Oběť

- Divní jsou na světě lidé a divné mají spolu účty. V našem domě, v Krochmalné číslo 10, na našem schodišti žili dva staří manželé, obyčejní lidé. On byl řemeslník nebo měl krám. Všechny děti už měli z domu. Sousedé říkali, že je to sice už starý pár, ale pořád se ještě milují. V sobotu po obědě chodili na procházku zavěšeni do sebe. V hokynářství, u řezníka, všude, kam ta žena přišla na nákup, mluvila jen o tom jejím. Ten můj rád houby, ten můj rád fazolky, ten můj má rád hovězí, telecí, pečeni, žebírka. Jsou takové ženy, které bez přestání mluví o svých mužích.
Také on při každé příležitosti říkal: má žena. Moje matka, rabínova dcera, se na takové páry dívala přezíravě. V iděla v tom známku plebejství. Ale nad láskou, natož mezi starými manžely, se nedá jen tak mávnout rukou. Najednou se rozneslo něco takového, že každého až zamrazilo: ti staří manželé se rozvádějí. V Krochmalné bylo pozdvižení. Opravdu? Jak je to možné? Hospodyně se chytaly za hlavy: mamičko zlatá, mně se dělá zle...! Oj, já omdlím...! Ženy se ovívaly. To je konec světa! Rozezlené ženy začaly spílat všem mužům: nu, jestli pak není mužský horší než to hovado! A brzo otřásla naší ulicí ještě nehoráznější novina: rozvádějí se proto, že si ten starý blázen chce vzít nějaké děvče. Kletby, jaké se mu sesypaly na hlavu, si každý snadno představí: ať mu vnitřnosti spálí brant, ať ho šlak trefí, ať ho zkroutí, ať se mu udělá pruh, ať ho mor porazí, ať ten chlap pyká. Ženy ho žádné kletby neušetřily a předpověděly mu, že se svatby nedožije, ten starý kozel, a místo svatebního baldachýnu ho čeká pohřební průvod. Ale pravda, pravda pravdivá, vyšla najevo v naší světnici. Ta žena přišla za matkou a vykládala jí takové věci, že matce na bledých tvářích naskočily rudé skvrny. Čím víc mě odháněla, tím víc jsem natahoval uši, protože ve mně vzplála zvědavost. Žena matce vyprávěla, že má svého muže nade všechno na světě ráda. »Paní rabínová, zlatíčko,« vykládala, »za jeho nejmenší nehýtek bych život dala. Já už jsem bába, rozbitý křáp, ale on je ještě mužský. On potřebuje ženskou. Tak co se má trápit se mnou? Dokud nebyly děti z domu, museli jsme si dávat pozor. Lidé mají zlé jazyky. Ale teď mi na nich čerta záleží. Já už mužského nepotřebuju, ale on, aby tak zdráv byl, je pořád ještě čerstvý jako mladík. Může ještě mít i děti. T eď si našel děvče, které ho chce. Je jí už přes třicet, na vdavky má nejvyšší čas. Je chudák sirota, služka, a jemu bude věrná. S ní on bude mít život. Já jsem zaopatřená. On mi dává na živobytí. T rochu si zahospodařím kšeftem. Co člověk v mých letech potřebuje? Chci od něho mít pokoj. Přislíbil mi, že až nám bude přes sto, budeme ležet na hřbitově spolu. T am budu zase jeho žena, podložka jeho nohou v rajské zahradě... Všechno jsme to probrali.« Ta žena si přišla, věřte nebo ne, objednat u otce rozvod a svatbu. Matka jí to zkusila rozmluvit. Matka v tom podobně jako všechny ostatní ženy viděla plivnutí do tváře celému ženskému rodu. Jestli se staří muži začnou se ženami rozvádět a brát si mladá děvčata, to to bude na světě vypadat! Matka řekla, že je to celé dílo pokušitele a že taková láska je od zlého. Matka dokonce ocitovala příběh z Knihy zbožných či z Berly poutníka. Ale ta obyčejná ženská také znala svaté spisy. Připomněla příběh, který si přečetla v překladu Tóry, Jak Ráchel a Lea daly Jákobovi Bilhu a Zilpu, aby spaly v jeho klíně. I když jsem byl ještě chlapec, věřte mi, docela mě to chytlo. Chtěl jsem, aby se to uskutečnilo. Předně jsem byl rád u rozvodu. Za druhé jsem o svatbách dostával kus koláče a sklenku pálenky nebo vína. Za třetí, když si otec něco vydělal, dostal jsem pár grošů na cukrlata. Za čtvrté měl už mužský ve mně své vlastní důvody. Když matka viděla, že s tou ženou nic nepořídí, poslala ji k otci a ten rovnou začal případ rozebírat. V aroval tu ženu, že po rozvodu bude pro ni muž cizí. Nebude s ním moci zůstat ani pod jednou střechou. Nebude s ním smět mluvit. Je si toho vědoma, nebo myslí, že bude dál moci zůstat u něho? Žena odpověděla, že zná všechny zákony, ale že myslí na něho, ne na sebe. Pro jeho dobro je ochotna udělat všechno, život položit. Otec řekl, že jí oznámí své rozhodnutí. Ať přijde zítra. Když ta žena odešla, vešla matka do soudní síně a prohlásila, že takový výdělek ona nechce. T en starý muž je sukničkář, osel oslovská, nemrava. Ta ženská je hovádko, husa. Matka předpověděla, že jestli je otec rozvede a vykoná svatební obřad, bude celá ulice proti němu. Otec odešel do chasidské modlitebny, aby tu věc probral se známými. Vznikl tam spor a závěr byl, že když jsou ti dva rozhodnuti, nelze je od toho odvrátit. Jeden učený člověk připomněl výrok Písma: Po ránu osívej a večer neskládej ruce v klín. Podle Gematy to znamená, že i starý člověk má plodit potomstvo. Na druhý den, když ta žena i s mužem přišla, otec jim nejdříve dal ponaučení. Mne poslali ze soudní síně. Otec mluvil chraptivě, hned pomalu, hned zas rychle, hned vlídně, hned zas hněvivě. Stál jsem za dveřmi, ale máloco jsem slyšel. Bál jsem se, že se otec brzy rozkřičí. Darebáctví, svět není bez pána! A vyžene je, jako vždycky každého, kdo se vzpouzí zákonu. Ale uběhla hodina a ti staří manželé tam pořád ještě byli. Stařec mluvil pomalu, zlomeným hlasem. Žena žadonila. Její hlas byl měkčí a měkčí. Bylo zřejmé, že otce přemlouvá. Svěřovala mu taková tajemství, jaká muž z ženských úst málokdy slyší a o kterých se člověk občas dočte v tlustých foliantech dotazů a rabínských odpovědí, psaných starobylou židovskou němčinou. Manželé vyšli celí rozradostnění. Stařík si utíral pot kapesníkem. Stařeně oči zářily jako po velkém pokání na Jom kipur, potom co si lidé popřáli šťastný rok... V těch několika týdnech mezi oním dnem a svatbou celá Krochmalná žasla a trnula. Lidé se rozdělili na dva tábory. Všude se o tom mluvilo: u kupce i u řezníka, v rybárně v Janašově dvoře i v ovocných krámech za tržnicí; v modlitebnách, kam prostí lidé zajdou nasadit si tales a řemínky a pomodlit se, i v chasidských templech, kde si lidé vykládají legendy o vlastním rabínovi a cizí cadidy pomlouvají. Nejpobouřenější byly ženy. T a osoba jako by ztratila všechen stud. Kudy chodila, tudy do nebe vychvalovala nevěstu svého muže, nakupovala novému páru výbavu, starala se jako nastávající tchyně. Ženské jí nemohly přijít na jméno, ale měly s ní soucit. Jak se člověk může tak pomátnout! Všechny o ní vtipkovaly, všechny se rozčilovaly, všechny se pohoršovaly. Všechny si kladly jednu otázku: jak je to možné? A odpověď byla: vždyť vidíš...! Někteří frajeři by možná byli rádi dali těm starým i nevěstě na pamětnou, jenže to byli takoví tiší lidé. Stařík byl dobrosrdečný člověk s bílou bradou a mírnýma očima velebného kmeta. Chodil se modlit do synagogy. Roztřesenou rukou si utahoval uzly na paži, děti se mu vysmívaly, ale on se na ně nerozzlobil. Přikládal si třásně ke skráním, hladil je. Střídavě líbal modlitební řemínky. Žid zůstane Žid, i kdyby se dostal do sebezapeklitější situace. Pravda byla taková, že to ne on přemluvil svou ženu, ale naopak, ona naléhala na něho. Důvěrně to sdělil mému otci. Ona ho prostě umluvila. Ta dívka byla chudý sirotek. T a stará žena chodila teď celá spokojená, pyšná, usměvavá. V očích měla prazvláštní radost. V e stejné době, kdy se staří manželé chystali na rozvod a svatbu, zakoupili si také místo na hřbitově a tam, na svatém poli, pohostili přátele koláči a pálenkou. Všechno se tu smísilo: život, smrt, tělesnost, oddanost a láska bez hranic. Stařena se už předem zařekla, že až bude jeho žena mít dítě, ona, předchozí manželka, se o ně postará, protože nová manželka mu bude muset vypomáhat se živobytím. Když to ženské slyšely, odplivovaly si proti uřknutí: Bože chraň! Bože uchovej! Všechny včerejší i předvčerejší sny na jejich hlavu! Některé říkaly otevřeně, že je to dílo nečistých sil. A ještě něco: ačkoliv všechny kvůli tomu sňatku soptily, potají se ne a ne dočkat, kdy už k němu dojde. Naši ulici chytil fantas. Život zde sehrával kus, o jakém se člověk nedočte v novinách a jaký v divadle neuvidí. Rozvod se nakonec odbyl u nás. Dva staří lidé, kteří se měli ze srdce rádi, se rozvedli. Písař psal husím brkem a otíral si inkoust do jarmulky. Při psaní pochrchlával. V zelených očích mu blýskalo. Kdoví, možná myslel na vlastní polovičku... Svědkové vzdychali. Stařík seděl celý schoulený, oči měl skryté za bílými kartáčky obočí. Plnovous se mu přilepil k obličeji. Bylo zřejmé, že on, hospodář, je stejně na rozpacích jako ostatní. V jeho hlavě se ten plán nezrodil. Občas si šňupl tabáku, aby přemohl skleslost. Občas pohlédl na svou ženu, která seděla na lavici. K rozvodu se obyčejně berou obnošené šaty, ale stařena se svátečně vystrojila do klobouku a tureckého šálu. Odpovídala mu rozzářenými pohledy. Její oči doslova planuly starým ohněm. Hodně štěstí! Mazl tov...! Dělám to všechno pro tebe! Já se pro tebe obětuji! Přijmi mou oběť, můj pane a veliteli...! Kdybych mohla, dala bych za tebe i život... Matka chodila po kuchyni celá rozrušená. Paruku měla rozcuchanou, oči se jí rozezleně blýskaly. Vešel jsem do kuchyně a chtěl jsem něco k jídlu, ale ona na mne křikla: »Zmiz! Hrnků ať se ani netkneš...!« Byl jsem pravda malý kluk a její syn, ale také jsem patřil k mužskému pokolení... Stál jsem u toho, když Židovka natáhla vrásčité ruce a stařík celý roztřesený do nich vložil rozvodovou listinu. Potom otec řekl to, co říkal při každém rozvodu, že se žena nesmí hned vdát, ale musí počkat tři měsíce. Stařena se rozesmála bezzubými dásněmi: takový nápad! Ona a vdávat se! Nevím, jak dlouho to trvalo, ale v naší soudní síni se odbývala i svatba. Pod svatebním baldachýnem stál starý Žid a statné děvče. Žerdi baldachýnu drželi čtyři muži. Otec dal novomanželům napít vína bez požehnání. Volalo se mazl tov, pila se pálenka a jedly koláče. Potom byla jinde v domě hostina. V aření i všechno ostatní na hostině obstarala první manželka. V ulicích se povídalo, že stařena dala nevěstě ušít košile, spodničky i podvlékačky, protože ta neměla co na sebe. Sešlo se tolik hostí, že byly pokoje plné a lidé stáli i na schodišti. Nějaký čas to v Krochmalné ulici vřelo a kypělo. Za starcem a jeho novou ženou běhali a ukazovali si na ně prstem jako na komedianty či na Číňany s copy, kteří občas chodili po domech s umělými květinami. Po čase lidi napadlo, no bóže! Jeden starý Žid si vzal kuchtu, no bóže! Začalo se šuškat, že toho ta stará žena už lituje. Nová manželka nepřišla do jiného stavu. Stařík začal marodit. Omlouvám se, milí čtenáři, že vám nemohu poskytnout nějaký dramatický závěr. Jako všechny ostatní, i mne časem zvědavost přešla. Rozpomínám se, že nedlouho po svatbě stařík umřel a obě vdovy na pohřbu plakaly. Brzo nato stařena zhasla kdesi v podkrovním pokojíku. Oheň zlého pudu nehoří věčně. Jestli se manželé opravdu setkali v ráji a jestli tam byla podložkou jeho nohou, to vám nepovím. Až se tam dostanete, za sto dvacet let, poptejte se v tom paláci, ve kterém bydlí obyvatelé Krochmalné ulice.