Kdysi jimi Amerika oplývala. Vynikajícími zpěváky, kteří současně zvládali činohru na špičkové úrovni. Broadway se o ně prala s Hollywoodem.
Bing Crosby je už na nebesích. Také Elvis Presley to tady už dávno zabalil - i když ten uměl hrát spíš jen jakž takž. To Frankieboy - Frank Sinatra - umí obojí, a je tady pořád s námi. Naše pozemské pachtění už jako by však sledoval také poněkud shůry.
"Je tady vlastně nějaký chlap v nejlepších letech, který by uměl zpívat i hrát?" ptají se dnes broadwayští kritikové.
"Jedině Mandy Patinkin," odpovídají si. "To jeho zásluhou nebyl dosud živočišný druh zvaný zpívající herec převeden z knihy ohrožených druhů do svazku druhů vyhynulých."
Zdá se, že mají pravdu. Mandy hraje a zpívá v muzikálech (v roce 1980 získal za roli Che Guevary v Evitě Tonyho - nejprestižnější ocenění v tomto oboru), účinkuje ve filmech i v televizních seriálech, vystupuje sám jako bavič, koncertuje s orchestrem nebo jenom s pianistou, nahrává desky... A je na roztrhání.
Pištící holčičky v megastoru Bontonland, které požadovaly autogramy přímo na pokožku, viděly v Patinkinovi bezesporu doktora Geigera z Chicago Hope.
Osmačtyřicetiletý syn polských a lotyšských židovských přistěhovalců však tentokrát přijel do Prahy s poněkud donkichotským posláním: uvést své album Mamaloshen, což v jidiš znamená mateřský jazyk, mateřštinu. Nazpíval na něm šestnáct židovských písní s jidiš texty. Mimo jiné i prastarou ukolébavku Rožinkes mit mandlen.
Víte, jak se česky řeknou "raisins"?
Rožinkes?
Těsně vedle. Rozinky. V tomto případě nemá čeština k jidiš daleko. Přesto jste v mých očích hrdina: přijet do této země s jidiš písničkami...
Jak to?
No... Lidí, co mluvívali jidiš, nám tady už moc nezbylo. Pokud jde o pražskou židovskou obec, rabín je spíš ortodoxní. A jidiš kultura je podle ortodoxních měřítek taková - příliš ufňukaná a ujuchaná, samé ojojoj a ajajaj. Je prý spíš třeba Židy jako národ starozákonních bojovníků prezentovat hebrejštinou.
Ortodoxní bývají takoví. S tím ale naprosto nesouhlasím. Tak za prvé: jidiš není liturgický jazyk. Je to mluva ulice, kde vznikla. A je to jazyk židovské pocitové paměti, jazyk diaspory a jazyk holocaustu. Život se přece z velké části skládá právě z ajajaj a z ojojoj, z radosti a z bolesti.
Jidiš je navíc nejbarvitější a nejlyričtější jazyk, co znám. Jazyk, který ve mně vzbouzí touhu vyslovit, ba vyzpívat své pocity, a trochu přitom přehánět.
V angličtině řeknete: I am exhausted - Jsem vyčerpaný. No tak dobře. Jste vyčerpaný. A co má být?
Kdežto v jidiš zanaříkáte: ojs gemučet!
Tomu by Slovan rozuměl spíš jako: jsem zmučený, ztrápený...
No vida! Není to mnohem expresivnější?
To je učiněná óda na jidiš, co tady povídáte. Nevadí vám, že je to tak bastardní jazyk? Němčina, polština, ruština...
Právě naopak. Právě slovanské koncovky způsobují, že jidiš je snad nejobratnější řeč, jakou se ve Spojených státech mluví. Příklad: upstairs je anglicky nahoře, o patro výš. Downstairs o patro níž. Chce-li yankee z činžáku promluvit o svém sousedovi shora či z dolního patra, musí to opsat. Ten, kdo žije o patro výš, ti, co bydlí dole... V jidiš je to jednoduché: řeknu upstairčik nebo downstairčik.
Úžasná je i jemná rozlišovací schopnost jidiš. Tak třeba šlemiel i šlemazl jsou nešikové. Ale šlemiel je aktivní, a šlemazl pasivní nemehlo a nešťastník. Šlemiel převrhne mísu s polévkou, ale šlemazla to opaří.
Mluvilo se u vás doma jidiš?
Vyrůstal jsem v židovské komunitě na jižním okraji Chicaga. Můj otec, veterán druhé světové války, tam podnikal v oboru "hadry, kosti, kůže". Dnes se tomu říká tuším recyklace. Rodiče užívali jidiš spíš jako tajný jazyk, aby děti nerozuměly. Otec mi však zpíval píseň Yome, yome. Vybral jsem ji i pro své album.
Jak jste se tedy vůbec ke zpívání v jidiš dostal?
Nařídil mi to Joseph Papp, slavný producent. Vymyslel a uskutečnil například Newyorský shakespearovský festival, byl broadwayským producentem Havlových her v dobách, kdy jejich autor seděl ve vězení... Byl to můj velký přítel, něco jako můj newyorský otec. Podepsal mi katubu, totiž oddací list, nesl při obřadu mého prvorozeného syna na stříbrném podnosu...
On mě také požádal, abych nazpíval nějakou jidiš píseň pro jednu židovskou nadaci.
"Joe, proč zrovna v jidiš? Já přece tu řeč neovládám," povídám mu.
"Je to tvoje řeč, a tvůj džob," řekl tónem, který nesnesl odmluvu.
Naštěstí jsem se do téhle písňové tvorby hned zamiloval.
Na desce jsou kromě "tradicionálů" a písní z doby holocaustu také skladby Leonarda Bernsteina, Irvinga Berlina... Ti se k jidiš nikdy příliš nehlásili.
Já vím. Hned jak přišli do Ameriky, změnili si jména. Jejich hudba, aspoň jak já ji cítím, je však nesmírně židovská. Podle mého udělali chybu, když si ke svým písním nechali psát texty v angličtině, a ne v jidiš. Byl to přece jejich první jazyk. U Mamaloshen jsme to aspoň trochu napravili.
Když přijíždíte do Prahy, vracíte se na místo činu. Byl jste tu při natáčení Jentl s Barbrou Streisandovou i při natáčení Zvoníka od Matky Boží. Prý se vám tu dokonce málem narodil syn.
To je pravda.
Proč se tak nakonec nestalo?
Když se tady ve dvaaosmdesátém točil Jentl, přijela se mnou i moje žena, která byla v osmém měsíci. Uvažovali jsme, že by tu porodila. Obrátili jsme se na Formanovy přátele a ti nám doporučili Podolí. Byli jsme se tam podívat. Přijal nás sám přednosta a provedl nás. Jako bychom se octli v americké nemocnici z padesátých let.
Chtěl jsem být u porodu, ale on nám řekl: "Tahle porodnice je jako letadlo. Já jsem kapitán a vaše žena je pasažér."
"A co můj muž?" povídá žena.
"Ten nemá žádnou letenku."
Na chodbě načapal přednosta černou rodičku z nějaké africké ambasády, jak si povídá se svým mužem a ještě nějakým krajanem. Strašlivě je před námi seřval. Přitom oni neuměli ani slovo česky a ta Afričanka si určitě myslela, že jí zemřelo dítě nebo co, když pan doktor tak strašně křičí.
Pak jsme uviděli ženu, která měla kolem boků těsně omotanou silnou vrstvu plátna, takže sotva chodila. "To dáváme proto, aby se jim po porodu nerozklížila pánev," usmál se přednosta.
Jsem sice jenom televizní doktor, i já jsem však věděl, že tohle se už dávno dělá jinak.
Byli jsme otřeseni.
Jedna dobrosrdečná porodní bába středních let nám nabídla, ať přijedeme porodit tajně k ní na chalupu, že to zvládne.
Žena nakonec odjela na jednu londýnskou kliniku.
Obřízku však měl Izáček v Praze.
Proč ne v Londýně? Obřízky po česku jste se neděsili? Obřízky byly u nás navíc ilegální.
To jsme věděli. Chtěli jsme to stihnout v Anglii, ale nešlo to. Vyhledali jsme v Londýně věhlasného mohela, člověka oprávněného provádět obřízku. Byl to chasidský rabín jménem Brudy Stern. Jeho otec byl za války mohelem známým po celé východní Evropě. Jenže Izáček měl novorozeneckou žloutenku. "A to se musí s obřízkou počkat," řekl nekompromisně Brudy. Pravidla obřadu jsou přísná. A já jsem už musel do Prahy natáčet.
Jak jste si tedy poradili?
Brudy Stern se nakonec rozhodl, že za námi přijede do Prahy a udělá to tady. Ovšem pod jednou podmínkou: že mu sem z Londýna propašuju potřebné náčiní. V Československu byl naposledy po návratu z koncentráku. Byl přesvědčen, že ho komunističtí celníci jako rabína prošacují a všechno mu seberou. Jednou se mu to prý už dokonce stalo. Tak jsem ten kontraband provezl.
Kde jste obřad uspořádali?
V apartmá hotelu Intercontinental prolezlém štěnicemi a skrytými kamerami. Aspoň jsem si to myslel. Na co by jinak byla ta velká místnost u výtahů plná televizních obrazovek? No nic. Obřízka se všemi náležitostmi je náročná záležitost. Musíte sehnat dvanáct mužů, takzvaný minion. Ale já jsem u toho nikoho nechtěl. Sám jsem tedy držel svého syna v pokoji s výhledem na Staronovou synagogu. Po obřízce jsem byl velmi dojatý. Jako by se jedna z milionů židovských duší, které tady zmizely, vrátila zpátky na svět.
Moje žena se zatím ve vedlejším pokoji tetelila strachem.
Mohl byste porovnat tehdejší a dnešní Prahu?
Chtěl bych předeslat, jak jsem dnes šťastný, že jsem tu mohl před šestnácti lety být. Tehdy jsem zažil dost hororových scén i buzerace. Dnes si právě tímto kontrastem v Praze nejzřetelněji uvědomuju cenu svobody. Jako americký občan mám tendenci považovat ji za samozřejmost, ale není to pravda.
Na počátku osmdesátých let jsem měl dojem, že nejhůř jsou tady na tom lidé mého věku, mladá generace. Sklíčení, jenom klopili oči. Zato Formanovým přátelům, kteří byli na prahu padesátky, při večeři oči jenom zářily. Ti lidé žili ze vzpomínek na Dubčekovu éru, na krátké období radosti.
Dnes mi připadá, že se karta obrátila. Čím mladší člověk, tím lepší nálada.
Před šestnácti lety mi město připomínalo hřbitov. Oživlo, a náhrobky jsou pryč.
Má to i své stinné stránky. Když člověk vidí McDonaldovy žluté oblouky a davy turistů, je pro něj o něco těžší uvěřit, že opodál na nějaké půdě práchniví Golem.
Je mnohostrannost vašeho talentu spíš výhodou, nebo nevýhodou?
Vidím ji spíš jako výhodu. Všechny žánry, v nichž působím, jako by se navzájem vyživovaly. Když mě zmáhá televize, film nebo divadlo, dopřeju své duši vydatnou transfúzi hudby. Ze všeho nejraději koncertuji jen se svým pianistou Paulem Fordem.
Dostal jste někdy možnost pořádně si ve filmu zazpívat?
Ani jednou. Ve filmu ani v televizi jsem ze sebe nevydal tón. A přitom po tom velice toužím. Kéž bych tak žil ve třicátých, čtyřicátých letech! To bych si asi zahrál v několika slavných filmových muzikálech - nejraději s Genem Kellym a Frankem Sinatrou. Dnes jsem odkázaný jen na divadelní muzikály, ale neztrácím naději.
Na roli doktora Geigera v seriálu Chicago Hope jste měl čtyřletou smlouvu. Po roce jste však od ní odstoupil. Proč? Cožpak to nebyla mnohem lukrativnější práce než koncerty za doprovodu piana?
To víte, že byla. A nesrovnatelně. Byla to však zároveň hrozná muka. Denně od rána do večer ve studiu. A navíc: jako správnému Židovi by mi měla být hanba, ale musím přiznat, že mi texty do hlavy lezou dost pomalu. Mnohem víc než seriál mi vyhovují film nebo divadlo, kde zbývá na nastudování mnohem víc času.
Nejhorší však bylo, že po ten rok pro mě neexistoval rodinný život. Já se prostě neobejdu bez možnosti zajít si s klukama na fotbal nebo se ženou na večeři. Hlady bez televize nezemřeme a televizní úspěch pro mě asi není takový fetiš jako pro většinu kolegů.
Už dvě desetiletí slyšíme, že je americké divadlo, zejména pak Broadway, v krizi. Můžete to z centra dění potvrdit?
Nepřísluší mi vyjadřovat se k hereckým a zpěváckým výkonům.
Pokud jde o publikum, přijde mi, že mladá americká generace je v hledišti líná přemýšlet. Takový Arthur Miller, jeden z nejlepších dramatiků světa, je v Londýně bůh, ale v New Yorku je doslova ignorován.
Američtí muzikáloví autoři zas jako by už dlouho nebyli schopní napsat jednoduchý, a přitom silný příběh. Jak já toužím zahrát si a zazpívat ve staromódním, romantickém muzikálu, kde by písně popoháněly děj a k jehož uměleckému účinku by nebyly zapotřebí nákladné efekty ani výprava. Zatím se mi to nepoštěstilo.
