"Je konec, mám po všem, říkala jsem si pak v nemocnici. A to jsem ještě ani netušila, že trápení se špatně srostlou nohou se protáhne na celé dva roky. Ze začátku bylo nejhorší to pomyšlení, že děda umřel kvůli mně. Vždycky to byl můj nejlepší kamarád, nejvíc vzpomínek z dětství mám právě na něj. Ve všem mě podporoval, i když jsem se rozhodla zkusit štěstí jako modelka. Nakonec jsem si řekla, že ho přece nemůžu jen tak zklamat. Jediná věc, kterou jsem pro něj ale mohla udělat, byla nevzdávat se."
Co bylo nejtěžší po návratu z nemocnice?
Chodila jsem o holích. Čekala mě další operace, pak nekonečná rehabilitace, nakonec plastická operace, aby zahladila jizvy po šroubech v noze. Zameškala jsem spoustu učení, protože právě kvůli rehabilitačnímu cvičení jsem mohla chodit do školy jen na čtyři hodiny denně. Možnost opakovat rok jsem ovšem odmítla.
Kdo ti nejvíce pomohl?
Díky rodičům jsem se dostala z nejhoršího, ale nedokázala jsem vyjít s babičkou. Teď chápu, jak jsem jí ublížila. Další pomoc mi opravdu obětavě nabídla kamarádka Veronika, sousedka z vedlejšího bytu, která mě navštěvovala, nosila mi úkoly, dávala opisovat poznámky, povídala o všem, co se dělo ve třídě. Moc pro mě znamenala i pomoc učitelů, kteří mi ve vlastním volném čase doma pomáhali dohnat látku z českého jazyka a matematiky. A konečně agentura mi dala vědět, že nemám zoufat a že na mě počkají. Dnes už vím, že to bylo myšleno vážně.
Jaký byl přestup na střední školu?
Přijít na gymnázium s tím, že každý měsíc nejspíš nějaký den zameškám, nebylo snadné. Ale rodiče s třídním uzavřeli takovou dohodu, že pokud se nepohorším, bude mi vycházet vstříc. Škola je pro mě přece jen hodně důležitá. Je to pro mě záruka, že když mi jako modelce kariéra nevyjde, svět se nezboří, budu se živit jinak a říkat si - zkusila jsem to.
