Vaše sázka se chýlí ke konci, zdá se, že prohry se už nebojíte?
To tedy ne. Vypadá to, že ten rok a půl bez pití, o který jsem se vsadil s Bolkem Polívkou a dalšími přáteli, už vydržím. Jeden silvestr už mám v pohodě za sebou, sázka končí 15. února, takže si už věřím.
Jakpak to vlastně celé vzniklo?
Zase to vyprovokoval Bolek, protože už se na mě nemoh dívat, já sotva lezl, i na představení jsem chodil trošku líznutej. A Bolek pořád, no s tebou už se nedá hrát, s tebou se nedá ani sedět, protože to už je něco jako roztroušená sklerˇza. Tak se zase vsadíme, ne? Tak jo, já na to, a pak se přidávali kamarádi, přihazovali do banku až tam bylo docela dost.
S ohledem na datum si snad můžeme dovolit osobnější tˇn, a tak se ptám: Jak hluboko jste vězel v pití. Byla to už závislost?
Já nevím, co to bylo, ale denně jsem vypil i litr tvrdýho alkoholu. Ono se to naskládalo. Když se zprofesionalizoval Provázek, tak jsme v Domě umění vlastně žili, aji přespávali. No a to svádělo k popíjení. Poslední roky jsem si dal hned ráno, pak jsem zašel na panáčka a večer jsem byl z toho chlastu už dočista utahanej. Už to začínalo bejt špatný, ztrácel jsem čas po hospodách, zdržovalo mě to od práce. A pak ty rána! Probouzel jsem se zmordovanej a přestával jsem stíhat.
Takže ta sázka byla vlastně takovým vysvobozením. Ale to přece není jen tak, najednou to sám utnout. Nepomyslel jste na pomoc odborníků?
Prvních čtrnáct dnů jsem měl absťáky, třásl jsem se jako ratlík. Ale nejsem taková shniloba, abych to nezvládl sám. Myslím, že záleží hlavně na vůli, na tom, jestli člověk opravdu chce. Odborníky budu možná potřebovat později, až budu muset vydržet dál. Vlastně jsem byl vsazenej kvůli pití už asi čtyřikrát, ale to bylo na kratší čas a já pak do toho spadl znovu a hůř. Někdy jsem vyhrál, ale jednou jsem zase nevydržel čtyři měsíce a přišel tak o prase.
Tentokrát byla ale motivace větší. Proslýchá se, že se vaše výhra bude pohybovat kolem sto padesáti tisíc, jestli to dotáhnete do konce
Tolik to teda není, ale vlastně ne o moc míň. Vsadilo se šest kamarádů, oni se na mně poskládají. Jeden z nich Tomáš Matulík navrhl, že když už je to tolik peněz, tak si ještě musím udělat řidičák, aby mě ta abstinence vydržela. No a ten já už od prázdnin mám, k všeobecnému překvapení. Kluci nepočítali, že ten řidičák ve svých třiapadesáti udělám, ale teď mi dokonce sehnali auto. Pěknýho bílýho sába, ojetýho, ale v kůži a s klimatizací. Stará se mi o něj kamarád Mirek Práchnický z Jiříkovic. Já bez řidičáku objezdil celý Rusko a Polsko, jenom jsem neznal ty předpisy, značky, takže jsem vždycky musel jezdit za někým. Ale teď už ne.
Nejsou kamarádi naštvaní, že patrně prohrají a budou muset vysázet peníze na dřevo?
"Oni mají radost, protože mně mají rádi, jinak by se nevsázeli. Dobře to vymysleli, protože to auto je velká motivace, abych se hlídal i potom. Na kamarády mám štěstí, to musím zaklepat.
O Bolkovi Polívkovi mluvíte skoro jako o vlastním
Mám ho moc rád a taky on ze srandy říká, že jsme pobratimové. Snad je to něco jako bratři. Brno ani neví, co v něm má. On tohle město nejvíc zviditelnil, přitáhl sem Cimrmany, umělce ze Slovenska. Taky se o něm trousí pomluvy, že má podobné problémy jako já, ale lidi to zveličujou. On nikdy nepije, když má práci a vytíženej je strašlivě. Já to můžu říct, protože s ním su často.
Je pro vás v životě důležitější zdraví, nebo štěstí?
"To je těžko říct, ono by se mělo nějak snoubit, ale ten ideální případ nastává málokdy. Se zdravím je to takyněkdy nahouby. Lidé na Titaniku byli taky zdraví a co jim to bylo platný. Jak praví to pořekadlo, lepší je být zdravý a bohatý než nemocný a chudý. Ale když o tom tak uvažuju, nebylo to ze strachu o moje játra, když jsem se rozhodl s pitím přestat. Teď udělám klidně i patnáct káv denně a to taky není nic pro zdraví. A přitom sleduju, jak se kamarádi u stolu dostávají do varu a za chvíli jim tak trošku přestávám rozumět. To je trochu nepříjemný. Pomáhám si kouřením, toho zlozvyku se už asi nezbavím.
U umělců se nezdravým životním stylem jaksi počítá, někteří berou alkohol jako zdroj inspirace a veřejnost to skoro omlouvá. Také si myslíte, že alkohol dovede i dávat?
Určitě jo. Když jsme chodili po kavárnách, setkávali jsme se tam se spoustou zajímavých lidí, s básníkama, malířama. Nasávali jsme od nich moudrosti. A taky se tam rodily výborný nápady. My jsme si třeba trochu cucli a začali jsme předvádět starý dědky. Bolek si udělal pár poznámek a pak z toho vznikla Poslední leč. Skládalo se po hospodách. Akorát jde o tu míru, nesmí se to přešvihnout. Myslím, že když jsem ve zdraví přežil dětství, tak teď už mě jen tak něco nesloží.
To mně musíte vysvětlit
"No já mám strašně rád psy, teď máme doma labradora. Jako dítě jsem cvičil našeho psa a přerazil jsem si nohu. Byla to dost komplikovaná zlomenina a dostala se mi do ní ještě nějaká otrava. Jednu chvíli to vypadalo, že mi nohu budou muset uříznout. Moje maminka zdravotní sestra pak přemluvila nějakého docenta Holubce v Třebíči, aby s tím ještě něco zkusil udělat. Byl jsem přes rok ve špitále a kvůli nemoci jsem ve druhé třídě propadl. Ještě teď mám v noze ty dráty. Kdyby to dopadlo tenkrát špatně, tak jsem jako herec odvařenej.
Na divadelní prkna jste se dostal jaksi samospádem. Rodičům jste asi nemusel moc vysvětlovat, proč chcete na JAMU?
Vyrůstal jsem mezi ochotníky a to prostředí mě utvářelo, stejně jako mnoho jiných herců. Oni zkoušeli a my děcka jsem tam blbly se šavlema a pistolema, no a občas nás dospělí využili pro nějakou roli. Ale ta moje cesta nebyla nějak plánovaná. Vyučil jsem se elektromechanikem, spravoval jsem pračky a převíjel motory. Pak jsem začal dělat ten švindl kurz s maturou na jedenáctiletce. Po roce za mnou přišel pan učitel Gerža, taky nadšený ochotník, a prý jestli bych nechtěl na herectví. Na JAMU mě vzali s podmínkou, že si dodělám maturitu, ale pak se na tu podmínku nějak zapomnělo.
Také ochotníci bývali pověstní bohémským životem a bohatýrskými kousky. Nemáte to tak trochu v genech?
Herci vedou život jako ostatní a nemá cenu to nějak démonizovat. Ale je pravda, že na některé okamžiky mezi ochotníky nezapomenu. Třeba jak se na Mikuláše vždycky nastrojili, tatík dělal čerta, a už na páté štaci byli jako metle. Já s nimi chodil s takovou pětilitrovou konvičkou na mlíko a do toho se slíval všechen tvrdej alkohol, ať to byla slivovica, griotka, nebo vaječnej koňak. S plnou konvičkou jsem vždycky utíkal dom a tam už brácha čekal u dvacetilitrovýho demižonu. To se nechalo do silvestra ustát a když se pak slavil příchod Novýho roku v boudě, jak se říkalo sálu, kde zkoušeli, každý musel už na prahu vypít hořčičák toho mikulášskýho tajemství. Tatík říkal, že pak už bylo o zábavu postaraný.
Z takových tahů musejí mít těžkou hlavu i manželky, ne?
No o tom bych vám mohl vyprávět. V Brně jsme se léta scházeli na Štědrý den dopoledne na takvaným Tekutým kapříkovi. Jednou jsem se probudil až druhý den v Bratislavě. Jindy se to protáhlo, já šel té mojí ještě narychlo koupit lampičku, ale pak jsem uvízl u Bolka a domů přišel, když děcka už spaly a dárky byly rozdaný. Strašně jsem se pak styděl, chudák Janynka to se mnou neměla lehký. Tekutý kapřík frčí dál, ale já už tam zajdu nanejvýš nahlídnout, protože to mám z domu zakázaný.
Stejně je obdivuhodné, kolik jste toho i v těch alkoholických dobách stíhal. Divadlo Husa na provázku je pověstné svou produktivitou a požadavky na herce, k tomu ještě film, televize... Nepotřebujete trochu vysadit?
Teď už vůbec ne. Od šesti ráno jsem jako rybička. Pro mně je to moje povolání taková potřeba a když o prázdninách čtrnáct dní nedělám, už z toho začínám být nervózní. S přibývajícími roky bych se teď možná rád trochu porozhlédl i jinde, protože kromě jednoho roku v Hradišti, jsem vlastně pořád v Brně. Jenže je problém dát všechny ty herní plány dohromady. V Huse mám hodně věcí nazkoušených, teď jsme začali zkoušet úplně nového Čechova, a ještě tak čtyřikrát do měsíce hraju v divadle u Bolka. Pak nějaká ta televize, rozhlas. Je toho dost.
Poslední dobou jste se doslova zabydlel v ženských rolích. Mám na mysli především populární Babičku, ale také jste hrál dámu v Brechtově Svatbě a nedávno Šikulku šikovnou v televizní pohádce. Nejdou vám všechny ty ženské už trochu na nervy?
Někdy možná, ale nakonec s něma žijeme furt. To za mnou jednou přišel Petr Oslzlý a prý ty člověče, nechtěl bys hrát Babičku Boženy Němcové. No a já, jak jsem byl tehdy ještě líznutej, na to furiantsky kývl. Studovat ženský jsem nijak nemusel, ale zezačátku to byl trochu porod. Při prvních zkouškách byl ze mně režisér Krobot kvůli tomu pití nešťastnej a já ho vždycky chlácholil: Ivoši, víš, jaká je to dřina, přijít na to, jak se chová taková ženská stará a ještě po přechodu. No ale pak jsem se vsadil a po prázdninách už jsem nepil.
Taky tu pohádkovou roli v televizi jsem si rád zahrál. Já byl vždycky na pohádky.
Čím vám imponují pohádky?
Nejspíš dobrým koncem. Když jsem si jako dítě vymýšlel příběhy, vždycky dobře dopadly. Já byl dyslektik, naši mě vždycky kupovali knížky s velkejma písmenama a já musel nahlas předčítat. Mně to čtení dalo strašnou práci, a tak jsem si vymejšlel. Máti slyšela, že něco žbrblám, byla spokojená a ještě si pochvalovala: sakra, tomu to de. Učitel jí říkal, paní Pechová, když se nenaučí číst do páté třídy, už se to nenaučí nikdy. No a neměl pravdu.
Věříte, že váš život také dobře dopadne? Že se ty alkoholové časy už nevrátí?
Já nechcu dělat machra. Ale 15. únor na farmě v Olšanech, kde ta sázka vznikla, pěkně oslavíme. Bolek tam mně a ještě jednomu kamarádovi nechal cimru, tak jsme si to tam trochu upravili a teď tam můžu dokonce jezdit autem. Možná si dám na počest vyhrané sázky malýho panáčka, nebo dvě deci vína, ale to bude všechno. Nebo spíš ani to ne.
Další běh věcí ponecháváte osudu?
Já věřím na osud, jenomže se mu musí trochu rozumět. Musí se mu trochu pomáhat. Tak to říkal Eskymo Welzl, kterýho jsem hrál, a tak si to myslím i já.
 Já věřím na osud. Jenomže se mu musí trochu rozumět, musí se mu trochu pomáhat," říká Jiří Pecha s Eskymo Welzlem, kterého si zahrál v divadle |
