Karel Pacner: Osudové okamžiky Československa, vydalo nakladatelství Albatros
Kde končí většina učitelů s výkladem historie, tam začal novinář a autor literatury faktu Karel Pacner své Osudové okamžiky Československa. Kniha přibližuje klíčové momenty našich dějin od roku 1918 do roku 1992. Jejím základem je série článků o zákulisí takových událostí, jako byla květnová revoluce 1945, únorový puč komunistů v roce 1948 nebo invaze armád Varšavské smlouvy v roce 1968.
Proč jste knihu začal vyprávěním o bolševické revoluci v Rusku?
Tato událost ovlivnila tak nepříznivě celé dvacáté století včetně života lidí naší země, že to ani jinak nebylo možné. Text vyšel začátkem devadesátých let ve zkrácené podobě v MF DNES. Tehdy mne udivilo, jaký měl ohlas. U většiny čtenářů kladný, byl pro ně objevem. Zato zarytí bolševici byli rozčilení tak, že se někteří nestačili na své dopisy ani podepsat.
Které zdroje se ukázaly při přípravě knihy nejzajímavější?
Určitě ty, které mě něčím překvapily. Rozhodně bylo zajímavé svědectví prezidenta Havla. Vyprávěl mi o svých podivuhodných setkáních s různými vyjednavači v letech 1988-89 a také o prvních krocích na Hradě. Václav Klaus zase vysvětlil, co bylo pro něj během rozpadu federace v roce 1992 nejtěžší. Mnoho zajímavých faktů jsem se dozvěděl při sběru materiálů pro jiný projekt, kterým je historie výzvědných služeb. Zahrnuje osmnáctidílný seriál České televize Československo ve zvláštních službách a čtyři díly stejnojmenné knihy, které postupně vycházejí. Lze vůbec objektivně hodnotit nedávnou historii, když se vzpomínky aktérů rozcházejí?
Tyhle svědky nelze zavrhovat. Přestože od doby, kdy něco zažili, četli ledacos, co mohlo jejich pohled ovlivnit. A také, každý z nás s přibývajícími roky zapomíná. Nezažil jsem jediného, kdo by se mě snažil ovlivnit úmyslně špatně. Nemám pocit, že by mi lidé lhali. Spíš někteří neříkali všechno, co vědí.
Liší se nějak první vydání knihy, které vyšlo před pěti lety, od toho nového?
Trochu ano. Nejvíc ve vyprávění o letech 1968 a 1989. Proběhly konference historiků na tato témata. Vyšly další studie, které různé věci prohlubovaly, a také některé memoáry z americké a britské strany. Navíc jsem měl možnost mluvit s dalšími pamětníky. Z nich asi nejzajímavější jsou některé vzpomínky posledního velitele StB generála Alojze Lorence, které jsem konfrontoval s americkými knihami o roce 1989.
Změnila nějak práce na knize váš názor na československou historii 20. století?
Věděl jsem, že komunisté byli posedlí mocí. Ale že to bylo v takové míře, to jsem netušil. A to jejich zrůdné myšlení, a jak byli ve jménu své nesmyslné ideologie krutí. To je jedna věc. A druhá? Před časem jsem četl knihu dvou historiků o hospodářské situaci republiky mezi válkami. Překvapilo mě, že to, co se dosud tradovalo, jak byl náš průmysl vyspělý, nebyla pravda. Vždyť jeho výrobky směřovaly především na Balkán, do Asie a Afriky, nikoliv do západní Evropy a Severní Ameriky. Protože tam by většinou v konkurenci neobstály.
Kde končí většina učitelů s výkladem historie, tam začal novinář a autor literatury faktu Karel Pacner své Osudové okamžiky Československa. Kniha přibližuje klíčové momenty našich dějin od roku 1918 do roku 1992. Jejím základem je série článků o zákulisí takových událostí, jako byla květnová revoluce 1945, únorový puč komunistů v roce 1948 nebo invaze armád Varšavské smlouvy v roce 1968.
Proč jste knihu začal vyprávěním o bolševické revoluci v Rusku?
Tato událost ovlivnila tak nepříznivě celé dvacáté století včetně života lidí naší země, že to ani jinak nebylo možné. Text vyšel začátkem devadesátých let ve zkrácené podobě v MF DNES. Tehdy mne udivilo, jaký měl ohlas. U většiny čtenářů kladný, byl pro ně objevem. Zato zarytí bolševici byli rozčilení tak, že se někteří nestačili na své dopisy ani podepsat.
Které zdroje se ukázaly při přípravě knihy nejzajímavější?
Určitě ty, které mě něčím překvapily. Rozhodně bylo zajímavé svědectví prezidenta Havla. Vyprávěl mi o svých podivuhodných setkáních s různými vyjednavači v letech 1988-89 a také o prvních krocích na Hradě. Václav Klaus zase vysvětlil, co bylo pro něj během rozpadu federace v roce 1992 nejtěžší. Mnoho zajímavých faktů jsem se dozvěděl při sběru materiálů pro jiný projekt, kterým je historie výzvědných služeb. Zahrnuje osmnáctidílný seriál České televize Československo ve zvláštních službách a čtyři díly stejnojmenné knihy, které postupně vycházejí. Lze vůbec objektivně hodnotit nedávnou historii, když se vzpomínky aktérů rozcházejí?
Tyhle svědky nelze zavrhovat. Přestože od doby, kdy něco zažili, četli ledacos, co mohlo jejich pohled ovlivnit. A také, každý z nás s přibývajícími roky zapomíná. Nezažil jsem jediného, kdo by se mě snažil ovlivnit úmyslně špatně. Nemám pocit, že by mi lidé lhali. Spíš někteří neříkali všechno, co vědí.
Liší se nějak první vydání knihy, které vyšlo před pěti lety, od toho nového?
Trochu ano. Nejvíc ve vyprávění o letech 1968 a 1989. Proběhly konference historiků na tato témata. Vyšly další studie, které různé věci prohlubovaly, a také některé memoáry z americké a britské strany. Navíc jsem měl možnost mluvit s dalšími pamětníky. Z nich asi nejzajímavější jsou některé vzpomínky posledního velitele StB generála Alojze Lorence, které jsem konfrontoval s americkými knihami o roce 1989.
Změnila nějak práce na knize váš názor na československou historii 20. století?
Věděl jsem, že komunisté byli posedlí mocí. Ale že to bylo v takové míře, to jsem netušil. A to jejich zrůdné myšlení, a jak byli ve jménu své nesmyslné ideologie krutí. To je jedna věc. A druhá? Před časem jsem četl knihu dvou historiků o hospodářské situaci republiky mezi válkami. Překvapilo mě, že to, co se dosud tradovalo, jak byl náš průmysl vyspělý, nebyla pravda. Vždyť jeho výrobky směřovaly především na Balkán, do Asie a Afriky, nikoliv do západní Evropy a Severní Ameriky. Protože tam by většinou v konkurenci neobstály.
