Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Odsouzeni k mukám

  11:32aktualizováno  11:32
- » Boj s nemocí, kterou pokládal za nevyléčitelnou a která mu způsobovala nesnesitelné bolesti, vzdal včera kolem půl páté odpoledne osmačtyřicetiletý muž z Prahy 10. V bytě si přiložil k pravému spánku pistoli ráže 7,65 milimetru a stiskl spoušť. Smrt nastala okamžitě,« sdělovala zpráva, kterou 19. září přinesla pražská Večerka.
Čtvrtina z 504 pacientů melbournského lékaře George Mendelsona na sebevraždu teprve pomýšlí. Někdy, často nebo většinu času. Ať už je jim šestnáct, nebo šedesát, spojuje je stejná diagnóza - chronická bolest a pocit, že jedinou možností, jak se jí konečně zbavit, je dobrovolný odchod ze života. Bolesti se totiž člověk bojí mnohem víc než smrti. »Právě bolest je důvodem, proč je Jack Kevorkian, Doktor Smrt, tak populární,« tvrdí americký neurofyziolog Robert Coghill.

Hlavně vydržet!

Kde Španěl řve a Ital se svíjí, tam Brit ucedí: »Není to příjemné.« Jestliže romská rodička hodinku na porodním sále proječí, průměrná Češka občas hekne. Kdyby byla ženou z některého indiánského kmene, pracovala by do poslední chvíle na poli a pak při porodu vestoje sledovala, jak její muž sténá na posteli bolestí, z níž se posléze musí zotavit, zatímco ona opět ruče vyrazí okopávat řádky. Vnímání bolesti totiž velmi závisí na kultuře, v níž žijeme. Potvrdila to i nedávná studie, na níž spolupracovali lékaři z dánského Arhusu, tchajwanské Tajpeje a amerického Seattlu. Jejich pacienti měli přiřadit k bolesti, která je trápila, nejvýstižnější přívlastek. Ani u jedné diagnózy se zástupci tří zemí - a zároveň i kultur - neshodli. Co bylo například pro Američany křečovité či mučivé, bylo pro Dány vystřelující a pro Tchajwance palčivé. Chápání bolesti u nás pregnantně shrnuje psychiatr Radkin Honzák: »Mužský to musí vydržet, ženská to vydrží - a malé dítě bolest stejně vnímá méně, protože přece nemá dovyvinutý nervový systém. Háček je ale v tom, že právě proto ji pociťuje víc.« Kdo z tradičního schématu vybočí, otravuje. Je srab a bábovka. Hysterik. Hypochondr. Simulant. A jedno, čím je křtěný, zda Hudsonem, Loirou či Labem.

Tichá trýzeň

Muž pouze o rok starší než byl ten, jemuž výstřel zajistil pár řádek v novinách, má za sebou už druhou transplantaci jater. Jediné, co je však schopen vnímat, je míra bolesti, jež ho v té které chvíli úpěnlivě trýzní. »S každým atakem ještě víc zpopelaví,« konstatuje jeho žena, která si nepřeje zveřejnit jméno rodiny. »Když jsem se ale zajímala, jestli to doktorům řekl, zavrtěl jen hlavou. Nechce vypadat ani jako padavka, ani jako nevděčník, který si neváží toho, že vybrali k transplantaci právě jeho. Nakonec jsem se tedy šla doktora sama zeptat, proč ho nechávají tak trpět. Zatvářil se překvapeně a povídá: A proč nám manžel nic neřekl?« Možná nezájem. Možná přesvědčení, že bolest je čímsi, co k určitým nemocem nebo zákrokům jednou provždy patří, a tak je třeba to brát. Polovina lidí však bolest přizná pouze v případě, že se jich na ni někdo výslovně zeptá, jak zjistila studie Angely Beesové z psychiatrické kliniky Univerzity v anglickém Leedsu. Jiný čerstvý průzkum, pro změnu americký, mezi pacienty hospitalizovanými v několika velkých nemocnicích odhalil, že polovině z nich lékaři či sestry otázku týkající se bolesti nikdy nepoložili. Zdejší »Tak co, ještě bolí?« bývá ze stejného rodu jako anglické »how do you do«: patří ke zdvořilosti a odpověď nikdo nečeká.

Možnosti bez vůle

Když se Dianě Hindové vyrazil před deseti lety pásový opar, nemohla celé týdny spát, sedět, ba dokonce se ani obléknout, protože nervy napadené herpesvirem nesnesly sebemenší dotek látky. Lékaři doporučili trpělivost a injekce lidocainu. Jedenasedmdesátileté Američance ulevily však sotva na šest hodin. »Tohle dál nejde!« rozzlobil se jednou Harry Hind, když utrápenou manželku přivezl zase z ordinace vzdálené z jejich domu v kalifornském Los Altos pár desítek mil, a rozjel se do laboratoře své malé farmaceutické firmy. Roztokem lidocainu, který si odtamtud přivezl, potřel pak paní Hindové kůži v místě, kam jindy mířila injekční jehla, překryl ho kouskem mikrotenu utrženým v kuchyni a pečlivě přelepil náplastí z domácí lékárničky. Bolest dala dva týdny pokoj. Výmysl třiasedmdesátiletého lékárníka v důchodu vzápětí vyzkoušelo patnáct pacientů Centra pro léčbu bolesti při Kalifornské univerzitě v San Francisku, které také postihla postherpetická neuralgie. Někomu pomohl na dva dny, jinému na deset, zabral ale u všech. Deset let pak trvalo, než se nápad zrozený ze soucitu proměnil v úhlednou nenápadnou náplast, která je od letošního září k dispozici každému, koho extrémně bolestivý následek této infekce postihne. Uklidňující látka dávkovaná po kapkách a průběžně přes kůži se stala dalším z pomocníků pro chvíle, kdy tělem projíždějí nože, neviditelný granát trhá útroby a hlavou se žene ničivá smršť. Vedle ní figurují analgetika i antidepresiva, hypnóza, různé typy nervových blokád, akupunktura, psychoterapie... »Výborné metody už zkrátka existují,« konstatoval ve Vídni při zahájení srpnového 9. světového kongresu o bolesti Marshall Devor z Hebrejské univerzity v Jeruzalémě. »Problém spočívá v tom, že je lékaři zatím běžně nevyužívají. Nikdo je k tomu totiž ještě nenutí.«

Diagnóza: opiofóbie

»Na to jaro v pětašedesátém nikdy nezapomenu, a ne jenom proto, že tenkrát mi na rakovinu prostaty zemřel táta,« tvrdí pětačtyřicetiletá Zuzana Brýdlová z pražského Smíchova. »Když jsem se vracívala ze školy, slyšela jsem kolikrát jeho křik už od domovních dveří. Sanitka se totiž často zpozdila a s ní i další injekce morfia. Dodnes mám před očima, jak máma prosí doktora, aby mu ho píchl víc - a on se strašně omlouvá, že opravdu nemůže, že nesmí...« Loňské jaro se právě chystalo ke skoku do léta, když na jedné z brněnských klinik umírala Věra C. Po několikaměsíční bitvě její pověstný humor přece jen bolesti přemohly. Injekce morfia zabíraly pouze částečně. Své poslední dny však prožila nakonec bez útrap: její přátelé, shodou okolností biologové, naléhali totiž na ošetřujícího lékaře tak dlouho, až paní C. zavedli epidurální katetr dávkující opiát průběžně. S případnou stížností by však ani Brýdlovi, ani rodina paní C. pravděpodobně neuspěli. Zdravotníci na celém světě mají totiž čím se bránit: dokumentem Světové zdravotnické organizace týkajícím se zvládnutí nádorové bolesti. Ten doporučuje používat opiody, nejsilnější utišující látky, pro něž má angličtina výstižný výraz »painkiller« - »zabiják bolesti«, až po vyčerpání všech ostatních možností. »Vždyť bychom vám z babičky udělali narkomana...« »Bojím se, že bych nebyl při smyslech...« »Mytologie,« míní psychiatr Radkin Honzák. »Bohužel mýty mají strašlivou setrvačnost.«

Vlaštovka z Nového světa

Z téměř 25 000 amerických pacientů trpících nádorovým onemocněním se závislost na opiátech, které dlouhodobě užívali, projevila pouze u sedmi z nich. Autoři této známé studie, specialisté na léčbu bolesti Russell Portenoy a Kathleen Foleyová z Memorial SloanKettering Cancer Research Centre to vysvětlují tím, že narkotikum se dostává do krevního oběhu velmi pozvolna. Někteří lékaři zase soudí, že organismus spotřebuje celou dávku pro utišení bolesti, takže na »rauš« mu už nezbude. Závislé se tedy může stát trpící tělo, ne duše. Zkušený lékař už dnes navíc může zkombinovat opiáty s dalšími léky tak, aby zastřel bolest, nikoli rozum. Při úvaze o dávce mu ostatně může napovědět bod 10 Základních pravidel Světové zdravotnické organizace pro zvládání bolesti při rakovině: »Individuálně: správná dávka analgetika je dávka, která ulevuje bolesti...« »Mnozí lidé mají hrůzu z toho, že pokud by svou bolest tlumili opiáty na samém začátku nemoci, nezbylo by jim pak už nic silnějšího na později, až bude opravdu nesnesitelná. Tak to ale u většiny pacientů není: až stoupne bolest, může se prostě zvýšit dávka,« vysvětlil na jaře doktor Foley čtenářům časopisu U. S. News and World Report v článku s titulkem Bolest nemá omluvu. V zemi, kde ročně putuje do vězení více než 200 lékařů a lékárníků za to, že si s předepsáním narkotik nedělali podle federálních kontrolních orgánů zase tak velkou hlavu, vyvolal poprask a odstartoval veřejnou diskusi. O pár měsíců později, 2. září 1999, vyslala americká tisková agentura Associated Press do světa zprávu z Portlandu. Lékařská komora státu Oregon obvinila Paula A. Bildera z toho, že šesti svým pacientům dostatečně neulevil od bolesti. Dvaaosmdesátiletému starci odmítl při selhání srdce podat morfin, jinému muži, jenž umíral na rakovinu, předepsal pouze analgetikum účinné u bolesti střední intenzity, ženě napojené na ventilátor dávky analgetik snižoval... Dokumentace prokázala nedostatek vědomostí o současných možnostech a postupech v léčbě bolesti, což Bilderovi kolegové zhodnotili jako neprofesionální a vůči pacientům neetické. Celý rok bude proto téměř padesátiletý plicní specialista pracovat ve své privátní ordinaci pod dohledem některého renomovaného lékaře, navíc musí absolvovat vzdělávací kurs zaměřený na komunikaci mezi lékařem a pacientem. »Tady v Oregonu se už postoj vůči bolesti začal měnit, ostatně zdejší voliči si jako jediní v USA už dvakrát odhlasovali legalizaci asistované sebevraždy,« připomněl novinářům předseda lékařské komise George Porter. Oregon je ovšem jenom jeden. I proto Laurie Allanová, ředitelka Centra chronické bolesti při londýnské Northwick Park Hospital, položila šesti tisícům lékařů a vědců na vídeňském kongresu dvě zdánlivě prosté otázky: Proč si lidé dodnes myslí, že bolest snášet musí? A proč by měla většina doplácet na to, že ty nejúčinnější léky menšina zneužívá?«

Posuzování míry bolesti je velmi subjektivní. Pomáhá přitom takzvaná vizuální analogová škála, na níž pacient volí jeden z deseti nabízených stupňů bolesti. Přístroj jen o málo větší než počítačová myš však umožňuje na rozdíl od »ruční« analogové škály pacientům i lékařům zpracovat záznamy pacienta za delší časové období, a to prostřednictvím speciálního softwaru uloženého v počítači.

Ze závěrů studie prováděné v Leedsu mimo jiné vyplynulo, že 90 procent pacientů se snaží bolest skrýt před ostatními a 64 procenta z nich mají ve své blízkosti někoho, s kým by o ní nikdy nemluvili. Vede je k tomu obava z nezájmu okolí, z narušení pěkného vztahu, z kritiky jejich postoje či nedůvěry v to, že při líčení svých pocitů nepřehánějí.

Svatý korán se údajně nejvíce osvědčil při léčbě šedesátky pacientů v univerzitní nemocnici v íránském Tabrízu, jak se z jednoho posteru dozvěděli účastníci nedávného 9. světového kongresu o bolesti. Po dvacetiminutovém předzpívávání kapitoly Jusúf, verše 7 až 23, se totiž jejich velká chronická bolest změnila ve střední a spotřeba analgetik poklesla, zatímco nářky pacientů z kontrolní skupiny, odkázané pouze na léky, neustaly...

Čím bolest trestá
Na 500 Američanů postižených chronickou bolestí bylo v roce 1994 dotázáno, jaké tři problémy zaviněné touto diagnózou považují za nejhorší.
neschopnost být zaměstnán či pracovat v domácnosti 36 %
omezení různých činností a zájmů 28 %
deprese 23 %
vyčerpání 15 %
nechuť k sexu 14 %
nejistá budoucnost 11 %
snížená sebekontrola 10 %
změna životního stylu, úbytek sociálních kontaktů 9 %
snížená hybnost 8 %
nespavost 8 %
Pramen: Journal of Pain and Symptom Management, 1994

Narkomani v pyžamech?
* 1969: Světová zdravotnická organizace stanoví, že za člověka závislého na drogách lze označit pouze toho, kdo je na nich závislý psychicky.
* 1990: Světová zdravotnická organizace uznala, že lékařské využití opiátů je jen zřídkakdy spojeno se vznikem závislosti
* 1993: Světová zdravotnická organizace vyhlašuje, že pacient trpící nádorovým onemocněním, který je fyzicky závislý na narkotikách, není považován za narkomana.

Říká se, že šrámy utržené v boji, válečném nebo sportovním, nebolí. Tedy alespoň ne tolik. Tatáž míra akutní bolesti, při níž hokejista či házenkář v zápalu boje jenom sykne a běžec se ve vší tichosti svalí na dráhu, by obyčejného smrtelníka donutila hlasitě úpět. Vnímání bolesti záleží totiž také na tom, jakou důležitost přikládáme situaci, v níž nás postihla. K tomuto zjištění přispěl zejména americký chirurg Beecher, kterého během druhé světové války zaujalo, jak málo těžce raněných vojáků žádalo v polním lazaretu injekce morfinu i tišící léky. Po válce Beecher zaznamenal, že na kruté bolesti si stěžují a morfin vyžadují tři ze čtyř pacientů, kteří utrpěli srovnatelné zranění jako vojáci. Vysvětlení je jediné: zatímco ti byli šťastní, že bitvu vůbec přežili, pro civilisty představovala nečekaná újma na zdraví tragédii.

Čísla, která bolí
* chronickou bolestí trpí 8 až 30 procent dospělých obyvatel rozvinutých zemí
* bolest zad a krční páteře postihuje 43 až 47 procent lidí
* bolest hlavy trápí 8 až 19 procent dospělých
* 80 procent amerických pacientů přichází za lékařem s potížemi provázenými bolestí
Pramen: Chronic Pain: A. Revieew, Experta 1999

Říká se, že šrámy utržené v boji, válečném, nebo sportovním, nebolí. Tedy alespoň ne tolik. Tatáž míra kutní bolesti, při níž hokejista či házenkář v zápalu boje jenom sykne a běžec se ve vší tichosti svalí na dráhu, by obyčejného smrtelníka donutila hlasitě úpět. Vnímání bolesti záleží totiž také na tom, jakou důležitost přikládáme situaci, v níž nás postihla.

Autor:



Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech....

Další z rubriky

Dominika Mesarošová
Mužům se líbí má madla lásky, nikdo si nestěžoval, říká Mesarošová

Modelka Dominika Mesárošová (31) je sice se svým vzhledem spokojená, přesto občas ráda něco doladí. Zákroky však prý...

Andrea s manželem Mikolášem při výběru kočárku pro jejich miminko (2017)
Andrea Růžičková konečně porodila. Jméno syna hned neprozradila

Herečka Andrea Růžičková (33) několik dní přenášela a snažila se vyvolat porod všemožnými cestami. Vždy ale sázela...

Marta Jandová si roli matky užívá. Práce má na nějakou dobu stopku.
Marta Jandová o dalším dítěti: Nejsem nejmladší a vím, jak to je

Zpěvačka Marta Jandová (43) prozradila, že by si dovedla představit vetší rodinu. S manželem Miroslavem Vernerem (39)...

Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran
Rozhovor s Vítězslavem Ivičičem: Nikdo nechce číst, že je buran

Člověk, který vybočuje nejen svým osobitým stylem, ale také svými kritickými názory.



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.