Někdo chválí, jiný nadává

  11:16
- Těžko by se našel někdo, kdo se nikdy nesetkal se žádným dílem ilustrátora a autora kreslených vtipů Vladimíra Renčína. Přes třicet let jeho charakteristické postavičky spoluutvářejí ducha českých novin a časopisů. Za svůj život Vladimír Renčín vytvořil více než dvanáct tisíc kreseb. Jde o autorův přibližný odhad, neboť, jak říká, nedělal si nikdy žádnou evidenci. Jeho obrázky se objevují a zase ztrácejí jako hvězdy v někdy temném všedním životě nás všech.

Život kreslíře vtipů by se mohl jevit jako ideální. Jen tak si kreslit, a ještě se při tom pobavit, řekl by si někdo. Jak skutečně vypadá všední den autora kreslených vtipů?
Berete-li všechny druhy práce zodpovědně, nemůžete říci, že by některá byla jednoduší a jiná složitější. Pravda ovšem je, že se vždy jednodušší jeví ta, kterou neděláte vy, ale soused. Já každý den začnu, ať jsem kdekoliv, tím, že si seženu všechny noviny, jaké se dají. Dám si černou kávu, listuji, pročítám a získávám základní představu, o čem ten den budu kreslit. Inspiraci sháním porůznu, ale v žádném případě ne tak, že bych se za každou cenu, s hlavu v dlaních, snažil něco vymyslet. Pokud se vytratí lehkost, je všechno špatně.

Inspiruje vás politika?
Ať chcete, nebo ne, ať jste politikou znechucen, nebo se vám líbí - zákonitě se v kresbě ocitnout musí. Nekreslím ovšem nic o konkrétním politikovi, nezabývám se politikou všedního dne, věnuji se spíš otázce občan a politika, tedy politice v její dlouhodobější či nadčasovější podobě.

Hodně lidí humor vyhledává jako odreagování po práci, pro vás je humor prací. Čím se tedy odreagováváte?
Když se věnujete humoru ve zvýšené míře, nepřichází v úvahu odreagování třeba četbou humoristické literatury. Je to takový paradox. I když si jí vážím, čtu humoristickou literaturu výjimečně. Spíš si potrpím na literaturu vážnější. Ta mi víc sedí. Stejně tak se nedívám na veselé televizní pořady, to mě nebaví vůbec. Když už nemohu vydržet u psacího stolu, jdu ven a chodím loukami, stráněmi, nebo jdu na ryby.

Čemu se rád zasmějete?
Já si sice vtip vymyslím, nakreslím, ale nejsem člověk, který by se mu byť jen pousmál. Takže svým obrázkům určitě ne. Když mi někdo z kolegů výtvarníků vypráví, co nakreslil, a hurónsky se tomu sám směje, připadá mi to nepřirozené. Někdy se o mně - neprávem - hovoří jako o morousovi, ale já se rád zasměji, mám rád veselé a směšné věci. Pravda je, že si vybírám a máloco mě uspokojí. Ale o to jsem vděčnější, když se někomu podaří udeřit na moji strunu.
Abych pro ilustraci řekl něco konkrétního - před několika týdny mi kamarád vyprávěl historku, která se stala nějakému hajnému, který pravidelně docházel do hospod, buď na horním, nebo na dolním konci svého revíru. Chodil s ním také jeho jezevčík. Jednou se oba nějak zamysleli, takže hajný do hospody došel bez psa. Spokojeně pil pivo, když v tom zazvonil telefon, z konkurenční hospody volali, že ten jezevčík došel tam. Hajný zareagoval báječně, řekl - dejte mi ho k telefonu. Oni mu ho dali, hajný psa pokáral, ten rozrazil dveře a utíkal do správné hospody. Tomu jsem se zasmál.

Někdy býváte označován nejen za morouse, ale za člověka až cynického, nemilosrdného k lidem...
Proti tomu se ohrazuji. Možná to zní nadneseně, ale to bych nemohl takovouhle práci dělat. Kdybych si lidí nevážil a vyjadřoval se o nich kresbou jen cynicky, dlouho by mi to nevydrželo. Brzy bych vystřílel prach a skončil někde v oblasti ponurého a skutečně černého humoru.

Nad vašimi vtipy se často diskutuje. Soudí se, že jste humorista, jak bylo řečeno, nemilosrdný, jindy zas, že jste jadrný, tu zase intelektuální a často zazní, že jste humorista bytostně český. Existuje něco takového jako typický český humor?
Češi jsou specifické publikum. Vždycky mě zajímalo, co se kreslí v zahraničí, a tak jsem si již odedávna kupoval také cizí časopisy - polské, maďarské, občas jsem se podíval i do časopisů bulharských nebo lotyšských, o ruském Krokodýlovi ani nemluvě. Pak se mi dostával do ruky třeba tehdy západoněmecký Pardon, a dokonce i nějaká čísla francouzského Harakiri. Zarážející pro mě bylo, jak měl každý z těch časopisů naprosto jinou tvář a způsob oslovování čtenáře. Představoval jsem si nad každým úplně jiného čtenáře, s jiným pohledem na svět. Je to logické, každý národ má jiné priority.
Český národ a humor je téma na disertační práci. Češi nejspíš mají v genech sklon řešit své potíže tak, že to humorně vyznívá. Malý příklad - Josef Pekař se v knize o hradu Kost zmiňuje o jeho dobývání švédským vojskem. Posádka se hrdinně bránila a zbraně složila až tehdy, když jim došly zásoby - ovšem nikoliv munice, ale piva! To už je charakteristické.

Publikujete také v zahraničí, lze ale vůbec vaše vtipy přeložit?
Dlouhá léta jsem kreslil pro vědeckou rubriku časopisu Die Zeit. Ale protože těžko chápali moje kresby s textem, které se obracely výslovně na české publikum, začal jsem jim posílat kresby bez textu. Měl jsem s nimi úspěch. Ovšem v Čechách jsem s kresbami bez textu neprorazil, tady jsou lidé zvyklí, že Renčín je ukecaný. Jak viděli kresbu bez textu, lekli se, že cestou do tiskárny nějakým nedopatřením vypadl.

Jak se stalo, že jste začal kreslit do novin? Byl jste jako kreslíř osloven, nebo jste obcházel redakce?
Nikdy jsem nebyl výtvarníkem proto, abych byl výtvarníkem. Už ve svých začátcích jsem výtvarné umění jako takové sice respektoval, zajímal jsem se o ně, ale hlavním zájmem pro mne byla literatura. Jako mladík jsem si dělal výpisky z četby, a protože to bylo jednotvárné, začal jsem si je ilustrovat. Kreslení se mi zalíbilo a kresby se množily. Kromě toho jsem se na stránkách novin a časopisů setkával s tehdejším českým kresleným humorem a ten mě zaujal, líbilo se mi v něm. Své první výtvory jsem porůznu nabízel v redakcích. Z kraje jsem byl tvrdošíjně odmítán a kresby putovaly zpět do šuplíku...

Z jakých důvodů jste byl příslušnými redaktory odmítán?
Nemuseli ani dvakrát zdůvodňovat, se zpětnou platností uznávám, že ty kresby byly špatné, začátečnické. Až později se mi podařilo v některých novinách uchytit. Začal jsem publikovat v tehdejším Mladém světě, moje kresby se objevily také v Dikobrazu a postupně i v dalších novinách a časopisech.

Stalo se vám později, už jako zavedenému autorovi, že by vám nějaký redaktor vrátil vtip nebo do něj zasahoval?
To se mi stalo několikrát, v redakci změnili text, protože se jim zdálo vtipnější, co sami vymysleli. To mě pobouřilo, řval jsem na ně - buď kresbu vezměte i s textem, anebo ji vraťte, ale nikdy, nikdy mi ji nepředělávejte! Byl jsem ještě mladý a dokázal jsem po redakcích řádit jako tajfun. Od té doby se mi už nic podobného nestalo.

Lidé si vaše dílo asi nejčastěji spojují s charakteristickou dvojicí postav Dlabáčka a jeho kumpána, kde se ti dva vzali?
Kdysi jsem se rozhodl, že budu kreslit dva tuláky a konfrontovat je s civilizací a jejími "výdobytky," myslel jsem si, že by to mohlo být působivé. Později jsem slevil, přestal je oblékat jako bezdomovce a trochu je zcivilnil. Zdálo se mi, že pro současného čtenáře jsou tak přijatelnější. Začal jsem je situovat do venkovského prostředí, je to působivější, než když si své rozumy vykládali u popelnic. Chtěl jsem, aby z postaviček a z toho, co říkají, byl cítit zdravý selský rozum. Sortiment postav jsem časem rozšířil o další, těm dvěma trochu docházela řeč.

Byl to příjemný pocit, když se vaše figurky rozhýbaly ve filmu?
Já jsem vlastně dělal jen jednu větší práci, večerníček O zvířátkách pana Krbce, ale to nebyl kreslený film v pravém smyslu slova, byl to ploškový film. Byl to pocit zvláštní, dá se říct příjemný, ale nenadchl mě tak, abych obcházel studia a vnucoval se.

Dostanou se k vám reakce vašich čtenářů?
Samozřejmě. I proto, že kresby také vystavuji. I když dnes už ne v takové míře jako dřív. Dnes je snazší vydat knížku, což mi vyhovuje víc. Dřív když se mi podařilo uhnat nějaké nakladatelství a odevzdat podklady, čekalo se. Až to někdo schválí, až to někdo prohlédne, zda tam nejsou závadné věci - a to trvalo strašně dlouho. Knížka vyšla po dvou až třech letech po svém vzniku, takže už jsem z ní ani neměl radost, zestárla.
O těch zpětných reakcích - právě proto, že se dřív špatně vydávaly knížky, bylo důležité pořádání výstav. Pokud ovšem byly v příslušném místě povoleny. Člověk mohl před návštěvníky předstoupit s uceleným komplexem kreseb. Na vernisážích jsem poprvé viděl, že mé kresby mají nějaký dopad na diváky. Někteří chválili, ale taky se stávalo, že mi nadávali, někdo se cítil dotčený, ale to patří k věci. Dodnes někdo chválí a jiný nadává. Nejhorší ale je, když někdo kritizuje jen proto, že něčemu nerozumí.

Takových negativních reakcí jste zaznamenal hodně?
Negativní byly hlavně před rokem 1989 - a to vám může říct kdokoli, kdo maloval nebo třeba psal verše. Všichni jsme se setkávali s negativními reakcemi. U mne to bylo o to silnější, že jsem byl v podstatě výtvarník regionu, takže jsem byl pod ostřejším dohledem místních funkcionářů. V Praze byl člověk přece jen víc schovaný.

Neměl jste někdy pocit, že jste právě díky tomu, že žijete v Hradci Králové, poněkud stranou dění?
Měl. Někdy mě něco napadlo a cítil jsem, že v novinách nebo v časopise by to měli mít do nejbližší uzávěrky, jenže tehdy nefungovaly faxy a nic takového, takže to znamenalo sednout na dopravní prostředek a jet do Prahy. Často jsem si říkal - kdybych byl v Praze, mám do redakcí blíž a málo platné, být blíž znamená rychleji reagovat a víc publikovat. Na druhou stranu jsou zápory vyváženy větším klidem na práci.

Dílo kterého z kolegů-kreslířů máte nejradši?
Tahle otázka je trochu ošemetná, vždycky se mi přihodí, že na někoho zapomenu, pak ho potkám a je mi to trapné. Ale z mých vrstevníků mám nejradši určitě Vláďu Jiránka. My jsme spolu začínali, Jiránek měl tehdy náskok asi dvou let - a velice dobře si pamatuji, jak přátelsky se ke mně choval, dokonce mi tu a tam něco k mým kresbám řekl a podal pomocnou ruku. Na to se nezapomíná.

Vaše nejnovější knížka nese jméno In vino veritas, je pro vás tohle téma nějak zásadní?
Sklípky, víno - je věc důležitá zejména pro život některých jedinců. (smích) A pro mě? - ano. (smích) Na tohle téma jsem už jednu knihu udělal, teď jsem se k němu vrátil - s chutí. Mám rád víno, když jsem na Moravě, vždycky se podívám do vinných sklípků. Je to příjemný svět, do kterého civilizační a politické zvuky přece jen dopadají tlumeněji. Ovšem odmítám nařčení, že spousta mých obrázků vznikla právě pod vlivem toho, co jsem v těch sklípcích vypil. Pravý opak je pravdou. Na mne cokoli z těch soudků působí opačně, nevymyslím nic. Teprve když přestane víno působit, jsem schopen myslet.

Autor:
Témata: Poradna: Zdraví
  • Nejčtenější

Rána pro britskou monarchii. Princezna Kate má rakovinu, chodí na chemoterapii

22. března 2024  19:07,  aktualizováno  20:05

Britská princezna z Walesu Kate (42) se léčí s rakovinou. Oznámila to sama ve videu na sociálních...

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

24. března 2024

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

26. března 2024  15:14

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila....

Budu upřímná, jedno dítě mi stačí, přiznává Patricie Pagáčová

22. března 2024

Moderuje jenom výjimečně. Patricie Pagáčová se cítí být především herečkou. I když na velkou roli...

{NADPIS reklamního článku dlouhý přes dva řádky}

{POPISEK reklamního článku, také dlouhý přes dva a možná dokonce až tři řádky, končící na tři tečky...}

Konec konspirací. Diagnóza princezny Kate přepisuje příběh uplynulých týdnů

23. března 2024  17:15

V královské rodině představuje Kate (42) závan svěžesti. Z lavičky v rozkvetlé zahradě vyslala...

Leona Machálková učila svoji pákistánskou „snachu“ česky

29. března 2024

Konečně mohla Leona Machálková (56) v Praze přivítat přítelkyni svého syna Artura Šípka (21) Zehru....

O panenství přišla Wilsonová v 35 letech. Lidé nemají být pod tlakem, říká

28. března 2024  18:18

Australská herečka a komička Rebel Wilsonová (44) prozradila, že o panenství přišla relativně...

Usadím se tam, kde najdu muže, říká herečka Vica Kerekes

28. března 2024  16:30

Slovenská herečka s maďarskými kořeny Vica Kerekes dnes slaví 43. narozeniny. Pracovně pendluje...

Otec umírá, chci se rozloučit, oznámila odchod ze Survivoru další celebrita

28. března 2024  13:49

Reality show Survivor Česko & Slovensko 2024 přišla o další účastníky. Kvůli vážné nemoci otce se...

Akční letáky
Akční letáky

Všechny akční letáky na jednom místě!

Smoljak nechtěl Sobotu v Jáchymovi. Zničil jsi nám film, řekl mu

Příběh naivního vesnického mladíka Františka, který získá v Praze díky kondiciogramu nejen pracovní místo, ale i...

Rejžo, jdu do naha! Balzerová vzpomínala na nahou scénu v Zlatých úhořích

Eliška Balzerová (74) v 7 pádech Honzy Dědka přiznala, že dodnes neví, ve který den se narodila. Kromě toho, že...

Pliveme vám do piva. Centrum Málagy zaplavily nenávistné vzkazy turistům

Mezi turisticky oblíbené destinace se dlouhá léta řadí i španělská Málaga. Přístavní město na jihu země láká na...

Kam pro filmy bez Ulož.to? Přinášíme další várku streamovacích služeb do TV

S vhodnou aplikací na vás mohou v televizoru na stisk tlačítka čekat tisíce filmů, seriálů nebo divadelních...

Stále víc hráčů dobrovolně opouští Survivor. Je znamením doby zhýčkanost?

Letošní ročník reality show Survivor je zatím nejkritizovanějším v celé historii soutěže. Může za to fakt, že už...