Ale? Copak Nova, mimo jiné i v pořadu Na vlastní oči, občas nenabízí právě takové průhledy do soukromí lidí?
John: Tohle zásadně neděláme. Naopak: vysílali jsme reportáž o bulvárním fotografovi, abychom ukázali, čeho všeho je paparazzo schopen kvůli choulostivému záběru. Pak byl náš pořad použit jako důkazní materiál u soudu, kde se proti tomu člověku bránili Libuška Šafránková s Josefem Abrhámem.
To vám neberu. Vzpomínám si také, jak ve vaší reportáži pláčou staří rodiče estébáka Mouchy, který mučil Vlastu Třešňáka, a vaše redaktorka se jich ptá: Když říkáte, že jste ho dobře vychovali, jak je tedy možné, že se z něj stal takový člověk?
John: Pozor! Ta reportáž byla o tom, že tady žije nepotrestaný estébák, mučitel slušných lidí. Nešlo oto, s kým spí Třešňák.
Ale jeho rodiče za to nemohou.
John: Jistě, ta otázka reportérky měla znít: Jak konkrétně jste ho vychovávali, že se mohl dopustit takového svinstva... A pokud jde o estébáka Mouchu, je dobře, že jsme zveřejnili jeho tvář. Chtěli jsme, aby se třeba v mlékárně vědělo, že tenhle pán, co sem chodí nakupovat, vrážel jistému Třešňákovi třísky pod nehty.
Není to boj, spíš vyrovnávání rovnováhy
Na veřejnosti vystupujete často spolu, jako manželský pár, ne jako dvě individuality. Budujete si ten párový image záměrně?
John: Naopak, snažíme se tomu vyhýbat. Když nás ale někdo o rozhovor nebo vystoupení v páru požádá, tak máme tajit, že spolu žijeme dvacet let?
Adamovská: Já vám řeknu, jak to je. To se vyhlásí nějaká anketa o nejsympatičtější nebo jánevímjaký pár a organizátoři nás tam zařadí. Nikdo se nás neptá, jestli o to vůbec stojíme. Pak někdo zavolá a říká: Stali jste se párem roku. A já na to: Fajn. Co jiného na tohle můžu říct? Že bych své úspěchy opírala o to, že jsem něčí manželka, to mě ani nenapadlo.
John: I když i takoví se najdou. Profesionální manželky a manželé...
Proč tedy chodíte společně na tolik recepcí a jiných společenských událostí?
Adamovská: A to máme chodit každý zvlášť? A mimochodem: Kdy jste nás naposledy viděl spolu?
Na vlastní oči dávno ne. Nechodím moc do společnosti. Ale v tisku jste vidět mezi lidmi každou chvíli.
John: Přijímáme asi desetinu pozvání. Například během jediného rautu k osmadvacátému říjnu na Hradě dohodnu deset věcí. Potkám tam totiž lidi, které z profesionálních důvodů potkat potřebuju. Nemít tuhle příležitost k jednání, trvalo by mi totéž nejmíň dvě neděle. Takovéhle večírky dnes jsou, ať chcete nebo nechcete, byznys.
Herečka Marie Rosůlková měla spoustu nápadníků, nikdy se však neprovdala. Tvrdila, že člověka, kterého miluje, by nikdy nepotrestala manželstvím. Vy jste se nebáli, že manželství zničí veškeré city?
Adamovská: Žili jsme spolu tři roky, než jsme se vzali. Udělali jsme to, až když jsem byla těhotná. Nešla jsem tedy do neznáma. Navíc jsme oba už jedno manželství zažili. Rozvedli jsme se vlastně kvůli sobě.
Odborníci říkají, že v počátcích každého manželství probíhá tvrdý boj o to, kolik prostoru bude každý z partnerů mít. Pozorovali jste jeden na druhém tuto fázi?
John: Řekl bych, že ten boj zuří pořád. A Zlata je v něm určitě úspěšnější než ve svém prvním manželství. Vydobyla si například, že může sama řídit, což jí první muž nedovolil, i když si auto pořídili z jejích honorářů.
Adamovská: Ale taky mi dovolil řídit, ovšem jen v neděli odpoledne, pod svým dohledem. Ale k těm střetům mezi mnou a Radkem: já bych snad ani nemluvila o boji. Jde spíš o neustálé udržování rovnováhy. Ani jeden nechce spadnout pod toho druhého, přebíjíme se trumfy.
Mají televizní pořady nějaké sdělení?
Myslíte tím úspěchy ve své profesi?
Adamovská: To taky.
Žárlíte tedy na úspěchy druhého?
John: To jsem nikdy nedělal, a navíc, doba se mění. Komunisté nám za totality dali jednu krásnou věc. Naučili nás věřit, že kultura je to nejdůležitější na světě. Byla to krásná iluze. Dnes se však kultura nachází v pozici, jakou jí přisoudil trh. Umělecký úspěch v této době člověka určitě zahřeje, ale už to není ta bomba jako dřív.
Adamovská: Přesto si nesmírně vážím toho, když se můžu podílet na představení, které má smysl. Cena něčeho takového podle mého v dnešní době ještě stoupla, je to pro mě velký trumf a daleko větší úspěch než čelné umístění v žebříčku popularity.
John: Tohle většinou slýchám od lidí, kteří v žádném žebříčku nejsou.
Adamovská: Tenhle problém nemám. Okusila jsem, jaké to je - být v „žebříčku“ hodně nahoře. Je to příjemné. Ale nic víc. Ten pocit sebeuspokojení, který se dostaví s kvalitně odvedenou hereckou prací, to nepřináší.
Co na to řekne několikanásobný laureát ceny TýTý?
John: Kolik lidí se vejde do vinohradského divadla?
Adamovská: To se ptáš mě?
John: Jo, zajímá mě to.
Adamovská: Přes sedm set.
John: Takže když je vyprodáno, máte úspěch a uspokojení a současně rating 0,001.
Adamovská: To mě nezajímá. Já ty koláče sledovanosti nesnáším. Na ty největší hovadiny se dívá nejvíc lidí.
John: Ale já nemluvím o hovadinách, na které se dívá nejvíc lidí. Mluvím o dosahu takových pořadů, jako je Na vlastní oči, a o tom, že nás uspokojuje, když se na něj dívají dva miliony lidí.
Adamovská: Párkrát do roka vyjedu besedovat na venkov. Pravidelně se mi stává, že mi někdo řekne: Před lety jsem vás viděl ve vinohradském divadle, byli jsme tam na zájezdu, bylo to tak krásný přestavení, že na něj dodnes vzpomínám. Ale v životě jsem neslyšela, že by někdo řekl: Před pěti roky jsem viděl báječnou televizní estrádu, no to vám bylo něco úžasnýho...
John: Promiň, já nemluvím o estrádách, ale o tom, že vy máte v divadle svoje sdělení pro několik stovek lidí, televizní publicisté zase pro miliony. To je v pořádku, tak to má být.
Adamovská: Miláčku, některé televizní pořady, a není jich tak málo, nemají vůbec žádné sdělení. Ale my se opravdu nemůžeme navzájem trumfovat svými pracovními úspěchy. Děláme každý něco úplně jiného. Já jsem ráda, že tu pořad Na vlastní oči je. Aspoň někdo na všelijaké ty lumpy ukáže prstem.
Když jsme se poznali, měla jsem co dohánět
Jste autorem mnoha knih, ale jen jediná - ta první, totiž Džínový svět - je čistokrevná beletrie. Přitom ji zná jen minimum "nováků".
Adamovská: Ach jo, Džínový svět. Na to mě můj muž balil. Nejdřív mi dal přečíst Džínový svět, potom Kerouakovo Na cestě a ještě Chceš si mě vzít? od Johna Updika.
John: Měl jsem to promyšlené. Už tenkrát jsem byl v jádru dramaturg. Proč ne? Zlata si zase doma občas zahraje divadlo.
Když jsem se probíral výstřižky vašich starších rozhovorů, působilo to na mne, jako když zkušený redaktor Mladého světa, takový profesor Higgins, učí mladé a nezkažené děvče z vesnice, co je to velký svět a jak se v něm chovat. Platí to pořád?
John: Takhle jsem to nikdy nebral. Nosil jsem jí vybrané knížky, o tom už řeč byla. Bral jsem ji do filmových klubů a učil jsem ji řídit. V Remarqueovi je pravdivá věta: Chceš-li sbalit holku, začni ji učit řídit. Ona si naivně myslela, že si to na mně vybojovává, přitom to byl můj promyšlený plán. Jako herečka však už měla své pevné místo, do toho jsem Zlatě vůbec nemluvil.
Adamovská: Časem jsem se Radkovi z jeho výchovného působení vymkla. Je pravda, že když jsme se poznali, měla jsem co dohánět. Střední škola - a konzervatoř zejména - toho absolventům nemůže tak moc dát.
Pocházíte každý z úplně jiného prostředí. Pan profesor John je významný mikrobiolog, jeho syn tedy pochází z pražského patriciátu. Manželé Adamovští zase žili na venkově, vykonávali dělnické profese a své děti vychovávali v relativní chudobě. Jak se rodičům líbí živnosti jejich potomků? Nepovažuje například úspěšný vědec John Novu za poněkud dryáčnickou záležitost?
John: Když jsme ve čtyřiadevadesátém rozjížděli pořad Na vlastní oči, porušovali jsme řadu tehdejších tabu. A na to byl pyšný i můj otec - univerzitní profesor. Volali mu jeho známí a chtěli, ať se podívám na tu nebo onu šupárnu. Otec hrál navíc zamlada v Písku divadlo, takže měl pochopení i pro určitou exhibici. Pokud mi někdy něco rozmlouval, tak ještě když jsem byl na studiích. Tvrdil, že do humanitních oborů by v éře reálného socialismu šel jen blázen. Navrhoval mi, abych se stal lékařem, protože ten má jednu obrovskou výhodu: musí ošetřit každé tělo, i tělo nepřítele. Biľaka, Husajna, Bushe i Havla. Má to jednoduché. V humanitních oborech se člověk potýká s etikou a klade si otázku, kde jsou určité hranice.
Mimochodem: netrpíte někdy stihomamem? Nebo vám skutečně lotři potrefení ve vašem pořadu ukládají o život, jak často říkáte?
John: Ty výhrůžné dopisy, telefonáty a textové zprávy bohužel skutečně dostávám. Už deset let. A byl bych velmi rád, kdyby to byl jen můj stihomam.
A jak to bylo v rodině Adamovských? Neměli vaši rodiče obavu, že se jim slušná holka z Klecan v Praze mezi zhýralými a výstředními herci a režiséry zkazí?
Adamovská: Takovou obavu neměli, protože to profesionální prostředí vůbec neznali. Hráli ochotnické divadlo a díky tomu poznali divadelní svět jen z té lepší stránky. Divadlo pro ně představovalo čirou, nezkalenou radost. Ne, rodiče proti herectví nic neměli, počítali však s tím, že když neudělám talentové zkoušky, půjdu na gymnázium nebo na oděvní průmyslovku.
John: Mimochodem její rodiče jsou vzácní lidé. Mají vlastní názor, ale Zlatě se do ničeho nepletou. Veškerá rozhodnutí nechávají na ní.
Jste spokojeni s tím, jak se v nových poměrech ustálila společenská prestiž vašich profesí?
John: Myslím, že za totality byla prestiž herců uměle nafouklá. Být novinářem, to byla naopak skoro ostuda. To se už srovnalo. A spisovatel? Ještě za komunistů býval svědomím národa. Dnes je to samotářský podivín.
Adamovská: Modelky a sportovci jsou mnohem výnosnějšími nosiči reklamy než herci.
V divadle mi říkají Sluníčko
Skoro všechny vaše knihy mají reportážní základ. Vycházejí z detailní znalosti atraktivních prostředí, která na vlastní kůži poznal jen málokdo. Feťáci, veksláci, vlajkonoši... Na tomto poli jste se stal průkopníkem. Přesto: neuvažujete někdy o tom, že byste oživil Petra - autobiografického hrdinu Džínového světa? Mohla by to být opět generační výpověď, navíc po dvaceti letech.
John: Uvažuju o tom už dlouho. Několikrát jsem takovou knihu dokonce ohlašoval, ale vždycky do toho něco vlezlo: stipendium v USA, listopad 1989, Nova... Ale nevzdávám to. Bilanční, syntetickou knížku chci. Sbírám materiál. A je to zábavný.
Po premiéře filmu Mladý muž a bílá velryba, což je už pětadvacet let, jeden kritik napsal: Zlata Adamovská je krásná. Jak nesete, že takových hodnocení ubylo?
Adamovská: Netrápím se tím. Naopak, chci, aby moje tvář byla jako mapa a nesla stopy života. Nechci vypadat jako výrobek vizážistů. A pak: každý může zůstat krásný vevnitř a o to se já snažím.
Otec Mii Farrowové, hollywoodský producent, nechtěl, aby šla jeho dcera k filmu. Jednou jí řekl: V životě jsem nepoznal šťastnou herečku. Podepsala byste tenhle výrok?
Adamovská: Tak to jsem asi výjimka. Umím si užít i to, když jsem nešťastná. Taky mi v divadle říkají Sluníčko, a ne třeba Mrak.
John: Herečky to mají dobré. Ty když jsou nešťastné, aspoň jim to umožní líp zahrát nějakou depresivní roli. Kdežto nešťastný řidič tramvaje je jenom nešťastný řidič tramvaje. Nemůže své neštěstí nijak zužitkovat.
|
Zlata Adamovská |
Radek John |
 Publicista a vítěz ve své kategorii Radek John přišel do Kongresového centra s manželskou Zlatou Adamovskou. |
 Radek John a Zlata Adamovská |
 Manželé Zlata Adamovská a Radek John. |
 |
