Pavlína Wolfová chce překročit svůj stín. Alespoň to každému tvrdí. Hvězda nováckého Áčka, která udolávala své hosty, a především muže, úsměvy a pohledy, za které se na Sicílii ještě donedávna vraždilo, skočila rovnýma nohama do moderování na nejserióznější české rozhlasové stanici. Mezitím ovšem stačila zaujmout bulvární noviny svým vztahem s exvězněm Fidela Castra Janem Bubeníkem, který vystřídal vězně z pevnosti If, Daniela Hůlku.
* To musí být velký skok, z Novy do Radiožurnálu?
Když jsem vysílala poprvé, měla jsem tak strašný strach, že jsem se celá třásla a už od rána měla průjem. Povídat si s hodně chytrými lidmi o jejich profesi je něco jiného než řešit s nějakou paní, co dělat, když má malá prsa:. Co na to vaše okolí" a Komu jste se svěřila jako první...". Když mám vzádech celý tým a kameru, nebojím se ničeho.
* Lidé mívají respekt spíš před kamerou.
Kdepak, kamera je hrozná úleva. Co nevyjádřím přesně slovem, dotáhnu gestem. Pomůže i publikum, takže může být docela legrace, i když se nic tak třeskutého neděje. Zato v rádiu, tam každá nesmysluplná pomlka přímo křičí. Už nějaký čas jsem tuhle vážnou žurnalistiku nedělala, tak jsem se obrnila, jak to šlo. Oblékla jsem si svoje nejmilejší oblečení, takové šusťákové, jakoby skleněné bílé kalhoty, o kterých maminka říká, že jsou nemravné, protože jsou v nich vidět kalhotky, a tričko s Che Guevarou. Myslím, že jsem všem ve veřejnoprávním rozhlasu přesně předvedla, co je ta Wolfová zač. Ani mě nenapadlo, že ty kalhoty budou při natáčení hrozně šustit. Ale nakonec nešustily - tak jsem se zpotila, že se na mě přilepily. Dostala jsem z toho pak vyrážku. Ale stála za to.
* Za co přesně?
Když mi po té hodině ve studiu řeknou, to jste mě překvapila, vy nejste jenom ten drzej střelec, který lidem skáče do řeči a má největší radost, když se v televizi jeden na druhého vytasí s židlí. Pak jsem šťastná a mám pocit, že jsem překročila svůj stín. A taky tam telefonují lidi, kteří přemýšlejí. I když říkají něco, co je na pováženou nebo třeba i daleko za hranicí vkusu, ještě se mi nestalo, že by někdo do telefonu krkal, prděl, nadával někomu do sviní nebo mě do kurev. A to se v Radiožurnálu původně báli, že budou v noci volat úchylové.
* Na to jste zvyklá z Novy?
Ano, a ještě jsem si říkala, že je to moje výhoda. Aspoň jim v Českém rozhlasu ukážu, že s tímhle umím pracovat. Já mám ráda nevýhodné situace, přitahují mě.
* Je urážka horší v přímém přenosu, nebo někde na ulici?
Pro mě je to napínavé v živém vysílání. A jestli mám nějaké sebevědomí, tak se týká toho vysílání, kde na rozdíl od života dokážu vyřešit skoro každou situaci.
* Jak to děláte?
Mám na to trik. Jsou totiž dvě Wolfové. Diváci znají tu virtuální osobu, která je někdo úplně jiný, než jsem doopravdy. Já si ty dvě svoje podoby hýčkám a pečlivě rozděluji.
* Čím se liší už na první pohled?
K civilní Wolfové patří brýle. Na fotkách v novinách mě v brýlích neuvidíte, a to mám dvě dioptrie a čočky nenosím. Horší je to s vnitřkem. Virtuální Wolfová zamete s každým, odpálí všechny problémy. Ale ta opravdová, s tou to mám těžší. Zásadně přivolává největší průšvihy, ale pak místo aby je nonšalantně vyřídila, šolíchá si je, hloupě se v nich babrá a nejvíc na ně doplatí.
* Vy jste typický exhibicionista.
To jsem, ale s vypínačem. I ty největší svoje soukromé maléry pak ve společnosti líčím tak, aby se všichni rozbrečeli - ale smíchy. Po rodičích jsem zdědila nebo spíš od nich okoukala smysl pro profesionální povinnost. Jak se rozsvítí kamera, končí soukromí, začíná práce. Pak jsem exhibicionista. Někdy ale chce být člověk sám pro sebe nebo pro své milé a pak se automaticky vypíná.
* Proč jste si změnila jméno, když jste si brala Karola Wolfa? To původní určitě otvíralo dveře...
Kam jsem přišla, tam už jsem slyšela, no jo, malá Spálená, malá Filipovská... A teď si představte, že jste fakt malá, což je samo o sobě traumatizující, ale navíc vás uvádějí někým, kdo už něco dokázal, ale přitom o vás osobně jakoby vůbec nebyla řeč. A tak jsem byla ochotná přiznat, že jsem malá, ale Wolfová. To už bylo lepší. Moje ostudy, moje výhry, moje práce. Na to všechno bylo dobré to velké impozantní dvojité W. Brala jsem to i jako poklonu člověku, který se rozhodl si mě vzít - no a konečně to wéčko" taky skvěle vypadá vyšité na kapesnících.
* Takový malý projev samostatnosti?
Vůči rodičům? Těm tyhle věci nikdy nepřipadaly důležité. Ale z dnešního hlediska to ode mě byla vůči nim ohromná služba. Jak by jim bylo, kdyby si pak v těch bulvárech četli, co zas všechno spáchala Pavlína Spálená. Otec by se aspoň dvakrát denně musel zvednout z gauče a jít se projít.
* Sleduje, co se s vámi děje?
I kdyby nechtěl. On už mu někdo vždycky tu vytrženou stránku hodí do schránky. Když o mně vyšlo, že jsem čtvrtá nejvýkonnější sexuální mašina téhle země, tak mi můj otec v tušení, že to obrečím, nechal na záznamníku vzkaz: Vždycky jsem ti říkal, že není dobré být na ocasu."
* Když vyjde podobný článek, na koho máte vztek? Na autora? Vydavatele?
Na sebe. Já jsem si opravdu většinu věcí, které o mně vyšly, poctivě vysloužila. Alespoň zpočátku, pak už se nabalovaly. Začalo to už mou slavnou svatbou.
PAVLÍNA WOLFOVÁ 30 let, novinářka, moderátorka, dcera Pavlíny Filipovské (59) a Petra Spáleného (57). Tři roky byla vdaná za zpravodaje MF DNES Karola Wolfa, pak vzbudila pozornost její tříměsíční bouřlivá aféra s Danem Hůlkou. Když se rodiče rozcházeli, bylo jí osm, mladší sestře Johaně (dnes veterinární technička) pět let. Měří 157 centimetrů a říká: "Mám jen jednu dobrou kamarádku, protože moje zkušenost je, že kamarádit s holkama je zpravidla špatná investice. Zato se můžu chlubit dobrými kamarády, kteří jsou chytří a výjimeční. Jsem na ně mnohem víc hrdá než na své milence." Kromě nich chrání Pavlínu ještě někdo - kmotřička dobrá víla: "Je to jedna "tajemná žena". Hvězda showbyznysu. Hrozně a nezištně mi pomohla a pomáhá, když je třeba. A je pikantní, že jsme to zatím nikomu neprozradily. Nechceme, aby se o tom psalo a zpochybnila se tak poctivost toho, co mezi námi je. Ona - a neřeknu, kdo to je - je opravdu taková, jak se před lidmi dělá. Dobrá, poctivá a nezištná. A to se nevidí často." Nechala jsem se dohnat pocitem, že jsem strašně důležitá mladá hvězdička, a musí přijít všichni a všude o mně psát. Tam otevřete dveře, protože jste na koni, a neuvědomíte si, že jednou už nepůjdou zavřít. Dneska už třeba vím, že bych nikoho nepustila domů do svého bytu.
* Ještě nedávno vycházely články o tom, jak bydlíte na samotě ve srubu, který postavil váš dědeček František Filipovský...
Jo, ale žádný další článek už nejspíš nevyjde. Soukromí je hodně výjimečná a potřebná věc. Jako když se svléknete do naha a postavíte se na náměstí.
* Budete pak někomu vzácná? Ještě jste nedostala nabídku fotit akty?
Právě nedávno. Řešili jsme to s Bubeníkem...
* Říkáte mu příjmením?
Jo, připadá mi to zajímavější. No, a došli jsme ktomu, proč bych to dělala? Nejméně stosedmdesátá pátá v téhle zemi? Snad kdybych měla být jediná... Ale tak se člověk zbaví další možnosti s těmi věcmi dál nakládat. Proč ukázat všechno hned všem, když víte, že život funguje na tom, že tu a tam někomu ukážete jenom kousek?
* Nestyděla byste se?
Ne, ne, ale jsem práskaná a mám to zkrátka vymyšlený. (směje se). Jo, vyjdu novinám vstříc, oni si to schovají a pak, na mě tahají jako karty.
* Není to lamentace do vlastních řad?
Vystudovala jsem novinařinu, to je pravda. Už proto, že jako malá jsem pozornost novinářů nesnášela. Kradla mi rodiče, aspoň se mi to zdálo. A říkala jsem si, že tomu všemu, co nenávidím, uteču, když přejdu na druhou stranu bariéry. Ještě ve škole jsem se učila, že není nic staršího než včerejší noviny. Ale zkuste si to říkat, když o vás píšou, jaká jste sexuální mlátička. To je snad jediné, co kdy někoho na mně zajímalo - jinak jsem nezajímala nikoho, dřív ani později.
* Ale vaše jméno se objevuje v tisku docela často.
Jenomže se všichni chtějí bavit o chlapech a nikdo o práci. To mě štve. Je mi třicet a myslím, že už jsem taky něco dokázala. Když mi volala paní z Newsweeku, že by se mnou chtěla mluvit, protože chystají článek o českých médiích, byla jsem svatosvatě přesvědčená, že si ze mě utahují kolegové z televize. To bylo vůbec poprvé, co se mě někdo zeptal, co považuju za důležité. V televizi jsem stabilně řešila problémy jiných, v tisku odpovídala nejdřív za rodiče a potom za milence.
* Říkáte, že jste už dospělá...
V něčem asi jo, ale rodiče mají dodnes strach, když přecházím ulici. Jsem prostě pochůzná sbírka katastrof.
* Nedávno jste uváděla křest nové desky svého tatínka. Prý byl kategoricky proti tomu.
Odjakživa jsem byla jeho mazel, máme spolu zvláštní vztah, ale tady se naštval. Nesnáší rodinné podniky. Pomáhá mi, když jsem v průšvihu, ale jakmile dostaneme nabídku, abychom spolu natočili písničku, postaví se na zadní. Mně to připadá legrační, ale jemu tragické.
* Pak je tedy zvláštní, že si vzal postupně dvě známé osobnosti, kde se nějaká rodinná firma" přímo nabízela vaši maminku a pak Milušku Voborníkovou?
To se zeptejte jeho. Ale pokud vím, tak v případě mých rodičů ani jeden z nich takhle neuvažoval. Slyšela jsem, že se brali z lásky jako trám, kde nebylo o čem přemýšlet. A to nemám od nich, ale od maskérek, které je tehdy líčily a dnes líčí mě. To prý bylo neuvěřitelné, jak se ti dva milovali.
* Jak snáší vaši nebezpečnou popularitu Jan Bubeník?
Taky si užil, i když toho nejhoršího byl ušetřený, protože až do kubánského vězení to k němu všechno nedolehlo. Ale co se ho dotklo nejvíc, bylo, když napsali, že je homosexuál. To mi na rozdíl od jeho rodiny přišlo zábavné, protože to je jediná věc, kterou o mně nenapsali. To mi ještě chybí.
* * *
Naučila jsem se nedávat zbytečné otázky. Nemůžu se ptát, proč někdo nosí modrou košili, když to on sám pravděpodobně neví. Navíc se třeba zabývá mnohem důležitějšími věcmi."
* To musí být velký skok, z Novy do Radiožurnálu?
Když jsem vysílala poprvé, měla jsem tak strašný strach, že jsem se celá třásla a už od rána měla průjem. Povídat si s hodně chytrými lidmi o jejich profesi je něco jiného než řešit s nějakou paní, co dělat, když má malá prsa:. Co na to vaše okolí" a Komu jste se svěřila jako první...". Když mám vzádech celý tým a kameru, nebojím se ničeho.
* Lidé mívají respekt spíš před kamerou.
Kdepak, kamera je hrozná úleva. Co nevyjádřím přesně slovem, dotáhnu gestem. Pomůže i publikum, takže může být docela legrace, i když se nic tak třeskutého neděje. Zato v rádiu, tam každá nesmysluplná pomlka přímo křičí. Už nějaký čas jsem tuhle vážnou žurnalistiku nedělala, tak jsem se obrnila, jak to šlo. Oblékla jsem si svoje nejmilejší oblečení, takové šusťákové, jakoby skleněné bílé kalhoty, o kterých maminka říká, že jsou nemravné, protože jsou v nich vidět kalhotky, a tričko s Che Guevarou. Myslím, že jsem všem ve veřejnoprávním rozhlasu přesně předvedla, co je ta Wolfová zač. Ani mě nenapadlo, že ty kalhoty budou při natáčení hrozně šustit. Ale nakonec nešustily - tak jsem se zpotila, že se na mě přilepily. Dostala jsem z toho pak vyrážku. Ale stála za to.
* Za co přesně?
Když mi po té hodině ve studiu řeknou, to jste mě překvapila, vy nejste jenom ten drzej střelec, který lidem skáče do řeči a má největší radost, když se v televizi jeden na druhého vytasí s židlí. Pak jsem šťastná a mám pocit, že jsem překročila svůj stín. A taky tam telefonují lidi, kteří přemýšlejí. I když říkají něco, co je na pováženou nebo třeba i daleko za hranicí vkusu, ještě se mi nestalo, že by někdo do telefonu krkal, prděl, nadával někomu do sviní nebo mě do kurev. A to se v Radiožurnálu původně báli, že budou v noci volat úchylové.
* Na to jste zvyklá z Novy?
Ano, a ještě jsem si říkala, že je to moje výhoda. Aspoň jim v Českém rozhlasu ukážu, že s tímhle umím pracovat. Já mám ráda nevýhodné situace, přitahují mě.
* Je urážka horší v přímém přenosu, nebo někde na ulici?
Pro mě je to napínavé v živém vysílání. A jestli mám nějaké sebevědomí, tak se týká toho vysílání, kde na rozdíl od života dokážu vyřešit skoro každou situaci.
* Jak to děláte?
Mám na to trik. Jsou totiž dvě Wolfové. Diváci znají tu virtuální osobu, která je někdo úplně jiný, než jsem doopravdy. Já si ty dvě svoje podoby hýčkám a pečlivě rozděluji.
* Čím se liší už na první pohled?
K civilní Wolfové patří brýle. Na fotkách v novinách mě v brýlích neuvidíte, a to mám dvě dioptrie a čočky nenosím. Horší je to s vnitřkem. Virtuální Wolfová zamete s každým, odpálí všechny problémy. Ale ta opravdová, s tou to mám těžší. Zásadně přivolává největší průšvihy, ale pak místo aby je nonšalantně vyřídila, šolíchá si je, hloupě se v nich babrá a nejvíc na ně doplatí.
* Vy jste typický exhibicionista.
To jsem, ale s vypínačem. I ty největší svoje soukromé maléry pak ve společnosti líčím tak, aby se všichni rozbrečeli - ale smíchy. Po rodičích jsem zdědila nebo spíš od nich okoukala smysl pro profesionální povinnost. Jak se rozsvítí kamera, končí soukromí, začíná práce. Pak jsem exhibicionista. Někdy ale chce být člověk sám pro sebe nebo pro své milé a pak se automaticky vypíná.
* Proč jste si změnila jméno, když jste si brala Karola Wolfa? To původní určitě otvíralo dveře...
Kam jsem přišla, tam už jsem slyšela, no jo, malá Spálená, malá Filipovská... A teď si představte, že jste fakt malá, což je samo o sobě traumatizující, ale navíc vás uvádějí někým, kdo už něco dokázal, ale přitom o vás osobně jakoby vůbec nebyla řeč. A tak jsem byla ochotná přiznat, že jsem malá, ale Wolfová. To už bylo lepší. Moje ostudy, moje výhry, moje práce. Na to všechno bylo dobré to velké impozantní dvojité W. Brala jsem to i jako poklonu člověku, který se rozhodl si mě vzít - no a konečně to wéčko" taky skvěle vypadá vyšité na kapesnících.
* Takový malý projev samostatnosti?
Vůči rodičům? Těm tyhle věci nikdy nepřipadaly důležité. Ale z dnešního hlediska to ode mě byla vůči nim ohromná služba. Jak by jim bylo, kdyby si pak v těch bulvárech četli, co zas všechno spáchala Pavlína Spálená. Otec by se aspoň dvakrát denně musel zvednout z gauče a jít se projít.
* Sleduje, co se s vámi děje?
I kdyby nechtěl. On už mu někdo vždycky tu vytrženou stránku hodí do schránky. Když o mně vyšlo, že jsem čtvrtá nejvýkonnější sexuální mašina téhle země, tak mi můj otec v tušení, že to obrečím, nechal na záznamníku vzkaz: Vždycky jsem ti říkal, že není dobré být na ocasu."
* Když vyjde podobný článek, na koho máte vztek? Na autora? Vydavatele?
Na sebe. Já jsem si opravdu většinu věcí, které o mně vyšly, poctivě vysloužila. Alespoň zpočátku, pak už se nabalovaly. Začalo to už mou slavnou svatbou.
PAVLÍNA WOLFOVÁ 30 let, novinářka, moderátorka, dcera Pavlíny Filipovské (59) a Petra Spáleného (57). Tři roky byla vdaná za zpravodaje MF DNES Karola Wolfa, pak vzbudila pozornost její tříměsíční bouřlivá aféra s Danem Hůlkou. Když se rodiče rozcházeli, bylo jí osm, mladší sestře Johaně (dnes veterinární technička) pět let. Měří 157 centimetrů a říká: "Mám jen jednu dobrou kamarádku, protože moje zkušenost je, že kamarádit s holkama je zpravidla špatná investice. Zato se můžu chlubit dobrými kamarády, kteří jsou chytří a výjimeční. Jsem na ně mnohem víc hrdá než na své milence." Kromě nich chrání Pavlínu ještě někdo - kmotřička dobrá víla: "Je to jedna "tajemná žena". Hvězda showbyznysu. Hrozně a nezištně mi pomohla a pomáhá, když je třeba. A je pikantní, že jsme to zatím nikomu neprozradily. Nechceme, aby se o tom psalo a zpochybnila se tak poctivost toho, co mezi námi je. Ona - a neřeknu, kdo to je - je opravdu taková, jak se před lidmi dělá. Dobrá, poctivá a nezištná. A to se nevidí často." Nechala jsem se dohnat pocitem, že jsem strašně důležitá mladá hvězdička, a musí přijít všichni a všude o mně psát. Tam otevřete dveře, protože jste na koni, a neuvědomíte si, že jednou už nepůjdou zavřít. Dneska už třeba vím, že bych nikoho nepustila domů do svého bytu.
* Ještě nedávno vycházely články o tom, jak bydlíte na samotě ve srubu, který postavil váš dědeček František Filipovský...
Jo, ale žádný další článek už nejspíš nevyjde. Soukromí je hodně výjimečná a potřebná věc. Jako když se svléknete do naha a postavíte se na náměstí.
* Budete pak někomu vzácná? Ještě jste nedostala nabídku fotit akty?
Právě nedávno. Řešili jsme to s Bubeníkem...
* Říkáte mu příjmením?
Jo, připadá mi to zajímavější. No, a došli jsme ktomu, proč bych to dělala? Nejméně stosedmdesátá pátá v téhle zemi? Snad kdybych měla být jediná... Ale tak se člověk zbaví další možnosti s těmi věcmi dál nakládat. Proč ukázat všechno hned všem, když víte, že život funguje na tom, že tu a tam někomu ukážete jenom kousek?
* Nestyděla byste se?
Ne, ne, ale jsem práskaná a mám to zkrátka vymyšlený. (směje se). Jo, vyjdu novinám vstříc, oni si to schovají a pak, na mě tahají jako karty.
* Není to lamentace do vlastních řad?
Vystudovala jsem novinařinu, to je pravda. Už proto, že jako malá jsem pozornost novinářů nesnášela. Kradla mi rodiče, aspoň se mi to zdálo. A říkala jsem si, že tomu všemu, co nenávidím, uteču, když přejdu na druhou stranu bariéry. Ještě ve škole jsem se učila, že není nic staršího než včerejší noviny. Ale zkuste si to říkat, když o vás píšou, jaká jste sexuální mlátička. To je snad jediné, co kdy někoho na mně zajímalo - jinak jsem nezajímala nikoho, dřív ani později.
* Ale vaše jméno se objevuje v tisku docela často.
Jenomže se všichni chtějí bavit o chlapech a nikdo o práci. To mě štve. Je mi třicet a myslím, že už jsem taky něco dokázala. Když mi volala paní z Newsweeku, že by se mnou chtěla mluvit, protože chystají článek o českých médiích, byla jsem svatosvatě přesvědčená, že si ze mě utahují kolegové z televize. To bylo vůbec poprvé, co se mě někdo zeptal, co považuju za důležité. V televizi jsem stabilně řešila problémy jiných, v tisku odpovídala nejdřív za rodiče a potom za milence.
* Říkáte, že jste už dospělá...
V něčem asi jo, ale rodiče mají dodnes strach, když přecházím ulici. Jsem prostě pochůzná sbírka katastrof.
* Nedávno jste uváděla křest nové desky svého tatínka. Prý byl kategoricky proti tomu.
Odjakživa jsem byla jeho mazel, máme spolu zvláštní vztah, ale tady se naštval. Nesnáší rodinné podniky. Pomáhá mi, když jsem v průšvihu, ale jakmile dostaneme nabídku, abychom spolu natočili písničku, postaví se na zadní. Mně to připadá legrační, ale jemu tragické.
* Pak je tedy zvláštní, že si vzal postupně dvě známé osobnosti, kde se nějaká rodinná firma" přímo nabízela vaši maminku a pak Milušku Voborníkovou?
To se zeptejte jeho. Ale pokud vím, tak v případě mých rodičů ani jeden z nich takhle neuvažoval. Slyšela jsem, že se brali z lásky jako trám, kde nebylo o čem přemýšlet. A to nemám od nich, ale od maskérek, které je tehdy líčily a dnes líčí mě. To prý bylo neuvěřitelné, jak se ti dva milovali.
* Jak snáší vaši nebezpečnou popularitu Jan Bubeník?
Taky si užil, i když toho nejhoršího byl ušetřený, protože až do kubánského vězení to k němu všechno nedolehlo. Ale co se ho dotklo nejvíc, bylo, když napsali, že je homosexuál. To mi na rozdíl od jeho rodiny přišlo zábavné, protože to je jediná věc, kterou o mně nenapsali. To mi ještě chybí.
* * *
Naučila jsem se nedávat zbytečné otázky. Nemůžu se ptát, proč někdo nosí modrou košili, když to on sám pravděpodobně neví. Navíc se třeba zabývá mnohem důležitějšími věcmi."
