Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Otevřený člověk Jaroslav Dušek

aktualizováno 
Jaroslav Dušek.
Jaroslav Dušek. Znáte? Přece ten plešatý kolaborant s knírkem z filmu navrženého nedávno na amerického filmového Oscara Musíme si pomáhat. A taky ten učitel, snaživý svazák z filmu Pelíšky, co nabízí kvalitní sex... Těmito dvěma filmy se dostal do povědomí té nejširší divácké veřejnosti. Užší publikum jej zná z divadla Vizita - na jeho improvizace už se chodí více než patnáct let. Dnes bude Jaroslav Dušek provádět televizní diváky večerem Českých lvů. A možná si sám jednoho lva odnese.

* Nedávno jste byl vídán svousem, dnes už opět hladce oholen. To bylo kvůli další roli?

Ano, byl jsem myslivcem při natáčení filmu Divoké včely.

* Ve svém divadle Vizita jste hercem, autorem a režisérem zároveň. Improvizujete. Nedělá vám potíže poslouchat při natáčení filmů režiséra a scénář?

Nedělá. Pokud uvěřím člověku, s kterým do filmu jdu. Improvizovat samozřejmě tolik nelze - kameraman má připravený záběr, partneři počítají s replikou - improvizuje se při zkouškách. I při natáčení nás někdy vyzýval Jan Hřebejk: Překvap mne! Ale není dost dobře možné vběhnout na plac a dělat si, co chci.

* Proč berete role u filmu? Kvůli setkání s lidmi, penězům, slávě, ze zvědavosti nebo z ješitnosti?

K filmu jsem se dostal tak nějak samospádem - přizvali mne kamarádi, se kterými jsme se znali z našich divadel - Milan Steindler, Tomáš V orel, bratři Cabani. U nikoho jiného jsem nehrál. A pak Hřebejk - ten zase chodil poměrně často na V izitu a tam si vymyslel, že by mě chtěl obsadit. Takhle to vzniklo, já na castingy nechodím, žádnou agenturu nemám a nikde se neprodávám. Ale když mne někdo osloví, přečtu scénář, a pak se rozhodnu. Když to vypadá na příjemně strávený čas s dobrými lidmi, proč ne - nemám žádné předsudky co dělat či nedělat.

* Ale o divadle jste se jednou vyjádřil, že vás neláká.

Pro mne je děsná představa, že se hraje několik let totéž. Že sedím při představení v klubu a vybíhám na scénu pouze na několik okamžiků, vykřiknout svou repliku. Jsem zvyklý být na jevišti celou dobu, za plného nasazení. Ale opět - záleží na tom. T řeba teď: Tomáš V orel připravuje pro divadlo muzikál Kouř a chtěl, aby tam hráli stejní lidé jako ve filmu. Navíc se předpokládá, že se to bude hrát jen po určitou krátkou dobu. Tak jsem předběžně kývl. Stejně tak bych si zahrál třeba se Simonou Stašovou.

* Ester Kočičková, vaše žákyně z Ježkovy státní konzervatoře, vzpomíná, že jste velmi nabádal adepty herectví proti braní kšeftů. V ám se povedlo tím řídit?

Doufám, že ano. Snad jsem nedělal nic, do čeho jsem neměl jít. A pokud jsem se přimotal k nějakému pokusu, třeba v televizi, který dopadl blbě, šel jsem od toho. Člověk zkouší leccos, co život nabízí, vstupuje do různých vazeb a vztahů - avšak když je to divné, uteču z toho. Bohužel, zrádné měřítko úspěšnosti podle počtu kšeftů funguje někdy už mezi studenty na škole. Proto jsem jim říkal: nepředběhněte se. Dejte si pozor a neztraťte se v kšeftech, nerozmělněte se v nicneříkajících věcech.

* Ale kšefty neberou jen mladí, co hledají svou příležitost. Jdou do nich i velcí herci, kteří to zdánlivě nemají zapotřebí...

Jedna herecká pověra říká, že si herec nemůže dovolit odmítat nabídky, neboť herců je mnoho a další nabídka nemusí přijít. Ten, kdo v ni uvěří, se lehce může stát námezdní silou, která dělá cokoli. Za tím, kdo pověře nepodlehne, ale možná zůstane zřetelnější stopa. Možná…

* Víte o tom, že vás vaši studenti vnímali pomalu jako svého guru?

Ale jak kdo, někoho jsem možná oslovil, někoho ne. Jsem člověk otevřený, pouštím si druhé lidi blízko a sám jdu také blízko. Do svých žáků jsem investoval, co jsem uměl - pak vztah snáz překročí běžný rámec. Ale tak by přece měli působit všichni učitelé, také jsem měl několik takových.

* Kdo se z vašeho ročníku povedl nejvíc?

To máte těžké, každý se povedl jinak, v jiném oboru. Ale zřejmě nejvíc, nejpronikavěji se prosadil Jiří Macháček. Ale pro mne je podstatnější, že většina mých žáků si vede v životě dobře.

* Jeden čas jste působil is některými svými žáky v Rádiu Mama a Limonádový JOE, záznamy vašich improvizací přenášel i Český rozhlas. Pak jste se objevil i na programu ČT 2 s Evou Holubovou v pořadu Dokoláč. Myslíte, že je pro vás televize vhodné médium?

Je hrozně jednoduché říct, že není. Ale zkusil jsem to, pak jsme si chtěli říct, co dál, mezitím v televizi zrušili alternativní zábavu a mne to všechno vyléčilo z jedné věci - uvědomil jsem si, že vlastně nechci dělat zábavné pořady.

* Takže jste přešel na vážné téma - nedávno jste provázel komponovaným večerem o globalizaci...

Byl jsem přizván sympatickou dramaturgyní a dramaturgem. A byl jsem rád, že to režíroval Vašek Křístek. To téma mne docela zajímá. Asi nejvíc budu vzpomínat na natáčení s malířem Jiřím Kaločem, kteří třiatřicet let buduje svůj kamenný dům, aby v něm mohl namalovat své nástěnné malby a přitom jaksi navíc cílevědomě přetváří krajinu a zanechává v ní velmi výrazný otisk...

* Ale to přece zrovna vy moc nevyznáváte - několikrát jste dal najevo obdiv k tibetským mnichům, kteří pracně staví z písku své složité mandaly, a pak je vsypou do řeky...

Ano, protože všeho kolem nás je fůra a záplava, není třeba pořád něco přidávat. A já si o sobě nemyslím, že bych byl nějak výjimečný myslitel a moje dílo tu nutně muselo po mě zůstat. Proto se mi v tvorbě líbí něco udělat a nechat to odplynout. Dělat přítomné živé věci, improvizace...

* Budete improvizovat i při moderování Českého lva?

Kostra pořadu je daná, ale o čem si s těmi lidmi budu povídat, to nevím, čekám, až co mne napadne na jevišti, nepromýšlím si to ráno v posteli. Kdo ví, jak to dopadne, třeba tam najednou budu blekotat.

* Vy před svými představeními nemáte ani představu třeba o tématu? Ani potuchy, co rozehrajete?

Čím déle hrajeme, tím víc nám přijde správné jít na pódium a nemít předem nic.

* Není po patnácti letech těžké se neopakovat?

A to je mi jedno. To neřeším. Nemám metu, že musím mít pořád nové nápady. Pro mne není kritériem, jestli už to náhodou někde někdo neviděl, naopak, schválně se nesnažím si zapamatovávat vydařené věci, povedený fór, ani se nebráním použít znovu větu nebo obraz, když mi v tu chvíli vytane na mysli. Je 21. století, všechno už tu někdy bylo a valí se další spousty. V té chvíli nepasu po tom, být za každou cenu originální tvůrce, přijde mi to poněkud marné.

* Co vlastně po sobě chcete?

Chci sestoupit do přítomnosti a bez falešných tónů a švindlování odvíjet hru a komunikovat sdivákem. To se vydaří jednou míň a jednou víc, ale ani z toho hlavu nemám. Za starých dob byli umělci strážci a zároveň poslové tajemství, dostali se k němu blízko, na dosah a do svých děl to poselství kódovali. My, umělci nové doby, jsme tak trochu jezdci po povrchu. Spíš se pohybujeme ve sféře trhu, showbyznysu, kšeftu, všechno se měří prodejností, úspěšností, a na tom je závislé, zda dostanete znova šanci, jestli vás někdo vydá, jestli vás někdo bude číst nebo na vás někdo přijde do divadla, do kina. Jsme zajatci autorsko-právních vztahů, pohybujeme se v poněkud pomateném světě - umění v silném slova smyslu je pryč. Jedinou vzpourou proti soudobému umění je jít do hloubky, jít ke kořenům a nemastit si přitom svoje ego. Člověk by si měl dát pozor na pocit své vlastní důležitosti, jak říká Carlos Castaneda.

* Proto vám připadá lepší vysypat svou mandalu do Vltavy, než zanechávat stopy?

Nevím, jestli lepší, ale já prostě nemám potřebu být zachycen, vydán, petrifikován. Samozřejmě, když mě někdo bude chtít vydat, nebudu se bránit, někdo chce rozhovor, tak mu ho dám neřeknu, hele, s novináři ne, já jsem chlap jiného typu. Beru to tak, že jsme lidské bytosti, můžeme se sejít a povídat si spolu. Setkání mne zajímá. Zamýšlení. Ujasňování myšlenek. Ale pravda je, že s některými lidmi už se třeba znovu nesejdu.

* Mluvíte o Castanedovi, o tibetských mniších - jakou životní filozofii či náboženství vlastně vyznáváte?

Nevyznávám jedno učení - zajímá mne všechno, co narušuje stereotyp vytvořený v hlavě. Takže poznávám a čtu třeba Castanedu, který si sáhl do pomatených světů, ale netrénuji podle něho, nezavřu se do krabice a nepověsím ke stropu, abych rok zpytovat svůj minulý život. To ne, k tomu mám určitou rezervu, nepřipadá mi to zcela bezpečné. Nejsem ani typ, který by se vydal do Himálají a tam někde zůstal. Asi by mne to nenaplnilo štěstím. Asi by mi to připadalo jako útěk před úkolem, který mi byl dán tady.

* A jaký je to úkol?

Na jevišti se často ocitám v situacích, které nelze racionálně vysvětlit. Zažívám souběhy náhod. O něčem hraji, a pak se dozvím, že v publiku někdo něco takového zrovna prožívá, a zasaženi tím jsme já i on. Jsou to věci mimo běžné fungování - to mne oslovuje, o tom chci přemýšlet. Štěstí chci hledat, objevit a zažít tady, v běžných věcech. Myslím, že člověk je kolektivní, pospolná bytost, která obývá tuto planetu. A právě ty zvláštní zážitky mi říkají, že jako vesmírné bytosti zřejmě musíme vesmír rytmicky odrážet.

* Obávám se, že málokdo je ochoten takový odraz na sobě a druhých pozorovat.

Fascinuje mne, v jak úzkém prostoru jsme ochotni žít. V jak těsném světě jsem ochotni si myslet, že zažíváme štěstí. V elmi mne oslovila jedna francouzská autorka, Annick de Souzenelle, která napsala knihu Symbolismus lidského těla. Říká, že to, co lidská bytost opomene vykonávat ve vnitřní rovině, o to víc vykonává ve vnějším světě. Vnitřní kultivace přirovnává k různým procesům, například práci se železem v krvi k metalurgii kovů. Když nezpracováváte železo uvnitř sebe, budete o to víc konat onu vnější metalurgii - tavit kovy, kalit ocel, vyrábět věci. Ona tvrdí, že některé domorodé kmeny vnější metalurgii úplně odmítly, i když ji znaly a uměly. V tomto smyslu je velmi příznačné, že ten naprosto bezduchý komunismus si zakládal právě na té nejtěžší metalurgii, rozséval hutě, ocelárny a vysoké pece po celé zemi.

* Podle toho, co říkáte, soudím, že váš vztah k materiálním věcem je spíš lhostejný...

Když někdo získá milion peněz a super byt a bourák - je mi to jedno. Pokud na mne, když se s ním setkám, nevyzáří něco zajímavého. Pokud je to jen nějaký šufťák, který vyčerpal svoji energii na to, aby z vnějšího světa něco urval a překutal pro sebe, nějakou výhodu moci... Něco vám řeknu. Vymýšleli jsme název pro televizní stanici a napadlo nás: Jupiter. Ale namítli - to nejde, celý vesmír má zablokovaný Vladimír Železný. Představte si, někdo má zablokovaný celý vesmír! A do toho se ještě jmenuje Železný. Co asi zpracovává uvnitř, když navenek musí blokovat celý vesmír! Někdy mi v úlevném záchvatu smíchu připadá, že jsme se všichni zbláznili.

***

JAROSLAV DUŠEK, narozen v roce 1961. Zakladatel divadla VIZITA, pedagog na Konzervatoři Jaroslava Ježka, filmový herec (Vrať se do hrobu, Kouř, Kamenný most, Don Gio, Pelíšky, Musíme si pomáhat). Jeho herecká kariéra začala na gymnáziu Budějovická v Praze-Michli, kde se svým kolegou Martinem Zbrožkem rádi improvizovali pro překvapené diváky.Žák Ivana Vyskočila.
Autor:



Nejčtenější

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Další z rubriky

Katie Holmesová (12. února 2014)
Z puberty dcery nemám strach, jsem v pohodě, říká Katie Holmesová

Herečka Katie Holmesová (38) má výchovu dcery Suri (11) výhradně na svých bedrech. Tatínek Tom Cruise se o dívku příliš...

Jakub Voráček během otevření fanzóny k mistrovství světa u Galerie Harfa
Syna si užívám, je to milionové dítě, říká Jakub Voráček

Kapitán národního hokejového týmu a nejlépe placený český sportovec Jakub Voráček (27) ustál nedávnou nevěru se...

Dánský korunní princ Frederik a korunní princezna Mary (Tokio, 27. března 2015)
Dánského prince nechtěli v Austrálii pustit do baru, neměl u sebe občanku

Dánského korunního prince Frederika (49) nechtěli na návštěvě Austrálie vpustit do baru, protože u sebe neměl doklad...



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.