Psychóza... Chemická nevyrovnanost... Vážná porucha... Takové termíny vyslechne od psychiatrů značná část těch pacientů, u nichž vyšetření nade vši pochybnost odhalí schizofrenii nebo některou demenci, například nejrozšířenější Alzheimerovu nemoc. Důvod je pohříchu lidský: i lékaři lidské duše pociťují zábrany, mají-li sdělit svým pacientům zprávu, ke které jen sotva mohou dodat něco povzbudivého. Že nejde o pouhou domněnku, doložil na nedávném výročním setkání britské Královské psychiatrické společnosti Robert Clafferty z univerzity v Edinburku výsledky svého průzkumu. Zatímco téměř nikomu z dvou set oslovených skotských psychiatrů nedělá potíže nemocnému sdělit, že trpí depresí, úzkostnou poruchou či drogovou závislostí, 44 procent jich přiznalo, že neřeknou člověku napoprvé o Alzheimerově chorobě a dokonce 58 procent pomlčí o schizofrenii. »Snažíme se lidi uchránit špatných zpráv, je to ale paternalistický přístup. Je jasné, že bychom měli být otevřenější,« konstatoval před tisícovkou kolegů z celé Británie Clafferty. »Jestliže se stydíme mluvit nahlas my, jakpak by se nestyděli ti ostatní...« V diskusi lékaři připustili, že právě jejich zamlžování pravdy napomáhá vytvářet atmosféru, v níž se o duševním onemocnění ani dnes nemluví příliš nahlas. Od viktoriánských dob, kdy duševně nemocné zavírali do uzavřených blázinců, se sice mnohé změnilo, nicméně společenské stigma ještě zdaleka nezmizelo. Psychiatři mohou k jeho odstranění přispět tím, že jak každému pacientovi, tak jeho nejbližším otevřeně a trpělivě vysvětlí, co to či ono postižení znamená, jak se léčí a jaký vývoj je možné očekávat v nejbližší budoucnosti.
- sobota 9. října 1999
