Jste jednou z nejznámějších sourozeneckých dvojic v showbyznysu. Jste úspěšní. Nestalo se vám v poslední době, že byste se uprostřed noci probudili zpoceni hrůzou, že zmizíte z televizní obrazovky? Mohlo se vám třeba zdát, že Nově skončila licence.
Adéla: Ani se nemusím kvůli tomu budit ze sna, já o tom přemýšlím pořád. Ale ještě víc myslím na stáří a na to, jak budeme vypadat, co budeme dělat, jestli u téhle práce zůstaneme nebo jestli budeme třeba dělat něco jiného.
Takže myslíte i na to, že herectvím byste se neuživila?
Adéla: Ano. A bojím se stáří.
Dalibor: Já na to nemyslím vůbec. Mám radost, že teď děláme něco, co nás hodně baví. Do toho, jak dlouho bude Nova vysílat, nemáme šanci zasáhnout, tak nevidím důvod, proč se kvůli tomu budit. Když ne tohle, budu dělat rád cokoliv jiného. Vzpomínám na krásné časy za pultem v cukrárně. Bavilo mě to stejně jako teď televize.
Pokud je mi známo, cukrářem jste se nevyučil. Jak jste se ocitl v cukrárně?
Dalibor: Jednoduše. V jedenadevadesátém roce si vzal náš tatínek úvěr se sedmnáctiprocentním úrokem. Nastaly problémy, jeho společník chtěl odejít a tatínek na to zůstal sám. Během jednoho týdne jsem dal všude výpověď, vrátil se do Sokolova a začal prodávat, i když jsem to nikdy nedělal. Pravda, trošku mi dělalo problém vypočítat, kolik stojí třeba patnáct deka šunky. Na konzervatoř jsem šel totiž hlavně proto, že tam nebyla matematika. (smích)
Jak dlouho jste v cukrárně zůstal a jak to celé dopadlo?
Dalibor: Skoro po dvou letech mi zavolal Milan Schejbal, se kterým jsem se znal z divadla na konzervatoři, jestli s ním nechci jít do Divadla ABC. Měl nějaký projekt, dělal konkurz na šéfa. Nejdřív jsem si myslel, že se někde opil a dělá si ze mě srandu. Ale oznámil jsem to taťuldovi a ten mi řekl: Firma už nám běží, jdi, nerozmýšlej se. Milan ten konkurz vyhrál a já jsem tam s ním nastoupil. To bylo v září čtyřiadevadesátého.
Adélo, vy jste taky prodávala?
Adéla: Taky jsem to zkusila, protože styk s lidmi mě bavil. Ale i já jsem měla veliký problém s počítáním. Psychicky jsem to neunesla, radši jsem tedy expedovala zákusky, které Dalibor ráno rozvážel po celém okrese.
Probral jsem se až v sanitce
Máte dost práce v divadle, ale především v televizi. Vím, že například vy, Dalibore, jste se onehdy z přepracování zhroutil a musel vyhledat lékaře...
Dalibor: Upřesním to: lékař si našel mě, já už neměl šanci ho vyhledat.
Adéla: Stalo se to dvakrát a je to tím, že žena daleko víc vydrží.
Dalibor: Jsou to asi tři nebo čtyři roky, byla to ztráta síly k životu. Adélka musel zachránit situaci, protože jsem ji opustil uprostřed vysílání Snídaně s Novou. Zvládla to skvěle.
Adéla: Máte bratra? Představte si, že s ním pracujete, a ten člověk vám řekne, že celou noc nespal, protože mu nebylo dobře, a najednou ve čtvrt na sedm ráno při vysílání začne během rozhovoru podivně funět, velmi často pije vodu, pak přestane mluvit, zvedne se a zmizí. Až do půl deváté jsem o něm nevěděla.
Nemohla jste za ním vyběhnout, když jste nebyla v kameře, třeba při písničce?
Adéla: Řekli mi, že ze studia se nesmím hnout. Tajili, co s ním je, jenom mi řekli, že sanitka už jede a kdyby něco, mají připravené videoklipy.
Dozvěděl jste se, Dalibore, co bylo příčinou zdravotní indispozice?
Dalibor: Nějaké vyčerpání.
Adéla: Naši kolegové tím teď dost trpí. Odveze je sanitka, lékař jim nic nezjistí, jen jim řekne, že jsou přepracovaní.
Dalibor: Když jsem se v sanitce probral, zeptal se mě ten člověk, kolikátý záchvat už to je. Zděsil jsem se, na co se mě ptá, ale zapamatoval jsem si ten hlas. Po pár letech se mi to přihodilo znovu, přijela sanitka, vylezl z ní chlap a povídá: Jé, já jsem vás už jednou vezl! A smál se. To už mi bylo dobře.
Stojí vám to za to? Přemýšlíte o tom, jak dlouho se dá takové tempo vydržet?
Dalibor: Za normálních okolností, když pravidelně spíte, musíte vydržet ráno zkoušet v divadle, odpoledne točit v televizi a večer hrát v divadle. Jenže v tomhle případě jsme museli vstávat v půl čtvrté ráno. Bylo to jen a jen nedostatkem spánku.
Ale vždyť teď znovu pracujete ve Snídani s Novou, i když ne jako moderátor.
Dalibor: Loni v listopadu jsem dostal nabídku, abych připravil novou tvář Snídaně s Novou. V únoru jsme to rozjeli, takže tam zase chodím na čtvrtou ráno, abych zaškolil nové moderátory. Ale to nebude trvat věčně.
Kdo přišel s nápadem, že budete moderátorská dvojice?
Adéla: Vlastně Dalibor, to bylo v rádiu Evropa 2.
Dalibor: Spíš na Frekvenci 1. Aduš vyhodili pro údajnou neschopnost z rádia Vox a na Frekvenci 1 ji vzali na úplně stejnou pozici - četla zprávy. Já tam moderoval Víkendy a časem jsem se ve studiu cítil opuštěný, tak jsem jí zprávy nějak narušoval. Třeba jsem do nich pouštěl humorné podkresy a chtěl jsem s ní přirozeným způsobem navazovat komunikaci. Jenže na Frekvenci 1 se dělalo výborné, seriózní zpravodajství, tohle dál nešlo. Zrovna v té době jsem dostal z Evropy 2 nabídku na ranní show. Chtěl jsem někoho vedle sebe, a tak jsem řekl: Adéla. Udělali jsme pořad Gondík's Family a vydrželi jsme s ním půldruhého roku. A na základě toho jsme se vyprofilovali jako dvojice a dostali nabídku z Novy.
Takže jste do Snídaně s Novou ani nemuseli dělat konkurz?
Adéla: Naopak, museli, aby se na nás podíval někdo z vedení. Konkurz jsme udělali...
Dalibor: No, ten jsme neudělali! Já byl od začátku skeptik, protože jsem velmi kritický ke svému vzhledu - vypadám jako připlešlý strejda. Ale zkusili jsme to. Vzal jsem si oblek s kravatou... Po několika letech se mi programová ředitelka Líba Šmuclerová přiznala, že když mě uviděla, šla do mdlob a řekla: Tohle nikdy v životě!
Adéla: Ale vlastně jsme byli rádi, protože bychom museli utéct z rádia od rozdělané práce.
Dalibor: Jenže pak do Novy nastoupil Libor Kodad, s kterým jsme se znali, a ten nás mermomocí chtěl, protože se měla od září dělat nová Snídaně s Novou. Tak dlouho do nás ryl, až jsme tam šli.
Po Snídani s Novou přišel Kolotoč, pak Go Go šou, Rady ptáka Loskutáka... Ve všech televizních pořadech se snažíte být komickými moderátory, baviči. Jak byste svůj humor definovali, kam byste jej zařadili?
Dalibor: V televizi je vidět čistý odvar nás dvou. Je to živé, upřímné. My to žijeme. Necítím se jako bavič, nejsem ani Menšík, ani Novotný, nemám na to buňky. Nevím, jestli jsme vůbec nějak zaškatulkovatelní. Co myslíš, Adélko?
Adéla: Máš asi pravdu. Na place se prolínají naše momentální nápady. Samozřejmě to není ryzí improvizace, scénář má určitou linii, ale mezi námi je něco, co nám umožňuje se při práci bavit. To považuji za nejdůležitější.
Dalibor: Strašná výhoda je, když stojím na jevišti a vím, co si Aduš myslí. To by s nikým jiným nefungovalo. Zvolím nějakou intonaci a už vím, jak na to bude reagovat. To je zázrak!
Odborní kritici často uvádějí, že humor na Nově je pokleslý. Podle logiky věci patříte tedy mezi představitele tohoto pokleslého humoru. Vadí vám to?
Adéla: Myslím, že jsme si už zvykli.
Dalibor: Souhlasím s Karlem Čapkem, že kritik je člověk, který píše, jak by to dělal, kdyby to uměl. O některých kriticích to platí stoprocentně. U nás se neodpouští úspěch - a Nova u lidí úspěch má. Nemyslím si, že by zábavné pořady veřejnoprávní televize, které nesmyslně produkuje, i když k tomu není předurčena, měly vyšší úroveň.
Podílíte se nějakým způsobem na scénářích vašich pořadů?
Dalibor: Televize je fabrika, která spotřebuje množství scénářů. Jsou geniální lidi jako Šíp nebo Novotný, kteří si vedle moderování ještě píší scénáře. Ale myslím, že zrovna Karel Šíp říkal, že dobrá scénka mu zabere tři měsíce práce. Jsme rádi, že pro nás dělá scénáře Vítek Pokorný, z kterého se stal grafoman, který za noc napíše čtyři scénáře Go Go šou a ještě dva filmy. On už jen sedí doma u počítače a láduje to do něj. Pak se sejdeme nad scénářem a říkáme si, co je dobré, a co ne, a on to chudák zase celé přepíše.
Musíš Adélce pomoci, ona je taková pomalá
Dalibore, byl jste ve škole v Sokolově takový ten třídní šašek, který baví spolužáky improvizovanými komickými etudami?
Dalibor: Na základní škole mi říkali Komik. Namaloval jsem si na tabuli reprobedny, stoupl si před třídu a dělal Michala Davida. Dnes nechápu, že jsem se nestyděl.
Jak to, že nechápete? Nevypadáte na stydlivého chlapce.
Dalibor: Později se zjistilo, že stydlivý opravdu jsem. Na konzervatoři jsem se styděl něco předvést před spolužáky. Profesoři nám vyprávěli, že to tak bývá. Při talentovkách ve vás bouchnou saze, předvedete úplně všechno, co ve vás je, a v prváku se stydíte. Pak to přejde. Ale jednu dobu jsem si myslel, že kvůli tomu z konzervatoře snad odejdu.
Adéla: Já jsem se styděla ještě daleko víc. Dalibor říkal, že není možné, abych se na konzervatoř dostala.
Proč jste se tedy na konzervatoř hlásila?
Adéla: Když jsme s maminkou za Daliborem jezdili na internát, říkala jsem si, že tohle by mě bavilo, že se na konzervatoř taky přihlásím.
Dalibor: Na základní škole mi maminka vždycky říkala: Musíš Adélce pomoci, ona je taková pomalá. Já byl naopak extrémně rychlý a neměl jsem na ni nervy. V osmé třídě byla úplně strašná, od maminky nakrátko ostříhaná krejčovskými nůžkami, a taťulda mi říkal: Hele, ona chce jít na konzervatoř... Já, mazák, třeťák, hulil jsem a říkal mu: Ta bude zklamaná!
Adéla: Někdy v pubertě se to zvrtlo, nevím ani, jak se to stalo. Ale je pravda, že kdybych do Prahy za bratrem nejezdila, touhu jít na konzervatoř bych možná neměla. První rok se mi v Praze nelíbilo, celý týden jsem se těšila na víkend domů, do Sokolova.
Dalibor: Mně se tedy po domově nestýskalo, ale jednu dobu jsem byl ve škole permanentně nepřítomný. Bylo to v kritickém třeťáku. Vysvětlím to. V prvním ročníku jste vyděšený a do školy chodíte, ve druháku zjišťujete, že některé předměty se navštěvovat nemusí. Ve třeťáku toho zhusta využíváte a téměř vás vyhodí. A ve čtvrťáku se blíží maturita, takže chodíte skoro na všechno. Páťák nebo šesťák buď uděláte, nebo ne. Tahle křivka je spolehlivá. Jenže já to hodně přepálil, protože jsem měl starší přítelkyni. Tatínek mi v pubertě radil: Pro vstup do sexuálního života je dobré se spojit s nějakou starší ženou, která ti všechno vysvětlí. Když byl malér s neomluvenými hodinami, nehlásil se k té radě.
Adéla: Po těchhle zkušenostech s bratrem mi rodiče nakázali, že pětky sice nosit můžu, ale chodit za školu v žádném případě.
Pomysleli jste na konzervatoři na takovou závratnou kariéru?
Adéla: Jakou kariéru? Určitě ne. S herectvím to bylo po listopadové revoluci problematické. Doby rychlého uplatnění po škole byly dávno pryč, takže člověk přemýšlel, co jiného by mohl dělat.
Dalibor: Já jsem po listopadu zrovna na konzervatoři končil a trefil jsem se přesně do doby, kdy se všechno propadlo: lidi nechodili do divadla, přestaly se točit filmy i televizní inscenace. Proto jsem klidně odešel do cukrárny.
Nebojíte se, že s profilem televizních moderátorů určitého komerčního typu vám ani teď některé divadelní role nikdo nikdy nenabídne?
Dalibor: Je to těžké odhadnout. Jsme pořád ještě na začátku. Hraju v divadle poměrně dost rolí a ta škála je široká. Jsou v tom i dvě vážné role a jsem za ně rád.
Adéla: Necítím se jako divadelní herečka nijak diskriminována, naopak mám od té doby v Divadle na Fidlovačce docela štěstí na role. Teď jsem šťastná, že hraju velkou roli ve hře Sladké tajemství, kde hraju s Petrem Rychlým. A u divadelní společnosti Háta mám krásnou třetí roli.
Někdo říká, že jsme si extrémně nepodobní
Nejenže jste se vy dva ve školním věku od sebe lišili v rychlosti, vy si navíc vůbec nejste podobní. Jak je to možné?
Adéla: Někdo říká, že jsme si extrémně nepodobní, ale třeba Majda Bočanová mi na přijímačkách říkala: Hele, ty vypadáš jako Gondík. A přitom mě neznala. Něco tam je, něco tam není...
Dalibor: Evidentně tam není nic, že jo. Genově se to roztrhlo: já jsem extrémně po mámě a Aduš extrémně po tátovi. Na začátku kariéry jsme měli problémy, protože si lidé mysleli, že jsme manželé. Když jsem vezl v kočárku svého syna Theodora a šla s námi Adéla, říkal jsem: Teď nás někdo vyfotí a už nám nikdo neodpáře, že spolu máme dítě. Ale o vrchol se postarala Simona Stašová, kolegyně, která nás dobře zná a zná i moji ženu Markétu. Držel jsem Theodora, Adélka stala s námi, najednou tam přišla Simona a povídá: Ahoj. Jé, ten je krásnej! Adélko, ještě kojíš?
O Adélině mateřství se už také vážně spekulovalo. Bylo to v souvislosti s loňskou svatbou s Ondřejem Brouskem. Psalo se přece, že jste těhotná.
Adéla: Ano, ale pravda to nebyla. Dalibor do všech časopisů, které to tvrdily, volal a říkal jim: Děkujeme za vaši starost, ale oni se berou opravdu z lásky, Adéla v jiném stavu není. Ale pak při svatbě, a přitom jsem měla na sobě úzkou sukni, se jedna novinářka zeptala dědy Brouska, jak to tedy je, jestli jsem těhotná, a on v legraci odpověděl: Ano, ale kam to schovává, to nevím. Tuhle větu všichni otiskli a Dalibor byl za blázna.
Před svatbou byl hojně přetřásán i věkový rozdíl. Řešili jste jako problém, že jste o osm let starší než váš manžel?
Adéla: Jenom ze začátku a pouze já, protože můj manžel je v lásce bezhlavý. Položila jsem si otázku: Co dál?
A co dál?
Adéla: Nic, teď se budeme milovat a žít spolu až do smrti.
Zřejmě jste si řekla, že podle statistik se ženy dožívají vyššího věku, takže se to vyrovná.
Adéla: Řekla jsem si, že on bude jednou ten správný dědic.
Dalibore, vy jste to sestře nerozmlouval?
Dalibor: Vůbec ne. S "Ťuldou" Brouskem, Ondřejovým otcem, sedím v jedné divadelní šatně a jsme skoro jako bratři. Dlouhou dobu před svatbou jsme při slivovici probírali, v jakém příbuzenském vztahu my dva vlastně budeme. Zformulovali jsme to, že já jsem čertův švagr. Tajně jsme si přáli, aby to tak dopadlo. Skýtá to další radostné možnosti spojení dvou našich rodin.
Adéla: My jsme to vlastně udělali kvůli nim.
Kuriózní ovšem je, že "Ťulda" Brousek na svatbu nepřišel.
Adéla: To bylo i naší vinou. Když jsme si sedli s diářem v ruce, abychom v nabitém programu našli nějaký den na svatbu, zjistili jsme, že jediný možný termín je v týdnu od pátého srpna. Ale on už měl zaplacenou dovolenou, nemohl to změnit a my také ne. Tak jsme se dohodli, že to oslavíme později. Měli jsme pak ještě jednu, soukromou svatbu.
|
Dalibor Gondík Adéla Gondíková |
 Sourozenci Adéla a Dalibor Gondíkovi |
 Herečka a moderátorka Adéla Gondíková |
 Dalibor Gondík |
