Vaše cesta k filmu vypadá spíš jako náhoda. Vznikly by vůbec nějaké Pelíšky, kdybyste třeba chodil na gymnáziu do jiné třídy?
O tom jsem nepřemýšlel. S Petrem Jarchovským vždycky trošku s hrdostí říkáme, že v rodině žádné filmaře a kumštýře nemáme, že jsme první. V dětství jsem nebyl nijak vyhraněný, ale jako nejmladšího po dvou holkách mě rodiče hýčkali. Zkoušeli mě dávat do různých kroužků. Tak se třeba zjistilo, že nemám hudební sluch, ale docela pěkně kreslím.
Dlouho jsem neměl jasno, na střední škole to šlo se mnou s kopce dokonce i v češtině, takže to na vysokou nevypadalo. Pak jsme objevili se spolužáky film a začali se navzájem hecovat, až se z toho stal takový fanatismus. To hecování bylo pro moje nasměrování asi skutečně rozhodující.
Pracovat opakovaně ve dvojici scenárista-režisér je u nás tou méně běžnou variantou. Vy netoužíte po autorském filmu?
Já nerad píšu. Někdo pociťuje vzrušení nad prázdnou stránkou a třese se, jak tam bude hrnout slova, mě baví spíš koukat do stropu, vymýšlet a pak to realizovat. Někoho naopak štvou ty věci kolem natáčení. Cítím se zkrátka dobře v tandemu, připadá mi jako výhoda, když se lidé mohou vzájemně motivovat. S Petrem Jarchovským máme podobný pohled na věci a doplňujeme se.
V kritikách se často objevuje charakteristika, že trpíte málem obsedantní láskou k době, kdy jste sami byli v plenkách nebo ještě nebyli na světě. Jaké pro to máte vysvětlení?
To je blbost. Pelíšky jsou sice ze šedesátých let a Šakalí léta z padesátých, to ale vyplývá ze spolupráce se spisovatelem Šabachem, který prostě napsal zábavné, lidské a pravdivé historky z té doby. Mě sice historie zajímá a rád cestuji časem, ale moje filmy jsou především o vztazích, o našich pocitech. Doba je v nich jenom kulisa.
Bohužel u nás existuje mýtus, že ten, kdo netočí filmy ze současnosti, k současnosti nehovoří, což je nesmysl. Takových řečí se ale zřejmě ještě naposlouchám. Film, který natáčíme teď, je totiž z okupace.
Dobře, tak obrátíme list. O vás se ví, že máte mezi herci svoje oblíbence, mnozí z Pelíšků hrají i ve vašem novém filmu. Nebojíte se, že se okoukají?
Je sice pravda, že ve filmu Musíme si pomáhat patří hlavní role Bolkovi Polívkovi a Jaroslavu Duškovi, v menších rolích se objeví Jiří Kodet a Simona Stašová, ale dost velké úlohy tam mají tři slovenští herci, kteří u nás moc známí nejsou. Já vždycky říkám, že pokud herec hraje špatně, je to chyba režiséra, který si ho vybral. Bolek Polívka klidně změní exteriér, nechá se ostříhat, hraje v brejlích, hledá gesta, zkrátka vytvoří úplně novou postavu. Nejlepší herci totiž mají potřebnou ochotu riskovat.
Nakolik jste ochoten při natáčení filmu riskovat i vy sám?
Riskovat, to je nutnost. Pro herce i pro režiséra je nejhorší hrát na jistotu. Já si na FAMU třeba taky nikdy nepomyslel, že budu režírovat ženské, jak dávají ruským vojákům umělý šeřík, což jsme dělali celý minulý týden. Tu dobu samozřejmě nepamatuju, takže riskujeme, že se nám lidi vysmějou, že to nebude věrohodné. Mám ale mimořádně dobrý tým a doufám, že veškerá ta energie nepřijde vniveč a scény se povedou.
Zvolil jste tragikomický pohled na okupaci. V tom je vlastně také kousek rizika, ne?
Nám s Jarchovským tento žánr vyhovuje. Už se nestydím točit slzy. A jako režiséra mě nejvíc zajímá možnost maximálně přiblížit tragické i komické. Dát obě polohy vedle sebe, jako je tomu v životě.
Myslím, že ve filmu Musíme si pomáhat jdeme v tomto směru ještě dál než v Pelíškách. Film je o bezdětných manželech na malém městečku, kteří z prosté lidské slušnosti schovají Žida, a aby odvedli pozornost, tak naoko kolaborují. A lidi jsou z té jejich proměny vedle. I když to diváci asi budou srovnávat s filmem Život je krásný, nehrajeme tam s židovskou kartou, ta je jen zástupná věc. Chtěl bych natočit dojemnou komedii s tragikomickými prvky. Film o té nejpotřebnější věci vůbec, o soucitu.
U Pelíšků vám někteří vytýkali přílišnou smířlivost k lidským chybám...
Já si na kritiky nemůžu stěžovat, ale občas se nad nimi taky chytám za hlavu. U nás se laskavý humor někdy ztotožňuje s jakousi nevyhraněností, s oportunismem - nesmyslně to vyčítají třeba Svěrákovi. To nemá cenu rozvádět. Nemám potřebu někoho soudit.
Říká se, že posedlost je u filmařů téměř nezbytná. Někdy to skoro vypadá, že tvoří, protože si zkrátka nemohou pomoci a nedeptají je ani prázdná kina. K takovým vy asi nepatříte?
Každý filmař chce, aby na něj lidi chodili, ale někdo je na tom závislý víc a někdo méně. Na mě prázdná kina působí dost blbě. Lístky podražily a vůbec není lehké diváka na dvě hodiny zaujmout. Musíte se o to snažit, pořád mu něco nabízet. A za mnohem míň peněz, než to dělají filmy zvenčí.
Ale posedlost je nutná. Už proto, že dělat dneska film, to je věčný boj. Ti, co sedí na kompetentních postech, většinou nepoznají dobrou látku. Pořád posloucháte přezíravé řeči. Na druhé straně, ty souboje nejsou jenom vražedné, někdy naopak pomohou. Ve sporech načerpáte energii.
Musí být režisér vůdčí typ?
Já myslím, že režiséři jsou si v zásadě hrozně podobní. Pokud jsou dobří, mají autoritu, ale nemusí to být vždycky autorita toho typu, že má někdo metr devadesát a zvučnej hlas. Podívejte se na Sašu Gedeona, to je malej chlapec s brejlema a musíte stát půl metru od něj, abyste ho slyšela, a autoritu má absolutní.
Já se už dlouho řídím čínským příslovím, že krásné věci přicházejí samy od sebe a příliš úsilí může ledacos pokazit. To je o tom, aby člověk někdy spíš rozjímal, než tlačil na pilu. Při natáčení se snažím nekecat do všeho a soustředím se jako při golfu jen na úder míčku. Když říkám - připravte se, kamera, dívám se při tom ještě do novin, nebo s někým klábosím, a na akci se soustředím přesně v tu chvíli, kdy trvá. Pak zase hned vypnu. Člověk si tak zachová odstup a neztratí v sobě diváka.
Co vás při natáčení nejvíc baví?
Dělat film je stresující a trvá to tak dlouho, že je skoro nutné, aby si člověk při tom taky užil. Mě třeba baví i řešení technologických problémů ve filmu víc než dokument, protože tady tu realitu vytváříte. Zároveň si ale uvědomuji, jak absurdní činnost takové natáčení je. Když jsme teď v Jozefově potřebovali zakouřit dvůr velký jako deset fotbalových hřišť, všichni makali jak mravenečci, já hlídal, aby byl záběr věrohodný, ale zároveň jsem to vnímal jako neskutečnou šaškárnu. Proto mám strašně rád filmy o filmu, které uchovají i ty věci kolem.
Vy si asi rád hrajete...
Filmová režie uspokojuje hodně takových těch chlapských a klukovských potřeb. Kluk má v sobě kus diktátora, rád poroučí a hraje si. Na to je režie ideální.
Od dětství mě zajímala spousta věcí, ale nic pořádně. Při této profesi můžu uspokojovat svoji zvídavost rozmanitým způsobem. Točím film z války, musím si tím pádem o té době něco přečíst, trávit čas s poradci. Každý projekt před vás klade potřebu se v něčem vzdělat, dokonce i reklamy. Když dělám reklamu na nádobí, mluvím s lidmi, kteří ho vyrábějí, a zase se něco dozvím, vypadnu na chvíli z filmařského ghetta.
Klukům taky dělá dobře pocit společenské prestiže. No a režisér je na place ten první. Ale zároveň ho neotravují lidé na ulici, neztrácí soukromí.
Vy se tu veřejně přiznáváte k ješitnosti?
No jasně. A taky říkám, že bych chtěl být tak úspěšný, aby moje nafoukanost vypadala ještě pořád jako skromnost.
To už je zase trochu hra, ne?
Víte, kdy jsem si nejvíc vychutnal potřebu si hrát? To mi bylo sotva čtyřiadvacet a režíroval jsem v ČT velkou televizní inscenaci o emigrantech v Americe někdy v padesátých letech. Hrála tam spousta skvělých herců a inscenace končila tím, jak jsou na dobročinném večírku u Hostovského všichni ožralí. No a já ve finální fázi chodil po ateliéru a různě si zařizoval, jakže ten večírek pokročil. Tu jsem strhnul ubrus, tu jsem vylil někde víno a při tom jsem cítil, jak se ve mně uspokojuje to, za co jsem ve škole dostával dvojky z mravů. Nikdy to nebylo za žádné dramatické prohřešky, byl jsem zkrátka jen impulzívní dítě. No a ty špatné klukovské vlastnosti tady našly pozitivní ventil.
Bojím se, že jste právě přilil vodu na mlýn lidem, kteří na filmaře hledí s určitým despektem. Domnívají se, že si náramně užíváte, zatímco oni na vás pracují...
Já to zažil už na FAMU. Nemám rád řeči, že ty se bez mé práce neobejdeš, ale já se bez tvé obejdu. To říkají právě nejvíc ti, co denně sedí u televize. Dělat špatné pečivo je podobné jako točit špatné filmy.
Na druhé straně, filmaři dokážou být někdy pěkně sebestřední. Zrovna nedávno se jeden z kolegů podivoval, proč se točí gen o nějakém Železném, který hází klackem. Já mu říkám, ty vole, když hází někdo klackem sto metrů, tak mě to dojímá. Každý by měl mít svoji profesní ctižádost.
Mně jde nejvíc o to, aby se při mých filmech diváci nenudili.
A nic víc? To zní dost obyčejně.
Já si to nemyslím. Člověka během práce přepadá tolik pochybností, že si musí ujasnit, co má smysl. Když rabín Sidon, taky vystudovaný scenárista, jednou mluvil o Spielbergovi, řekl, že bavit lidi mu přijde jako poctivý přístup k životu. Já nemám jinou alternativu než dělat film a z téhle věty čerpám energii. Bavení lidí klidně vyhlašuji za svůj hlavní cíl.
