V knize Gabriela Garcíi Márqueze Sto roků samoty je pasáž o tom, jak v dávných dobách věci ještě neměly svá jména. A když je lidé chtěli pojmenovat, museli na ně ukázat. Dnes na všechno kolem nás ukazují slova. Co pro vás znamenají?
Spousta prozaiků se mylně domnívá, že román má jen jednu nosnou konstrukci - příběh. Ale ten se skládá z desítek tisíc vět, a každá věta má sama o sobě svou vlastní statiku. Když věty v tomto ohledu nefungují, dílo se přestává blyštět, z prózy je sběr slovních odpadků.
Jak se díváte na své literární plody padesátých let?
Co bylo tehdy v pořádku, byla už práce budoucího spisovatele, který věděl, že literatura se musí psát padni komu padni, že prostě není nástrojem ideologie. Ty špatné věci jsou evidentně vedené snahou, aby myšlenka, kterou jsem se nadchl, zvítězila i v poezii.
Na oslavě svých padesátin jste v roce 1978 prohlásil, že být zbabělec se nevyplácí, že je jednodušší být statečný. To jste předtím neměl odvahu, nebo jste prostě dostal rozum?
Všeobecně se ví, že generace, k níž patřím, vstoupila do života myšlenkovým omylem, jak tomu říkám. Poznamenána dvěma katastrofami - hospodářskou krizí a Mnichovem, vykládala si je správně jako selhání kapitalistického systému a západních demokracií, ale udělala chybu v tom, že se vydala jinému poručníkování a nesrovnatelně horšímu politickému systému. Myslím ale, že jsme to naštěstí poměrně brzo zjistili. Stáli jsme pak před úkolem, jak to napravit, jak vytvořit v této zemi zase cosi, v čem by se dalo normálně dýchat. Jak se vrátit k nejlepšímu ze všech špatných systémů, k demokracii. Proto Pražské jaro a po něm tanky. V letech, kdy mi bylo čtyřicet až padesát, už v podstatě nešlo o nic jiného než to prostě odstát. Po tom jednom kotrmelci našeho života nebylo možné udělat druhý. Proto jsme si citovali bonmot Jana Procházky, že jsme ke statečnosti odsouzeni.
Vy jste nikdy nechtěl emigrovat?
Nikdy. Ani ve chvíli, kdy se mi to stalo, jsem neodešel do emigrace. V roce 1978 jsem dostal rakouskou státní cenu a pozvání, abych ji šel osobně převzít. Bylo to těsně po helsinské deklaraci. Měl už fungovat třetí humanitární koš, ve kterém byla i dohoda o tom, že se zase bude smět normálně kulturně koexistovat. Využil jsem toho. Pod politickým deštníkem Williho Brandta a Bruna Kreiskyho jsem se s požehnáním svých kamarádů vydal do Rakouska, abych prorazil už deset let trvající izolaci. Připomínám, že Maďaři nebo Poláci tenkrát svým disidentům umožňovali styk se světem; nám to však režim totálně zakazoval. Byl jsem si jist, že mám dost disciplíny a dobré nervy, abych nenaletěl na primitivní provokaci a neumožnil jim tak odebrat mi občanství. Věděl jsem, že když mě ho zbaví bez důvodu, bude to těžký průšvih režimu, který se v Helsinkách k něčemu zavázal. Odjel jsem a skoro rok v Rakousku pracoval, aniž bych byl vydal jiné politické prohlášení než to, že platí všechno, co jsem dosud zastával. A pak jsme se do Československa s Jelenou vrátili. Není možno považovat za odchod do exilu, když vás vojáci na ramenou odnesou do aut a ta násilím vystrčí za čáru! Chybělo mi to nejdůležitější, co dělá emigranta emigrantem: svobodné rozhodnutí, za něž si pak nese do smrti odpovědnost.
Řekl jste, že jste odjel s požehnáním svých kamarádů. Koho jste tím měl na mysli?
"Moji drazí kamarádi" je můj klasický název pro skupinu kolegů, která se postupně dávala dohromady z lidí, co k sobě předtím nepatřili. Byli v ní právě tak bývalí komunisté - Ludvík Vaculík, Milan Klíma a Karel Kosík, jako celoživotní nekomunisté Alexandr Kliment či Václav Havel. Byli jsme spojenci už v letech 1968-1969, kdy ten pogrom začal. Ale skutečnými přáteli jsme se stali v momentě, kdy jsme spolu zorganizovali první protest proti režimu, petici za osvobození politických vězňů. Tato šestice na sebe postupně nabalovala další české autory, kteří nebyli ochotni říci ano "bratrské pomoci". Postupně k nám patřili Milan Uhde, Jan Trefulka, Jiří Gruša, Petr Kabeš, Pavel Landovský, Jaroslav Hutka, Vlasta Třešňák, Milan Šimečka. U Havlů na Hrádečku nebo u nás na Sázavě jsme pravidelně pořádali cosi jako malý sjezd spisovatelů. Využil jsem tenkrát právě té schůzky, abych objasnil svůj úmysl a současně zdůraznil jeho rizikovost. Dohodli jsme se, že se to má zkusit.
Bylo to pro vás v prvních letech v Rakousku těžké?
Prostě jsem spadl do nových podmínek. Když se dostávám do tlaku, zdá se mi můj výkon nejlepší. V Rakousku jsem to tehdy pochopil jako ohromnou výzvu, že najednou neplatí nic z toho, co platilo předtím. Že to bude normální fungování spisovatele v těžké konkurenci, a navíc na cizím hřišti. A myslím si, že to docela vyšlo.
V cizině jste psal česky, nebo německy?
Píšu v češtině všechno, až na eseje a interview, pokud jsou určeny pro německé publikum. Tři poslední hry jsem napsal v němčině, abych ušetřil čas i peníze za překlad, protože nebylo nikoho, kdo by je hrál česky. Když jsem odevzdal první, ani si toho nevšimli. Na mé upozornění slíbili, že to jazykově přehlédnou, ale že je to zásadně v pořádku. Tak jsem v tom pokračoval. Po listopadu jsem ty hry za trest překládal do češtiny. Napsal jsem je přitom vlastně znovu. Všecky romány jsem psal česky, věděl jsem, že je vydá některé z exilových nakladatelství, Publishers 68 v Torontu nebo Index v Kolíně nad Rýnem. Josef Škvorecký dostal Řád Bílého lva, ale Adolfu Müllerovi nikdo veřejně ani nepoděkoval - asi proto, že býval komunista. Německé překlady, které jsem silně korigoval, vycházely většinou dřív. V nich jsem psal dál, škrtal nebo dopisoval. Když román vyšel, čeští nakladatelé řekli: Ale to je úplně jiná kniha! Tak jsem všecko převedl do českého originálu, ale přitom mě napadlo tolik nových věcí, že jsem zase škrtal a psal nové odstavce. Každá moje kniha tak existuje ve dvou verzích.
Kým se cítíte víc - Čechem, nebo Rakušanem?
Jsem křtěn Vltavou, Praha je můj svět, ať se mění, jak se mění, proto se nejvíc ze všeho cítím Pražanem. Implikuje to další podtexty: Pražan není jenom Čech, zejména literární Pražan je následníkem všech Čechů, Židů a Němců, kteří tu žili a psali před ním. Za posledních dvacet let k tomu však přibyl i pocit náruživého Vídeňáka. Když se mě před tou velkou změnou ptali, jaký je mezi oběma městy rozdíl, říkal jsem, že Praha je krásnější Vídeň a Vídeň více fungující Praha. Jenomže Praha začala fungovat, a Vídeň už tu krásu nedohoní, protože nebude mít těch sedm vrchů a řeku, co teče středem města a je odevšad vidět. Na druhé straně má Vídeň úžasnou kvalitu života. V obyvatelstvu se podařilo vypěstovat pocit, že nejde o to víc vydělat a kupovat, aby předvádělo svůj životní status, ale že peníze se vydělávají především proto, aby si člověk užil. Zatímco v Německu je kumšt najít restauraci, kde by se člověk slušně najedl, ve Vídni je naopak kumšt najít lokál, kde byste se nenajedli a ještě by vás vzali na hůl, o chování ani nemluvě!
Vedla vaše láska k městu nad Vltavou k tomu, že jste z ničeho vydupal festival německy mluvících divadel v Praze?
Jedinečnost Prahy se, ač to zní protimluvně, podobá jedinečnosti několika evropských měst, právě těch, která měla velké menšiny. Třeba Antverpám či právě Vídni. Je to k nevíře, jak se těmhle městům podařilo vytvořit mezinárodní soutěž uvnitř jedné lokality. V Praze si plodně konkurovali opravdu špičkoví divadelní, hudební, výtvarní a literární umělci. Ať už to byli na jedné straně Kafka, Rilke, na druhé Hašek, Čapek a předtím Němcová nebo Meyrink. Byli to lidé, kteří jinak a v jiné řeči psali ze stejných životních pocitů i podobné estetiky, kterou tehdy Praha vytvářela. Jsem přesvědčen, že hulvátství, provincionalismus, závist a malost, které se tu za poslední půlstoletí uhnízdily, mají stejný původ: ztratili jsme měřítka. Proto mě potěšilo, když v roce 1992 hrálo v Praze jakési anglické divadlo moje hry. Pozor! řekl jsem si, to by se tu taky mělo znovu hrát i v němčině. Pak už zbývalo jen hledat nejefektivnější způsob.
Co pro vás představuje pojem elita národa?
Elitní je každý člověk, ať učitel, truhlář, kovář nebo spisovatel, který vášeň svého života bere tak vážně, že z ní udělá dílo. Jestli něco potřebujeme nejvíc, je to právě elita. Nevidím ji jen jako klub intelektuálů, ale jako společenství lidí, kteří jsou pyšní na to, co umějí. Jen úhrn takových dává společnosti reálnou šanci jít nahoru.
Nová elita se u nás právě začíná utvářet vzdor odporu velké části národa, která ji nenávidí - proč tomu tak podle vás je?
Většina si zvykla, že neexistuje žádná hierarchie výkonu a kvality, žádná pravda, a že nic nepatří nikomu, takže všechno patří všem. To způsobilo, že široké vrstvy mají tendenci lhát a krást, a považují to dokonce za normálnější než pracovat a riskovat.
Nejsou to trochu silná slova?
Proč? Jsme snad oba z Čech, ne? A nechci to nikomu "šoupnout do bot", je to obecný průšvih, který jde napříč všemi politickými uskupeními. Z doby rovnostářství přežívá přímo chorobná závist. Lidi nejsou ochotni pochopit, proč smí mít třeba pětadvacetiletý kluk velký majetek, o podobných si podle sebe myslí, že jej nakradli, což je zčásti pravda, ale někteří k němu došli bez porušení zákonů, a to už je taky nová elita.
Záleží vám na tom, mají-li vás lidé rádi?
To víte, že mi na tom záleží, jsem normální člověk, ale zvykl jsem si, že asi provokuju, jak se neustále vracím k tématu padesátých let. Podobný životopis mají i jiní čeští intelektuálové, kteří z něho ale už dávno vyloučili všechno, co se stalo, než pobrali rozum. Snažím se, aby zkušenost, které jsme tak draze nabyli, nebyla zametena pod koberec. A tím ovšem neustále znovu nutím jiné, aby se i oni vraceli k minulosti, protože je taky jejich, což je zlobí nebo zraňuje.
Spisovatelka Tereza Boučková, vaše dcera, nedávno prohlásila, že jste její celoživotní trauma, "nálepka na čele", navíc otec, který na ni "totálně kašlal". Nikdy na její útoky neodpovídáte. Proč?
Můj vztah k ní sledovalo zblízka mnoho společných přátel, kteří dobře vědí, kde začíná zraněná fantazie. Jinak je v logice věcí, že děti i veřejně vyčítají otcům; obráceně se to, myslím, dělat nemá. Obecně známého tatínka, nadto stále pilného, nelze vyzmizíkovat. Když se potomek s tímto vědomím vybere jeho obor, má ho využít jako svou laťku. Protože jsem byl synem ekonoma, musel jsem si ji svízelně zvedat sám. Děti ji mohou prostě přeskočit a pak se z toho s otcem radovat.
Váš otec prý říkal: Nejtěžší je těch prvních sedmdesát let. Co bylo na nich pro vás nejtěžšího?
Chtěl říct, že v životě normálně inteligentního, zvědavého a náročného člověka neexistuje žádná uzavřená doba zrání a nabývání vědomostí. Jinými slovy, že člověk může zblbnout v každém věku, a navzdory jakýmkoliv zkušenostem. Protože mně se to v dostatečné míře stalo už na začátku života, v raném mládí, dávám si teď pozor, aby nedošlo k recidivě.
Co si přejete do budoucna?
Aby mi zůstala nejenom zvědavost, ale i odvaha krmit ji dál poznáním. Ve filmu Popel a démant je scéna, kdy zatknou mladičkého povstalce. Vyšetřovatel se ho ptá: "Kolik je ti let?" "Sto," odpoví. Druhý mu vrazí strašnou facku a zeptá se znovu: "Kolik je ti let?" A ten kluk řekne: "Sto jedna." Čím dál tím víc jsem vděčen za každou plodnou facku.
 Pavel Kohout |
