Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Nejsem bláznivá návrhářka

  10:30
Na konci roku 1988 odešla do Paříže. Díky manželovi s chorvatským pasem to nebyl žádný problém. Bylo jí devatenáct, nezajímala se o politiku, ale o módu, stejně jako její muž, absolvent FAMU, fotograf Goran Tačevski. Ve Francii si vyzkoušela práci manekýnky, modelistky střihů i asistentky v módní firmě. Když se po šesti letech začala Klára Nademlýnská pravidelně vracet do Prahy, už věděla, co chce. Mít vlastní firmu a tvořit své kolekce.
Podívejte se na fotografie z přehlídek Kláry Nademlýnské.

Byl ve Francii váš "východní" původ na škodu, nebo vám naopak v začátcích pomohl?

V osmaosmdesátém to bylo jedno. Spousta lidí ve Francii ani nevěděla, kde je Praha. Často si mysleli, že v Jugoslávii. Někdo nám chtěl pomoci, pro jiné jsme byli exoti, ale to nebyl důvod, aby pro nás cokoliv udělali. Museli jsme oba tvrdě pracovat.

Takže žádné pověstné dlouhé francouzské obědy?

Jak kdy. Francouzi klidně obědvají hodinu i hodinu a půl. Pokud však stráví v restauraci dvě hodiny, automaticky počítají s tím, že budu déle v práci nebo že přijdou druhý den dřív. Ale když pracujete v módní firmě, blíží se přehlídka a atmosféra patřičně houstne, nikdo se nedívá na to, zda je v práci do deseti nebo jedenácti hodin večer a že má sotva čas zhltnout nějaký ten sendvič. Pak, když je volněji, se zase klidně skončí o hodinu dřív. Ale nikdo to nezneužívá. Tady mě občas šokují v podnicích, kam zadáváme práci, že ve dvě hodiny padla a lidé zmizí jako pára nad hrncem. Je jim zatěžko zdržet se třeba i patnáct minut.

Zaskočilo vás něco ve Francii, pokud jde o soukromí?

Trochu mě šokovalo, že si každý z partnerů jede tak říkajíc po svém. Má svůj program, své finance. Já jsem znala z domova jen společné peníze. Manžel pozve ženu na večeři a zaplatí ji. A pak totéž udělá žena. To bylo pro mne nepředstavitelné. Muži pokukují po ženách bez ohledu na snubní prstýnek. Moc jim nevadí, že mají doma manželku a děti.

Vy na vašeho muže nežárlíte? Úspěšný fotograf, jižní krev, kolem spousta krásných modelek...

Hodně spolu o děvčatech mluvíme. Občas přijde a říká: Objevil jsem nádhernou holku, musíš ji vidět. Neberu to tak, že se mu líbí nějaká dívka. Je to jeho profese.

O modelingu a o módě vůbec se dnes hodně hovoří, a to i negativně. Přetřásají se aféry se zneužíváním mladých dívek a s drogami. Vypadalo to ve Francii podobně už koncem osmdesátých let?

Už tehdy samozřejmě byly aféry. Nešlo ani tak o firmy, spíš o jedince. Strašně záleží na tom, jakého člověka potkáte. I u dobré agentury se může najít booker, který bude děvče lákat na večírky a party, kde se může stát ledacos. A v téhle branži vznikají fámy hrozně rychle. Pak stačí, že vás někdo uvidí na nějakém večírku. Když za pár dní přijdete nevyspalá s kruhy pod očima na casting a někdo prohodí: O té jsem slyšel, ta... Takové děvče může být nadosmrti v branži vyřízené. Teď je to ještě horší, protože v modelingu začínají čtrnáctiletá děvčata. Tehdy jim bylo aspoň šestnáct.

Politické aféry vás nezajímají?

Jsou stejné ve Francii jako u nás. Jen tady mívám občas pocit, že se nafukují věci, které nejsou tak důležité. To podstatné se neřeší, protože to třeba není atraktivní.

Mezi návrháři spory nevznikají?

Každý chce uspět víc než ten druhý, ale že by mezi námi panovala nevraživost nebo že bychom se ani nezdravili, to rozhodně ne. Zveme se i na přehlídky, i když někdy nestačíte pozvat každého.

Nemají to muži-návrháři jednodušší? Existuje teorie, že módní novinářky bývají ty nejošklivější a s chutí si vyřizují účty s ženami-návrhářkami, zatímco mužům nadržují.

To se mi ještě nestalo. Je pravda, že muži si ženy většinou idealizují, zatímco my býváme praktičtější, protože samy to oblečení nosíme. Ale být ženou v této profesi handicap není.

Josef Ťapťuch, který ve Francii učí budoucí módní návrháře, se často, a se smutkem, vyjadřuje o některých vašich kolegyních z branže jako o butikářkách, které nenavrhují módu, ale jen věci, které zaručeně někdo koupí. Jak se vám podařilo, že vy na jeho seznamu "bývalých" návrhářek nejste?

Strašně válčím, aby se mi to nestalo. Ale to není chyba jen těch návrhářek. Pouze se podřídili české zákaznici, která nakupuje s ročním zpožděním. Teprve když to vidí v časopise, potká v tom někoho na ulici, pak si řekne, proč bych si tohle nekoupila taky. Když se podřídíte takovým lidem, ztratíte všechno, svou profesi i názor.

Proč tedy nenavrhujete pro nějakou velkou konfekční firmu s dostatečným zázemím?

Ve velkých sériích není tolik místa pro fantazii a práci se střihem. Je tady daný průměr, do kterého se musíte vejít.

Ale věci by se měly dát nosit...

Nejsem žádná bláznivá návrhářka, abych dělala věci jen na podívání. Musím se podřídit některým zásadám, hlavně pokud jde o střih. Ale to neznamená, že nemohu zvolit třeba křiklavou barvu nebo průsvitný materiál jen proto, že s ním někdo bude souhlasit až příští sezonu, až to uvidí ve všech časopisech.

Českým ženám tedy podle vás chybí odvaha v oblékání?

Některým ano, ale hodně už jich našlo svůj styl. Vědí, co jim sluší a co si mohou dovolit. Oblečení už pro ně není nutnost, nakupují pro radost. Ono totiž nejde o to, aby člověk dodržoval za každou cenu aktuální trendy, ale aby zůstal svůj. Docela mě šokuje, že spousta žen ze showbyznysu chodí úplně stejně. V džínách s opraným efektem, řetízkem na bocích, v tričku s potiskem. Dobře, je to módní, ale proč to nosí všechny? Módní trend ano, ale ne za cenu ztráty osobnosti.

Teď z vás hodně mluví módní návrhářka. Co té ještě vadí na šatníku zdejších žen?

Mladí lidé se oblékají s přehledem, střední generace je na tom hůř. Někdy mám pocit, že je pro ni nejdůležitější dobře se najíst. Stačí se podívat třeba na parkoviště u hypermarketů. Přijede luxusní vůz a z něj vystoupí rodina. Muž v jakýchsi šortkách, gumových pantoflích, manželka v šusťákových kalhotách... Pak hrdě přivezou plně naložený vozík s jídlem za několik tisíc. Jako kdyby životní prioritou bylo jen dobře se najíst.

A oblečení je priorita?

Životní priorita to není, ale člověk by měl zvažovat, v čem chodí.

Takže když někam přijdete vy, každý pozná, že jste módní návrhářka?

Neoblékám se podle toho, jak někdo očekává, že přijdu oblečená. Nejsem kostýmkový typ. Doma klidně pobíhám mezi bytem a ateliérem v džínách a ve svetru nebo v nějakém úpletovém topu, už kvůli malému. Když jdu někam večer, ráda si vezmu něco, co si přes den nemohu dovolit.

Máte sedmiměsíčního syna Natana. Jak jde dohromady navrhování a mateřství? Co vaše kariéra? Byl Natan "vypočítán" mezi jarní a zimní kolekci?

To rozhodně ne. Dítě jsme neplánovali, nechávali jsme věcem volný průběh. Prostě přišlo. Když byly Natanovi tři měsíce, jel se mnou a s Goranem na jarní Salon látek do Paříže. Dokonce jsem kojila u jedné italské firmy na stánku.

Natana tedy jesle nečekají?

Nechci dítě odstavit stranou, dát ho někam na hlídání a vidět ho jen ráno a večer. To byla taky jedna z věcí, která se mi ve Francii nelíbila. Možná i proto tam mladí lidé odcházejí brzy z domova a moc se s rodiči nestýkají. Já mám se svými rodiči moc pěkné vztahy, pomáhají mi. Je příjemné, že bydlíme všichni v jednom domě a že tu mám po ruce hned i ateliér.

Jak jste vůbec přišli na jméno Natan?

Koupili jsme si obrovskou knihu se jmény a hledali takové, které by se hodilo k příjmení Tačevski. Občas jsme narazili na pěkné jméno, ale vadil nám jeho vznik. Natan pochází z hebrejštiny a znamená bohem daný. To je přece pěkné, ne?

Shodnete se s manželem i na jiných věcech? Vždyť je to taková sopka plná energie, svůj jižní původ opravdu nezapře. Je snadné se s ním domluvit?

Goran je hodně impulsivní. Když ho něco nakopne, nepřemýšlí o tom a udělá to. Já jsem kliďas, potřebuji víc času. Takže to funguje docela dobře. Goran občas potřebuje moje uzemnění, já zase jeho nakopnutí.

Jste téměř typické dvoukariérové manželství, navíc váš manžel fotografuje vaše kolekce. Kdo má poslední slovo?

Domlouváme se předem. Řeknu, co mě inspirovalo, jak to vidím já. Když přijde s nějakým nápadem, nechávám mu volnost.

Takhle se dohodnete i v životě?

Samozřejmě. Třeba když přijde s nápadem, že někam jdeme, já to buď akceptuji, nebo jde Goran sám.

Kdo je Klára Nademlýnská

Narodila se v roce 1969. Absolvovala Střední průmyslovou školu oděvní a v roce 1988 odjela s manželem Goranem Tačevským (narodil se v Makedonii, jeho předkové pocházejí z Itálie, Bulharska a Řecka) do Paříže. Zde pracovala jako manekýnka a pak šest let jako modelistka střihů, asistentka a návrhářka. Od roku 1994 pořádá přehlídky svých prací i v Praze. V roce 1998 úspěšně předvedla svou kolekci v Paříži. O rok později otevřela svůj butik v Praze. Vytváří malé kolekce do 50 kusů, které prodává i v Paříži. Často publikuje v módních časopisech.

Návrhářka Klára Nademlýnská se sedmiměsíčním synem Natanem.

Autor:


Hlavní zprávy

Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2016 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je součástí koncernu AGROFERT ovládaného Ing. Andrejem Babišem.