rodiče poslali, když jsem stále pevně trval na tom, že ze mě bude spisovatel a chci se tím živit. Dostali o mě strach, protože bych byl jediný Brazilec, kterému se to do té doby podařilo. A oni chtěli, abych byl šťastný - měl slušné zaměstnání a peníze. Nejlépe jako otec, který byl právník - tohle povolání se u nás v rodině dědilo po celé generace.
Nezačal jste proto své rodiče nenávidět?
Kdepak! Věděl jsem, že mě milují a že mi chtějí pomoct, jen nevěděli jak. Utekl jsem, a když jsem neměl ani peníze na jídlo, vrátil jsem se domů. Znovu jsem to zkoušel na škole, ale nešlo to. Zavřeli mě tam znovu a znovu jsem utekl. Doma jsem ve svém pokoji úplně všechno rozbil, všechny věci, které jsem měl kdy rád. Tehdy přijel jiný psychiatr a ten kupodivu řekl: Výborně, to je v pořádku, nebyl jsi spokojený se svým životem, tak jsi ho zničil. Gratuluji, protože můžeš konečně začít znovu. Matka k mému úžasu ani na okamžik nezalitovala všech těch drahých věcí. Prostě to všechno vyhodíme do odpadků a začneme znova, řekla. Překvapilo vás to? Tehdy ano. Později jsem spoustu věcí pochopil. Byla to jedna z životních zkoušek, test, co člověk vydrží. Důsledek celé té militantní atmosféry, která tehdy v Brazílii panovala. Proto jsem pak také skončil ve vězení, protože moje písně, které jsem psal pro známého brazilského zpěváka, považovali za protistátní. Věděl jsem o tom risku, ale byl jsem moc mladý, bavilo mě riskovat, znamenalo to, že nejsem žádný zbabělec, navíc jsem to nebezpečí podceňoval. Věnoval jsem se v té době i magii, věřil jsem, že kouzla mě mohou před nejhorším ochránit. Uměl jsem si představit, že mě zavřou a budu hrdina. Nepočítal jsem s tím, že mě budou mučit. A mučili mě. To byl okamžik, kdy se člověk dostane na úplné dno, ztratí svou identitu. Ve srovnání s tím se pobyt v blázinci zdá jako zcela nevýznamná záležitost.
Skutečně byly ty texty tak nebezpečné?
Bylo to v době hnutí hippies a my jen chtěli dělat alternativní kulturu, neplánovali jsme žádný politický převrat. Já jsem jen chtěl, aby ty texty byly co nejlepší, dobře postavené, každé slovo přesně tam, kde má být a aby dobře znělo mezi ostatními. Věděl jsem, že ta slova si lidé budou opakovat desetkrát, stokrát… Musela být přesná.
Tahle preciznost je typická pro vaše knihy. Použil jste v nich zkušenosti z populárních hitů?
Ano. Cítím hlubokou odpovědnost ke každému slovu, které napíšu, ať už je to novinový článek nebo kniha.
Ale když vás honí termín nakladatelské smlouvy? Ani pak se nestane, že přimhouříte nad dokonalostí oko?
Mám v Barceloně agentku Moniku, která má za úkol jistit, abych se do podobného presu nedostal. Ani neumím psát za všech okolností, musím být nejprve těhotný nápadem, cítit, že teď je ten správný čas psát. Tady doma v klidu svého bytu. Schovávám si všechny své svázané rukopisy, píšu na počítači a pak vepisuji opravy rukou do textu. Těch změn není příliš mnoho.
Přemýšlel jste někdy o tom, proč jsou právě vaše knihy tak čtené?
Samozřejmě. Příští týden o mě tokijská televize vysílá hodinový dokument, v Polsku se autogramiáda protáhla na pět hodin, stal jsem se prvním oficiálně přeloženým neislámským autorem v Íránu… To všechno samozřejmě nutí k přemýšlení. A myslím, že klíč je úplně jednoduchý všude na světě jsou lidé v něčem stejní. Všichni hledají svůj životní příběh, tak jako hlavní hrdina Alchymisty. Jen pro něj nemusí vždy až k egyptským pyramidám.
Píšete proto, abyste čtenářům dal návod, jak najít cestu?
Píšu především sám pro sebe, protože to vnitřně potřebuji. Abych si uvědomil sám sebe. Přece mě na začátku nemohlo napadnout, že tytéž věty budou přeložené do čtyřiceti jazyků. To, že se dokáže tolik lidí nejrůznějších kultur s tím vším ztotožnit, je pro mě potvrzení toho, že jsem stejný jako oni a mám vlastně stejné problémy a pochyby. Člověk rozumí jen tomu, co sám zná.
Pomohl i v ám osobně Alch ymista v sebepoznání?
Pustil jsem se do něj, když jsem přišel o dobré místo v nahrávací společnosti a měl jsem peníze v kapse, zato žádné plány do budoucna. Správný čas začít to, o čem už roky sním, řekl jsem si. Pro mě bylo klíčové spíš to, co se stalo, když jsem knihu dopsal. Vyšla v brazilském nakladatelství Eco, ale prodávala se tak mizerně, že mi vypověděli smlouvu. Měl jsem na vybranou. Odložit knihu a začít novou? Přestat si věřit? Ne, vzal jsem znovu rukopis a začal klepat na dveře dalších nakladatelů. A uspěljsem. Jak stojí právě v téhle knize, když něco opravdu chcete, celý vesmír se spikne, aby vám pomohl. Kdybych to tehdy nechal být a pustil se do něčeho jiného, zpronevěřil bych se vlastní knize. A sám sobě.
Jak se připravujete na psaní nové knihy?
Nic takového nedělám. Musím udržet myšlenku až do poslední chvíle panensky nedotknutou. Začínám o ní vědomě přemýšlet ve chvíli, kdy usednu poprvé k počítači, ani o okamžik dříve. Respektuji chvíli zrození té knihy, myšlenky, začít dialog se svou vlastní duší. Ale používám v knihách také příběhy lidí, které jsem kdy potkal, jen v jiných souvislostech. Jako toho malíře ve Zlaté uličce na Pražském hradě. Dodnes v mé hale visí jeho obrázek.
Co se tehdy stalo?
Byla strašná zima, únor. S Cristinou jsme si prohlíželi váš Hrad, úplně sami, došli jsme nakonec Zlaté uličky až k tomu vězení. Nikde nikdo, jen jeden člověk, malíř, maloval v rukavicích s ustřiženými prsty. Jeden obrázek jsem si vybral a chtěl zaplatit. On řekl, že mi ho dá zadarmo, jako dárek. Tak jsem mu alespoň nabízel balíček cigaret, které jsem měl v kapse, jako projev přátelství. Odmítl i ty a v tu chvíli nás spojilo něco zvláštního, blízkého a objali jsme se. Nerozuměli jsme si, ale přitom jsme se dokonale chápali. Škoda, že na něj nemám žádný kontakt, rád bych s ním znovu mluvil. Kdyby se ozval, tak pro něj mám už pár let také jeden dárek.
Říká se, že máte zvláštní přitažlivost pro ženy. Mezi vašimi čtenáři ženy přev a žují a při autogramiádách se někdy chovají až hystericky.
Řekl bych, že hlavně zpočátku převažovaly ženy, to je pravda, v poslední době se poměr spíš vyrovnává. A co se týká té přitažlivosti, to mi spíš řekněte vy. Připadám vám přitažlivý?
Rozhodně neobvyklý. Ale vraťme se k vašim knihám. Jejich děj se odehráv á v různých dobách a ze mích. Studov al jste historii?
Tak, abych do ní mohl zasadit příběh. A co pro mě zůstává naprosto nejdůležitější, je současnost. Je to dnešek, kdy mám splnit své poslání. Důležité je, co je tady a teď. Na poznání minulosti se snažím postavit lepší budoucnost, to je moje poslání. To je můj úkol.
Kdo vám ho dal?
Neseme si ho každý v sobě. Můj úkol, tak jako každého člověka, je naplnit svůj osobní příběh. To znamená dvě věci. Ta první je najít blízkého člověka, se kterým mohu sdílet lásku a blízkost. Našel jsem Cristinu. Druhá je cítit a hlavně projevovat lásku ke všem lidem, tak, že jim prospívám. Píšu knihy. Není to nic jiného, než kdybych byl řidič taxíku a dobře vykonával svou práci.
Mnoho lidí vidí svou roli na světě v tom, že mají rodinu, o kterou se starají. Vy děti nemáte. Jsou tedy knihy, které píšete,způsobem, jak ukazov at cestu všem lidem, tak jako jiní vychová vají své děti?
Ne, to pro mě není náhražka. Chápu to jako povinnost každého člověka uvědomit si, že žije ve společnosti, a prospívat ostatním. A mít z toho co největší potěšení. Musíme získávat zkušenosti a pak je sdílet s ostatními.
Jste hodně bohatý. Za co utrácíte?
Bohatství je relativní. Když jsem měl kdysi v kapse šest set dolarů a dvě stě mi stačilo na to, abych se mohl toulat po Severní Americe a Mexiku, připadal jsem si jako boháč. Dnes mám dost peněz na to, abych mohl pohodlně cestovat, pít dobré víno a řídit dobré auto, mít kancelář se třemi zaměstnanci a nadaci, která podporuje školu Dětí světla v jedné z favel, nejchudších čtvrtí Rio de Janeira. Chodí tam tři stovky dětí ve věku od tří měsíců do třinácti let, mají svou knihovnu, počítače, věnují se divadlu, výtvarným technikám, tanci…
Mohli jsme se několikrát přesvědčit, že vás v Brazílii pov ažují za nesmírně významného a vlivného člověka, to je nejlepší start k tomu, abyste se stal politik em.
O to nestojím. Pravda, byl jsem za minulého režimu uvězněný, stejně jako náš iváš prezident, a to se také počítá, ale nezajímá mě to. Politika není moc čistá věc.
Jste šťastný?
Ne, protože být šťastný znamená lenošit někde na pláži, odpočívat, užívat si. A já mám pořád pocit, že je přede mnou příliš mnoho toho, co musím udělat, abych naplnil svůj životní příběh.
***
PAULO COELHO Narodil se 24. srpna 1947 v brazilském Rio de Janeiru. Řadí se mezi deset nejprodávanějších spisovatelů světa. Když nesplňoval představy rodičů o vzorném studentovi, opako vaně ho posílali do ústavu pro choromyslné. Na konci šedesátých let ho uchvátilo hnutí hippies, vstupoval do levicových organizací, zkoušel drogy i černou magii, psal divadelní hry, sám vystupoval jako herec, napsal několik desítek textů pro známého brazilského zpěváka. Byl třikrát uvězněn. K e psaní ho v osmdesátých letech přivedla jeho dnešní manželka, malířka Cristina Oticica, se kterou uskutečnil půlroční cestu kolem světa poté, co přišel o lukrativní místo v nahrá vací společnosti. P o úspěchu knihy Alchymista následovaly tituly, z nichž v češtině vyšly například V eronika se rozhodla zemřít, U řeky Piedra jsem usedla a plakala, Ďábel a slečna Chantal (duben 2001 v nakladatelství Argo). Hodně cestuje, a když nepracuje na knize, píše pra videlné sloupky do novin. Přestože Prahu považuje za bezkonkurenčně nejkrásnější město světa, jinde než v rodném Rio de Janeiru, by žít nechtěl.
