O tom, že by si vědomě tvořil vlastní image, nechce Milan Knížák ani slyšet. Podle něj je to ta největší lež, jaká o něm panuje. „Image považuji za blbost, mým cílem není záměrně provokovat.
Mám jen svůj názor na život, který zcela svobodně říkám. Je mi jedno, jestli tím vyvolávám konflikty, nebo se dočkám pochvaly. Pro mě je důležité, abych se sám ze sebe nepoblil.“
Na první pohled zapadá do obrazu, jaký o něm panuje. Tvrdý, nekompromisní, nepřístupný. „Předem vás upozorňuji, že všechny svoje rozhovory s novináři autorizuji. Jestliže s tím nesouhlasíte, nemá cenu, abychom spolu začali vůbec mluvit,“ říká důrazně, a přitom se sklopenou hlavou a tužkou v ruce vyřizuje úřední lejstra rozložená na velkém stole.
Hlavu od nich nakonec přece jen zvedne, ale na konci rozhovoru se do nich opět s netrpělivým výrazem začte, aniž od svého stolu udělá jediný krok. Třiašedesátiletý Knížák je velmi citlivý na jakékoli slovo, které se o něm objeví. Neváhá vyhrožovat soudy či žádat finanční odškodnění za údajné pomluvy své osoby.
Být středem pozornosti
„Milánek byl vzorné dítě, dokud neodešel do Prahy,“ vzpomínala matka Emílie na rok 1957, kdy bylo jejímu synovi sedmnáct let. Tolik mu věřila. Na základní škole výborné známky, předseda třídy. Ani na maturitním tablu z roku 1957 se Knížák ještě neliší od vrstevníků.
Pečlivě upravené, lehce se stáčející vlasy načesané za uši, hladká, baculatější tvář, vysoké čelo, bílá košile zapnutá až ke krku, přesně padnoucí motýlek. Už za chvíli začne studovat Střední pedagogickou školu se specializací na ruštinu a výtvarnou výchovu. Talent zdědil po otci, kantorovi obrozeneckého typu, který měl spoustu zájmů, maloval, věnoval se muzice.
Jejich syn však po půl roce školu opustil a jim začalo trápení, které bude trvat desítky let. Jsou nešťastní, mají pocit, že jejich jediné dítě je k ničemu. Milánek často končí na policii, marně se několikrát pokouší o studium, dělá pomocné práce.
Jak Knížáka viděli známí, kteří se s ním v Praze v šedesátých letech potkávali? Jedna z undergroundových legend Ivan Martin Jirous v knize vzpomínek Magorův zápisník používá ve spojení s Knížákem nejčastěji slovo fascinace.
„Ti, kteří se přímo zúčastnili některého z jeho koncertů, nemohli nepodlehnout síle fascinantní Knížákovy osobnosti. Pro některé byl tehdy jedním z lidí, kteří tady nejvíc zahýbali hladinou kulturního života,“ píše Jirous. A zároveň upozorňuje na Knížákovu snahu vždy přitahovat co nejvíce pozornosti. „Ačkoli proklamoval téměř anonymitu uměleckého tvoření, ve skutečnosti vždy zůstal individualistou, vůdčí, byť fascinující osobností, vysoce přečnívající své okolí.“
Jako by Jirousovy postřehy nebyly staré přes třicet let. Jen se podívejme, je to jen několik dnů. Prahou jde malá skupinka lidí, vévodí jí mohutná postava. Na hlavě klobouk, černý rolák, dlouhý kabát, na krku zavěšené brýle. „Na špatná místa se postavily špatné sochy. Není tady jediná nová, která by stála za pozornost,“ stěžuje si Milan Knížák. Za ním poskakuje skupina jeho studentů z uměleckoprůmyslové školy s transparenty, kolem má houf novinářů.
„Podívej se na své sochy, nestojí za nic,“ křičí na něj někteří kolemjdoucí. Jenže on? Oči má malé, téměř nic v nich nemůžete vidět, ale tvář? Řekli byste, že je v ní úsměv, sebejistota a určitě i spokojenost.
Když se podíváte na staré fotografie z šedesátých let, i na nich je Knížák vždy středem pozornosti. Rozmáchlá gesta, mohutné ruce, pózující. Velmi dlouhé, husté vlasy, čelenka, knír, který se táhne po obou stranách brady. A i když jej policie několikrát zatkne a násilím ostříhá, ani s krátkými vlasy, na kterých mívá posazen klobouk, jej nelze přehlédnout.
Věnuje se muzice i malování, ale nejvíce jej proslaví desítky happeningů. Pro tehdejší společnost naprosto nepochopitelné a šokující! Nic podobného v zemích komunistického bloku není k vidění.
Koho by také napadlo sednout si jako Knížák na chodník a na papír napsat: „Prosím kolemjdoucí, aby, pokud možno při procházení tohoto místa kokrhali“? Nebo kdo by se svými známými vyrobil spoustu papírových vlaštovek a jednoho nedělního dne je rozdával naprosto zaskočeným Pražanům? A vybral by si někdo řadový dům, jehož nájemníkům by hodil do schránky lístky do kina tak, aby seděli vedle sebe?
Blázen, pomatenec? ptali se mnozí. Nic takového. Knížák a jeho přátelé nechtěli čekat, jestli lidé někdy zamíří do galerie či divadla. Chtěli u nich vyvolávat reakce přímo na ulici, toužili dostávat je do situací, které lidé běžně nezažívali. A stačilo jim, když donutili okolí, aby nad nečekanými situacemi přemýšlelo.
Knížákovi přinášejí happeningy světovou proslulost. Přicházejí pozvání na nejrůznější akce, získává místo v encyklopediích umění. V roce 1966 píše provolání k dlouhovlasým: „Bourejme přehrady nesmyslnosti. Jednejme nekompromisně, nežvatlejme, změňme život, aby byl k žití a ne vegetování. Učme žít sebe i ostatní v každém nejvšednějším okamžiku. Měňme, co měnit můžeme, a nečekejme na pomoc z nebes. Jde přece o náš život!“ burcuje.
Nespokojenost se světem
Těžko říci, zda Knížák cítí ve svých dvaašedesáti letech uspokojení. Jeho životem se táhne spíše opuštěnost a nespokojenost se světem kolem sebe. Lze ji najít v každé části jeho života. „Připadal jsem si tehdy v Československu nesmírně sám,“ zapíše si později do diáře pocity ze šedesátých let, z období, kdy se pokouší o sebevraždu.
V sedmdesátých a osmdesátých letech neměl nic společného s oficiální kulturou ani s undergroundem. Jako umělec je v rodné zemi takřka neznámý, s výjimkou několika zahraničních cest je vlastně až do devětačtyřiceti let doma. Manželka pracovala, on se staral o dva nevlastní syny.
Nevydělává, jeho díla téměř nikdo nekupuje. S životem kolem sebe však bojuje. Stačí se podívat na některé z jeho tehdejších činů, z nichž je jasné, že nebyl běžným, zaměnitelným jedincem. Když jde na Hrad hodit do volební urny prázdný lístek, vstupuje do volební místnosti s kocourem na rameni.
V roce 1972 požádá telegramem generálního tajemníka KSČ Gustáva Husáka, aby se mu omluvil za tvrzení, že maluje pornografické obrázky a prodává je do Německa. Odvolává podpis, kterým členové Charty 77 i další kritici komunistického režimu protestovali proti zatčení básníka Ivana Magora Jirouse. Tvrdí, že jej špatně informovali, protože Jirous byl ve skutečnosti zatčen kvůli tomu, že něco ztropil v opilosti.
„Vážení soudruzi,“ píše v roce 1977 do časopisu Hraničář, „protestuji proti uveřejnění svých textů a žádám o okamžité zjednání nápravy. Dále žádám o veřejnou omluvu za nesmyslné a pomlouvačné komentáře,“ rozčiluje se. Samozřejmě se omluvy ani nápravy nedočká.
Odsouzen k osamění
„Vždycky jsem byl v menšině,“ posteskne si při povídání a marně vzpomíná, zda má nějaké skutečně velké přátele. Jakmile přijdou na řadu citlivější témata, zklidní se, ztiší hlas. „Jsem k osamění zřejmě odsouzen,“ pronese téměř neslyšitelně. A vzápětí začne mluvit o své ženě. „Ale mám bezvadnou životní partnerku, se kterou si báječně rozumím, ta mi osamění vyrovnává.“
Najednou ničím nepřipomíná toto chlapíka, který mnohé rozčiluje až do nepříčetnosti. Zvláště když se rozpovídá až s dětinskou radostí například o tom, jak našel poničený křížek Ježíše, který si pečlivě opravil a nyní ho nosí na krku, zavěšený na zlatém řetízku.
Ale pozor, stačí stočit řeč na žhavá aktuální témata! Kupříkladu mu připomenout častou výtku jeho kritiků, podle nichž upřednostňuje při nákupu do Národní galerie díla autorů blízká jeho srdci či názorům. Najednou se jeho ruka vymrští do vzduchu. „To je jeden z idiotských mýtů, absolutní nesmysl! Ať se jde každý podívat do Národní galerie, co v ní viselo, než jsem do ní přišel já, a co je tam teď. Visí v ní díla nesrovnatelně více umělců,“ téměř vykřikuje a slova z něj velmi rychle vyletují.
Milan Knížák se nezměnil. Pravda, už neplánuje budování ideální obce, kterou by vedl k novému způsobu života jako v šedesátých letech. Nespokojený se světem však je i dnes. „Budoucnost je jen v nějakém typu totality, současný svět už začal k této totalitě směřovat,“ píše v jednom ze svých posledních textů. „Pravicové naděje společnosti složené z lidí, kteří se budou o sebe dobrovolně starat, jsou z velké části utopické,“ podotýká zklamaně.
Jeho názory zůstávají ostře vyhraněné, značně kontroverzní a samozřejmě provokující. Opět je v nich cítit volání po odpovědnosti každého člověka za své chování, nekonečná nespokojenost s chováním lidí i se stavem světa. Český národ je podle něj poddanský národ, který se jednou ve středověku vzmužil a pak už jen otročil. Václava Havla označil za tragickou figuru současných dějin, Miloš Zeman mu připomínal cirkusového koně s hlavou na stranu. „Půlka národa musí asi zemřít,“ prohlásí, když mluví o svém zklamání z české současnosti a o naději na lepší budoucnost země. „Jsem docela rád, že můj život je v poslední fázi,“ dodá.
Podobně nekompromisní slova směřují naopak i ke Knížákovi. Stačí se například začíst do knihy návštěv ve Veletržním paláci. „Pane generální řediteli, dám vám jednu dobrou radu. Styďte se aspoň občas, pokud vůbec víte, co to znamená,“ píše jeden z návštěvníků. Zdaleka není výjimkou. Tady je další: „Drazí přátelé, pošlete už toho nabubřelého Knížáka do propadliště dějin za jinými pacienty sebe-kultu. Děkuji za všechny slušné lidi.“
Co bude dál? V poslední době je často vidět s ministrem kultury Pavlem Dostálem, který Knížákovu práci v Národní galerii velmi oceňuje. Ministr křtí jeho knihu, Knížák zase přichází s darem na Dostálovy narozeniny, kde se schází česká smetánka. Nestane se z rebela Knížáka poslušný, vysoce postavený úředník, který sedí v opuštěné kanceláři velkého paláce nad desítkami různorodých úřednických rébusů a spokojeně naslouchá pochvalám svého nadřízeného, ministra kultury?
Jak to popsal v jedné ze svých knih z období let 1990-1996, kdy byl rektorem Akademie výtvarných umění? „Moje Magnificence měla velkou kancelář, sekretářky, šestsettřináctku se šoférem, obleky, nažehlené košile, kravaty, žlutého Bosse po holení a byla mediální hvězdou. Byl to konec procházek, byla to adorace i hoVnorace.“
|
Milan Knížák |
| *Malíř, sochař, designér, hudebník. Od roku 1999 generální ředitel Národní galerie, v letech 1990-1997 rektor Akademie výtvarných umění. *Narodil se v roce 1940 v Bílovicích na Plzeňsku, odkud se s rodiči odstěhoval do Mariánských Lázní. V roce 1957 začal studovat vysokou školu pedagogickou, kterou v únoru následujícího roku opustil. Po vojně se pokusil v roce 1963 o studium na Akademii výtvarných umění, po půl roce byl ze školy vyhozen. V šedesátých letech vystřídal různá dělnická povolání, v sedmdesátých a osmdesátých letech na volné noze. V roce 1964 založil skupinu Aktuálního umění a nakonec hnutí Aktual. Pořádal pouliční akce, výstavy a happeningy. Získal řadu ocenění, měl více než stovku samostatných výstav po celém světě, napsal několik knih. *DO konce února byl členem Rady České televize, v roce 1998 neúspěšně kandidoval za ODS do Senátu. Několik měsíců moderoval pořad Přesčas na ČT 2, donedávna publikoval týdenní komentáře v časopise Reflex. Je potřetí ženatý, s poslední ženou je přes třicet let, vychoval s ní dva syny, které si přivedla do manželství. |
 Milan Knížák sám sebe charakterizuje jako multimediálního umělce a voyeura do všech stran . |
