Dělat charitu se, podobně jako mnoho jiných věcí na světě, musí umět. Aby člověk v tomhle oboru uspěl, měl by mít pro své snažení především dobrý důvod.
"Jakmile se u našich dveří objeví dívčina, která obrátí oči v sloup a chvějícím se hlasem řekne něco v tom smyslu, že ji k nám posílá Spasitel, musím jí bohužel sdělit, že jí Spasitel dal špatnou adresu," lakonicky konstatuje Anežka Krčková z Akademie sociálně umělecké terapie, vyšší odborné školy působící při Jedličkově ústavu v Praze. K tomuto výroku ji přitom nevede cynismus nebo patologická nevíra ve vyšší moc, pouze špatné zkušenosti.
"Člověk, kterým zmítají návaly citů, ať už je to náboženské vytržení, pocit velké duševní prázdnoty, porozvodové trauma nebo cokoli podobného, musí nejprve sám vyhledat pomoc, a pak teprve uvažovat o pomoci druhým," tvrdí doktorka Krčková.
Dobré důvody, proč kontaktovat nějaké centrum, bývají podle ní naopak ty nejprozaičtější: někdo si chce rozšířit životní obzory, jinému odrostou děti, další chce poznat zajímavé lidi z řad handicapovaných.
Mezinárodně uznávaný důvod, proč se věnovat charitě, tato psycholožka neuvádí, přesto jeden takový existuje: pomáhat potřebným je svým způsobem slušnost.
Charita s mateřským mlékem
Dámský klub, který si říká International Women's Association of Prague, se schází jednou měsíčně. Potkávají se tu manželky zahraničních diplomatů a byznysmanů, zahraniční obchodnice a manažerky. Dají si kávu a poslechnou zajímavou přednášku. Kromě toho chodí společně do fitness, do opery, na bridge, fotografují, debatují o historii. Především však myslí na charitu.
"Pro nás všechny je to naprosto normální," odmítá jakoukoli poklonu na toto téma prezidentka klubu Joan Drabek. "Není to nic, do čeho bychom se musely nutit, o čem bychom uvažovaly, jestli to má nějaký význam, nebo ne. Je to stejně automatické jako například... čištění zubů. Myslet i na ty, kteří neměli to štěstí, aby byli zdrávi a žili v dostatku, se každá z nás vlastně učila už od dětství. O charitě se mluvilo doma, ve škole, byla všude, kam jsme se hnuly."
Každý týden proto vaří některé členky klubu polévku pro centrum bezdomovců v Praze 6 a jiné nakupují potraviny pro Dům Matky Terezy. Čas od času uspořádají dobročinný bazar. Otázka, kde na to berou síly a čas, Joan Drabek poněkud rozčílí. "Nerada slyším, když si některé zdejší ženy stěžují, jak strašně jsou přetíženy," kroutí hlavou. "Znám hodně velmi zaměstnaných Kanaďanek v čelných funkcích a každá si tu chvilku ve svém programu najde. Možná, že by občas mohly slevit ze své mnohdy až příliš intenzivní každodenní péče o děti a domácnost. Vyplatilo by se to společnosti, jim samotným a koneckonců možná i rodině."
Slepý slepému špatným vůdcem
Chce-li člověk někomu pomoci, musí se nejprve zeptat, co od něj ten druhý potřebuje. Toto banální pravidlo, běžně fungující v komunikaci mezi "zdravými" lidmi, bývá při setkání s handicapovanými často úplně postaveno na hlavu. Psycholožka Krčková tomuto postupu trefně říká páchání dobrých skutků. Typická pro ně je situace, kdy na křižovatce popadneme slepce a smýkáme jím na druhou stranu ulice, aniž chtěl nešťastník vůbec kdy přejít.
"Zpočátku jsem také přemáhala chuť udělat si všechno po svém," vzpomíná Alena Zapletalová na první dny v domácnosti ženy, která má po autohavárii postižené obě nohy a ruce. "Pak jsem pochopila, že Jana o mojí představu dobra vůbec nestojí. Sama nejlépe ví, co potřebuje. Chci-li jí tedy opravdu pomoci, musím být jejíma rukama a nohama - ať už si o tom, co dělají, myslím cokoliv. Ostatně, při počtu lidí, kteří procházejí Janiným bytem, to ani jinak nejde. Představte si, že by každý z nás dal všechny předměty na místa, kam podle jeho soudu patří. Do týdne by tam nezůstal kámen na kameni..."
Předsevzetí mají krátký dech
"S dobrým předsevzetím bych nevystačila," pokračuje ve svých úvahách jedenatřicetiletá pracovnice pražského Uměleckoprůmyslového muzea. "Vracím se k Janě proto, že jí mám ráda. Dostala jsem se k ní vlastně náhodou, zaskakovala jsem za nemocnou kamarádku. Získala si mě svou silou, optimismem a především vůlí s jakou překonává překážky, o nichž zdravý člověk nemá ani tušení. Naučila mě spoustu věcí - třeba vařit. Pokud bych to brala jen jako jednostrannou pomoc, asi by mi brzy došel dech."
Dech dojde i těm, kdo se pustí do neoblíbené činnosti jenom proto, že by ji někdo mohl ocenit. Pravděpodobně totiž nebudou ve svém snažení úspěšní, a tak se nakonec stejně se zlou potáží. Při úvahách o pomoci je tedy nejschůdnější zeptat se, zda by to, co baví mě, nemohlo udělat radost také někomu jinému. Jsou lidé, kteří ocení, když s nimi půjdete na vycházku nebo do divadla, jiným naopak udělá dobře, když budete v domácím plyši společně diskutovat o životě, další by rádi společně s vámi hráli divadlo, zpívali, učili se cizí jazyky. Najdou se lidé, kteří ocení zálibu ve vaření, kutilství, pořádkumilovnosti...
Organizátoři vítáni
Čím je člověk starší, tím bývá bojácnější. Jednoho dne zjistí, že mu hrůzu nenahání už jen silnice plné aut, ale také cesta výtahem či nákup v samoobsluze, a tak přestane vycházet ven. Nadace Život 90 se právě pro tyto lidi snaží organizovat vyjížďky, z nich největší úspěch mívají ty předvánoční.
"Staří lidé se podívají na místa, která jsou možná od jejich bydliště coby kamenem dohodil, ale kam se už neodváží: na tržiště, na výstavu betlémů, do kostela," vypráví Jaroslav Lorman, pětadvacetiletý gymnazijní učitel. S komplikovanou organizací těchto vyjížděk pomáhá už pár let a teď pro charitativní myšlenku získává také svoje studenty. "Samotného mě překvapilo, jak ochotně a zodpovědně pomáhají i ti žáci, kteří se někdy obtížně vejdou do článků školního řádu. Pravda je, že vyjížďky mají neuvěřitelnou atmosféru - babičky a dědové se dokáží radovat jako děti. Jejich prostřednictvím najednou lépe chápete, o čem by ty vánoce vlastně měly být. Navíc vám poskytují určitý průzor do vlastního stáří, které vůbec nemusí být truchlivé."
Řád čestného neúspěchu
Psycholožka Anežka Krčková charitativní činnost trefně nazývá střelbou na terč, který je v nedohlednu. Těm, kdo touží po výsledcích, úspěchu a uznání, v této oblasti pšenka nepokvete. Úspěch se nedostaví, výsledků bude málo, budou tristní, nebo dokonce žádné. Jen ti nejosvícenější například dokáží pomáhat bezdomovcům - lidem, u nichž se obecně má za to, že si za své neštěstí mohou sami.
"Ten, kdo někomu pomáhá, nemění svět postiženého, ale svůj svět. Má velkou šanci, že pohled na sebe časem vymění za pohled ze sebe. A to je skvělá věc."
 Čistokrevné a pravověrné Angličanky Yvonne Šebesťákovou a Lucy Doležalovou přivál do Čech vítr druhé světové války. Vzaly si za muže české vojáky působící ve Velké Británii a vydržely s nimi čtyřicet v dobrém i ve zlém. Na to zlé ale nevzpomínají, prý to není k ničemu... Práce na pile, na statku, zákaz stěhování do Prahy a další věci jsou už dávno za nimi. Jejich, jak samy říkají "veselý dnešek" se jmenuje práce pro Nadaci Sue Ryderové. Společně s dalšími dvěma přítelkyněmi podobného osudu se střídají v malém obchůdku v pražské Ohradní ulici. Vymyšlejí, organizují, pomáhají, ale především se dobře baví. "Charita je fajn," smějí se a vyprávějí, jaké nadšení v nich vyvolal první vývěsní štít Sue Ryder. "Hned jsme tam běžely, protože jsme konečně našly možnost dělat to, co si žádá stará dobrá anglická tradice." Na práci si nestěžují. "Jen kdyby nám občas přišly pomoci také nějaké české dámy," přejí si pod vánoční stromek. |
