Šumivá historie a Ferdinand
Sodová voda - předchůdce limonád - se začala vyrábět v sedmdesátých letech minulého století. Historici tuto dobu popisují jako čas, "kdy se nic nedělo". Panování císaře Františka Josefa I. možná právě proto lidem dopřálo úžasné vymoženosti - limonádové nálady... a nežasněte nad tím, prosím, zrovna dneska! Doba, kdy se lautr nic nedělo, dala vzniknout limonádě.
Zrod limonády provázely aspoň tři shody okolností.
Dva nejpopulárnější výrobci limonád v naší zemi - Zátka a Kubeš - své firmy na výrobu sodovky založili nezávisle, ale shodně - v roce 1879. A držte se: obě fungují dodnes! Stále na stejných místech. Firma Dr. Zátka v Praze a Kubešova ZON v Třebíči.
Oba "otcové zakladatelé" těchto slavných sodovkáren se další shodou náhod jmenovali Ferdinand. Doktor Ferdinand Zátka obchodně využil tehdejšího nedostatku dobré pitné vody v Praze a začal pramenitou vodu obohacenou kysličníkem uhličitým plnit do láhví a prodávat. Do té doby se živil starým osvědčeným řemeslem - pekl chleba. V dalších letech se rozmáchl. Do výrobního programu přibyla francouzská hořčice, kávová náhražka, pamětníci předválečných časů si budou pamatovat sušenky Mercor a limonádu Chabeso (šabeso). Dnes je firma rozdělena na dvě větve. Pražská pokračuje ve výrobě limonád už bez Zátků, kteří se svého restitučního nároku zřekli. Budějovická větev bratří Zátků vyrábí těstoviny.
Sodovkárny se začaly v průběhu času rozrůstat asi stejným tempem, jako dnes zanikají pod vtíravostí coca-col a pepsi-col. Paní Hana Steinerová z Prahy má sodovkárnu zapsánu do časů svého dětství, kdy bydlela na malém českém městě:
"Sodovkárna stála pár metrů od domu a každé ráno se přes dvůr neslo cinkání láhví a hrkání beden limonád, nakládaných na auto. V zimě tlumil zvuky sníh. Láhve, do kterých se ještě začátkem šedesátých let limonáda plnila, měly porcelánový uzávěr. Obsah láhve byl pro nás tenkrát ovšem daleko zajímavější. Protože jsme měli zahradu a babička s maminkou vyráběly domácí šťávu, kupovala se limonáda jen při zvláštních příležitostech - třeba na Vánoce. Bývala limonáda žlutá a limonáda červená - ta nám chutnala víc. Nejlepší při napití bylo prskání bublinek do nosu a štípání na jazyku. Byly jsme se sestrou limonádou tak posedlé, že jsme nesnesly, aby jedna z nás měla o lok víc než druhá. Když nám maminka nalévala ten vzácný nápoj, měly jsme hlavy položené na desce stolu, oči na úrovni hladiny ve sklenici a muselo se nalít přesně stejné množství do obou sklenic, jinak zaručeně došlo k hádce a tahanici. Když jsme k limonádě dostaly ještě brčko - tenkrát to samozřejmě nebyla žádná umělohmotná barevná trubička, ale přírodní slámka - bylo naše potěšení dokonalé..."
Ferdinand čtvrtý vyrábí zonku
Když Ferdinand Kubeš zakládal v roce 1879 svoji živnost na výrobu sodové vody, nemohl tušit, že se právě pro budoucích více než sto let zapisuje do limonádové historie. Vzpomínání pana Karla Z. z Jablonce nad Nisou je sice z doby po válce, ale stejně tak jako on mohl vyprávět jeho děda, otec i děti:
"Limonádu vyráběla firma v Třebíči a jmenovala se ZON - zdravotní osvěžující nápoj. Ta tři písmena byla plasticky vylisovaná na láhvi. My děti jsme limonádě říkal zonka, aniž bychom věděly proč. Barva byla červená a žlutá. Nejraději jsem ji pil přímo z láhve, i když uzávěr stále překážel, ale vždy mne překvapilo prudké zašumění a zaštípání v nose, až mi vyhrkly slzy do očí. Na výletech nám tato láhev vždy koukala z chlebníku."
Živnost Ferdinanda Kubeše vrostla v roce 1926 do "továrny na zužitkování ovoce, umělý led a uhličité nápoje" a brzy se zkratka ZON stala populární nejen v okolí Třebíče. Umělý led dodával pan továrník zdarma každému, kdo odebral deset beden zonky. Sodovkárna ZON si prožila svůj národněpodnikový čas, ale i tehdy přicházela s novinkami. Pavel Švančara z Vyškova připomíná "stálici limonádového nebe" a pamatuje si, že "kolem roku 1970 bývala v bufetu Petrov k dostání tmavě zelená točená zonka. Od té doby jsem už na ni nenarazil..."
Sodovkárna ZON však limonádové nebe neopustila. Ferdinandové Kubešové jsou vytrvalí, čtvrtý v pořadí tuto firmu řídí. Jen potomka s tímto hezkým jménem už si nepořídil...
Pompela a ty druhé
Téměř encyklopedické znalosti limonád předvedl pan Švančara z Vyškova. Není velkým pamětníkem, patentní porcelánové uzávěry limonád nezažil, ovšem i tak jeho životem prochází limonádová historie:
"V roce 1975 jsem prvně v Praze viděl láhve na limonády o obsahu 0,7 litru. První pečený buřt na václavským Václaváku jsem zapil pomerančovou šťávou Pompela, kterou vyráběly Pražské cukrárny a sodovkárny. Byl to pomerančový džus v kelímku uzavřeném hliníkovou fólií. V té době se objevila Dia limonáda, limonáda Flora, Amara a Citrokola. Po roce 1975 začaly vymírat ovocenky, ale přišla výborná limonáda Vinea."
Pan Švančara je milovníkem všech limonád, nejraději - zdá se - má coca-colu, která se u nás prodává od začátku sedmdesátých let. Dokonce přesně věděl, že v maďarských vlacích, které projížděly Československem, se coca-cola dala koupit v litrových láhvích, a ne jen ve čtvrtlitrových, které se daly "sehnat" u nás. "Vždy v květnu jsem ze služebních jízdních řádů zjišťoval, na kterých vlacích Brno - Bratislava - Praha Maďaři jezdí. Plné láhve jsem důkladně opatroval před rozbitím a prázdné vracel zas v jídelních vozech."
Osmdesátá léta limonádový repertoár rozšířila o českobudějovickou limonádu Lift v láhvích jako od moštu, Top Topic, karlovarskou Cherry Colu a mnoho dalších.
Jak se pila
Nealkoholický nápoj nebýval tak jako dnes naprosto běžnou výbavou domácí ledničky. Dříve se pila obyčejná voda ochucená "šťávou", "sirupem" vyrobeným doma nebo průmyslově. Limonádu mívají proto pamětníci spojenou s něčím výjimečným, svátečním, mimořádným. I dvacetiletá Renata Meissnerová z Prahy to píše:
"Slovo limonáda mám úzce spojeno s prázdninami u dědečka a babičky, protože jinde jsme limonády nekupovali. Chodili jsme pro ně do obchodu na náměstí a nosili je v proutěném košíku domů. S prarodiči jsme chodili na plovku a v restauraci jsme si dávali limonádu ve velkých sklenicích - s bráchou napůl. Skleničky byly buď jen s ryskou u horního okraje nebo s oranžovými kolečky. Vždycky jsem si tajně přála dostat právě tu s kolečky!"
Limonáda se nalévala nebo točila do kelímků, hořčičných "servisů" a jeden čas se prodávala také v sáčcích. Poprvé se takto "pokrokově" balená objevila na spartakiádě v roce 1955. Bohdan Pospíšil: "Limonády v igelitových pytlíčcích s troubátkem za moc nestály, zato se s nimi dalo na spartakiádním seřadišti krásně stříkat po holkách..." Pan Švančara je zahlédl ještě v roce 1980 na nádraží v Košicích.
