Michael Pertschuk je ten typ člověka, s nímž vám je dobře, i když ho znáte sotva pár minut. "Bezelstné chování, odzbrojující humor," charakterizoval ho americký historik Richard Kluger ve své známé knize o tabákových válkách Ashes to Ashes, která dostala Pulitzerovu cenu. Přesto je dobré stát na stejné straně jako on, nikoli proti němu. Sedmašedesátiletý štíhlý muž s shakespearovsky květnatou angličtinou, poklidným hlasem a klukovským úsměvem patří k nejobávanějším a zároveň nejúspěšnějším bojovníkům za práva spotřebitelů, jaké Spojené státy v druhé polovině tohoto století měly. Nenarodil se tu však: na newyorském Long Islandu se ocitl až jako pětiletý. Otec, jehož vyhnaly pogromy předtím z Ruska do Londýna, v předvečer války usoudil, že ještě bezpečnější než za Kanálem bude jeho rodina za mořem. Michael po maturitě vsadil na paragrafy. Po studiu práv na Y ale se však nestal obhájcem lidí jako většina jeho spolužáků, ale advokátem veřejného zdraví. Když v roce 1996 přebíral prestižní Medaili cti, kterou uděluje American Cancer Society, pak s odůvodněním, že nikdo jiný se v uplynulých desetiletích tolik nezasloužil o prevenci nemocí, úrazů a úmrtí v USA jako on.
* Jakých svých zásluh na zdravotní prevenci si nejvíce ceníte vy sám?
Určitě svého podílu na přípravě a prosazení šesti spotřebitelských zákonů, které zamezily tomu, aby výrobci dál ohrožovali lidi na zdraví nebo je podváděli. Kongres je přijal na přelomu 60. a 70. let a platí dodnes. Vymezují například bezpečnost benzinových čerpadel či radiaci elektronických výrobků, předepisují nehořlavost všech materiálů, z nichž se vyrábí oblečení, hračky a další vybavení pro děti. Jeden ze zákonů se týká uzávěrů léků, aby je děti nedokázaly samy otevřít. V té době se jich totiž takhle týden co týden otrávilo kolem tří tisíc.
* Obul jste se i do tabákového průmyslu, když jste prohlásil, že se společností Philip Morris by se mělo jednat stejně jako s Medellínským drogovým kartelem, ne jako s Otci-zakladateli. Varovné nápisy, které se na krabičkách cigaret prodávaných v USA objevily už v roce 1965, byla vaše práce. Vy jste nikdy nekouřil?
Kouřil - doutníky a dýmku. A kouření jsem se dokonce nikdy oficiálně nevzdal. Jenže v Americe už snad dneska neexistuje místo, kde by si slušný člověk mohl v klidu zapálit. I uprostřed hlubokého lesa bych musel hledat zákoutí, které by bylo po větru od mé ženy. Ta kouř z duše nenávidí.
* Pro americkou veřejnost jste však něco jako guru protitabákového hnutí...
Pozor - já neříkám dospělým, co mají dělat. V naprostý zákaz tabáku ani nevěřím. Myslím, že kouření vždycky zůstane věcí svobodné volby každého člověka. Já jen chci, aby tabákové společnosti lidmi tolik nemanipulovaly, aby nezkreslovaly výsledky výzkumů. Žádná firma, která svými výrobky své zákazníky víceméně zabíjí, je nesmí klamat.
* Jak jste se vůbec k této problematice dostal?
Když byl v roce 1960 zvolen prezidentem John Kennedy, mnoho mladých lidí chtělo do Washingtonu, zapojit se do nové politické vlny. Mezi nejaktivnější senátory patřila Maurine Neubergerová, která se zabývala politikou vůči spotřebitelům. Hledala asistenty a od mého šéfa, oregonského soudce, dostala tip na mě. Vymínil jsem si, že pro Kongres budu pracovat jen dva měsíce. Bylo z toho třináct let. Byl jsem už ve Washingtonu, když v novinách vyšla zpráva Královské lékařské společnosti o smrtelných účincích kouření. Senátorka vzápětí požádala Kongres, aby ustavil zvláštní komisi, která by hájila zájem spotřebitelů.
* Zní to trochu jako americká pohádka.
Až tak jednoduché to pochopitelně nebylo, ačkoli ochraňovat obyčejné lidi přišlo tehdy, řekl bych, do módy. Studená válka skončila, země šla ekonomicky nahoru, lidé mohli víc utrácet, rostla škála nabízeného zboží... Brát se za ty, kteří ho kupují, se stalo součástí image dobrého politika. Nicméně první rok jsme se ve výboru kouření věnovat nemohli. Postarala se o to silná tabáková lobby. Tabák se pěstuje v jižních státech USA - a právě demokraté z těchto regionů měli v Kongresu obrovský vliv. Ono miniaturní varování na krabičkách bylo naším jediným úspěchem, jinak jsme byli bezmocní. Přelom přinesl až rok 1969, kdy legislativa prosadila zákaz tabákové reklamy v televizi i rozhlase a varování na výrobcích už bylo viditelnější.
* Prezident Carter vás jmenoval předsedou Federálního výboru pro obchod v období, které už regulacím nepřálo. Přesto jste prosadil řadu zákazů. Například reklamu zaměřenou na děti. Nebo tu, která za zdravou výživu vydávala slazené cereálie i pamlsky štědré na tuk. Výrobce jste přiměl, aby na etiketách uváděli přesný obsah... Byl jste prý nejtvrdší z tvrdých.
Ano, napadal jsem tehdy kdekoho, protože jsem měl pocit, že mám pravdu a že koneckonců nemám co ztratit. Bylo svým způsobem paradoxní, že mě vláda platila za to, abych ji kritizoval. Výsledek jsem pocítil později. Kdo z takové funkce odchází, dostává obvykle hodně pracovních nabídek. Můj předchůdce jich měl osmnáct. Já žádnou.
* Bál jste se někdy říct svůj názor nahlas?
Nepamatuji se... Vlastně jednou přece. V prvním ročníku na univerzitě, v éře mc carthyismu, jsem při nějaké debatě zpochybnil tehdejší populární úsloví "better dead than red", "raději mrtvý než rudý". Jeden z kolegů mě obvinil, že jsem komunista, a prohlásil, že mě udá FBI. Bylo to sice absurdní, ale dostal jsem strach a nějaký čas jsem se držel mimo dění. Nejsem žádný hrdina.
* Před patnácti lety jste si založil vlastní firmu, Advocacy Institute, kde se dál věnujete obhajobě občanských práv. Proč pořád právě jim?
Protože společenská aktivita, která odedávna patřila ke světlým stránkám americké občanské společnosti, v poslední době strašně upadá. Jen 27 procent Američanů teď věří, že vláda pracuje v jejich prospěch. A tak jsme si se dvěma kolegy řekli, že je třeba vychovat nové lídry schopné zaujmout a strhnout k práci v různých dobrovolnických zájmových skupinách ostatní. Právě oni jsou totiž tím rozhodujícím článkem. Zjistil jsem to detailním prostudováním pěti občanských kampaní, které byly nesmírně úspěšné - a já se chtěl dozvědět proč. Jedna se týkala záchrany divokých řek, druhá regulace cen léků, třetí rozšíření občanských práv, další zákazu výroby nukleárních zbraní a konečně poslední varování před škodlivostí tabáku prostřednictvím nápisů na obalech výrobků.
* Kdo je podle vás ten pravý lídr?
Známe samozřejmě různé typy: komunikátora, experta... Já osobně mám ale nejradši "stavitele mostů". Bývá tichý, nenápadný, ovšem téměř nepostradatelný. Většinou jím bývají ženy, protože ty hodně dají na vztahy a dokáží je i budovat. Jsou tedy schopny propojit i skupiny zdánlivě nespojitelné. Vybrat mezi uchazeči o naše kursy ty nejvhodnější je ovšem ta největší potíž. Šanci mají v každém případě jen ti, kteří už mají nějakou práci v této oblasti za sebou.
* Každé solidní vzdělávání je nákladné. Kdo platí tohle?
Různé nevládní instituce a nadace. Kupříkladu Fordova, která nám svěřila šestiletý projekt v hodnotě 18 milionů dolarů. V jeho rámci máme najít lidi, kteří by se postavili do čela občanských skupin, jež by se zasazovaly o společenské změny.
* Vaši trojici spolumajitelů Advocacy Institutu spojuje mimo jiné fakt, že každý z vás působil nějaký čas jako lobbista. Co z této profese, která u nás zatím ještě nezakotvila, se vám teď hodí?
Ti nejlepší lobbisté mají rádi lidi. Vědí totiž, že podstatou jejich práce je kompromis a že se k němu mohou dopracovat jen tehdy, dokáží-li se s lidmi kolem sebe dohodnout. Ralph Nader, dnešní kandidát na prezidentské křeslo za Zelené, mě také naučil nedržet se při prosazování toho, co chci, při zemi. Vštípil mi, že při žádném jednání není možné, aby jedna strana bojovala a druhá rozmlouvala: buď jedno, nebo druhé. Pouze taková metoda má smysl, protože jen ta vede ke konečné dohodě. Každý by měl ovšem vědět, že nic nedostane najednou, ale po kouscích. A tahle pravda neplatí zdaleka jen v politice.
* * *
Kdo je Mr. Pertschuk
* 1963 až 1976: poradce, později hlavní poradce senátního výboru pro obchod; vyprovokoval založení první subkomise pro ochranu životního prostředí; obrátil pozornost k jedovatým účinkům herbicidů a pesticidů v zemědělství
* 1977 až 1984: člen, poté předseda Federální komise pro obchod; nechal vypracovat investigativní studie o metodách tabákové reklamy a marketingu
* 1985: spoluzakladatel Advocacy Institute; v jeho rámci působí centrum, které zajišťuje elektronickou výměnu "tabákových" informací, vypracovává zprávy a postupy pro federální, státní i lokální organizace;
* pro American Cancer Society vypracoval dosud nejrozsáhlejší intervenční projekt, jehož cílem je zapojit veřejnost do boje proti rakovině
* je autorem tří knih o obhajobě občanských práv, které se v USA staly bestsellery
Autorka je redaktorkou časopisu Marienne
* Jakých svých zásluh na zdravotní prevenci si nejvíce ceníte vy sám?
Určitě svého podílu na přípravě a prosazení šesti spotřebitelských zákonů, které zamezily tomu, aby výrobci dál ohrožovali lidi na zdraví nebo je podváděli. Kongres je přijal na přelomu 60. a 70. let a platí dodnes. Vymezují například bezpečnost benzinových čerpadel či radiaci elektronických výrobků, předepisují nehořlavost všech materiálů, z nichž se vyrábí oblečení, hračky a další vybavení pro děti. Jeden ze zákonů se týká uzávěrů léků, aby je děti nedokázaly samy otevřít. V té době se jich totiž takhle týden co týden otrávilo kolem tří tisíc.
* Obul jste se i do tabákového průmyslu, když jste prohlásil, že se společností Philip Morris by se mělo jednat stejně jako s Medellínským drogovým kartelem, ne jako s Otci-zakladateli. Varovné nápisy, které se na krabičkách cigaret prodávaných v USA objevily už v roce 1965, byla vaše práce. Vy jste nikdy nekouřil?
Kouřil - doutníky a dýmku. A kouření jsem se dokonce nikdy oficiálně nevzdal. Jenže v Americe už snad dneska neexistuje místo, kde by si slušný člověk mohl v klidu zapálit. I uprostřed hlubokého lesa bych musel hledat zákoutí, které by bylo po větru od mé ženy. Ta kouř z duše nenávidí.
* Pro americkou veřejnost jste však něco jako guru protitabákového hnutí...
Pozor - já neříkám dospělým, co mají dělat. V naprostý zákaz tabáku ani nevěřím. Myslím, že kouření vždycky zůstane věcí svobodné volby každého člověka. Já jen chci, aby tabákové společnosti lidmi tolik nemanipulovaly, aby nezkreslovaly výsledky výzkumů. Žádná firma, která svými výrobky své zákazníky víceméně zabíjí, je nesmí klamat.
* Jak jste se vůbec k této problematice dostal?
Když byl v roce 1960 zvolen prezidentem John Kennedy, mnoho mladých lidí chtělo do Washingtonu, zapojit se do nové politické vlny. Mezi nejaktivnější senátory patřila Maurine Neubergerová, která se zabývala politikou vůči spotřebitelům. Hledala asistenty a od mého šéfa, oregonského soudce, dostala tip na mě. Vymínil jsem si, že pro Kongres budu pracovat jen dva měsíce. Bylo z toho třináct let. Byl jsem už ve Washingtonu, když v novinách vyšla zpráva Královské lékařské společnosti o smrtelných účincích kouření. Senátorka vzápětí požádala Kongres, aby ustavil zvláštní komisi, která by hájila zájem spotřebitelů.
* Zní to trochu jako americká pohádka.
Až tak jednoduché to pochopitelně nebylo, ačkoli ochraňovat obyčejné lidi přišlo tehdy, řekl bych, do módy. Studená válka skončila, země šla ekonomicky nahoru, lidé mohli víc utrácet, rostla škála nabízeného zboží... Brát se za ty, kteří ho kupují, se stalo součástí image dobrého politika. Nicméně první rok jsme se ve výboru kouření věnovat nemohli. Postarala se o to silná tabáková lobby. Tabák se pěstuje v jižních státech USA - a právě demokraté z těchto regionů měli v Kongresu obrovský vliv. Ono miniaturní varování na krabičkách bylo naším jediným úspěchem, jinak jsme byli bezmocní. Přelom přinesl až rok 1969, kdy legislativa prosadila zákaz tabákové reklamy v televizi i rozhlase a varování na výrobcích už bylo viditelnější.
* Prezident Carter vás jmenoval předsedou Federálního výboru pro obchod v období, které už regulacím nepřálo. Přesto jste prosadil řadu zákazů. Například reklamu zaměřenou na děti. Nebo tu, která za zdravou výživu vydávala slazené cereálie i pamlsky štědré na tuk. Výrobce jste přiměl, aby na etiketách uváděli přesný obsah... Byl jste prý nejtvrdší z tvrdých.
Ano, napadal jsem tehdy kdekoho, protože jsem měl pocit, že mám pravdu a že koneckonců nemám co ztratit. Bylo svým způsobem paradoxní, že mě vláda platila za to, abych ji kritizoval. Výsledek jsem pocítil později. Kdo z takové funkce odchází, dostává obvykle hodně pracovních nabídek. Můj předchůdce jich měl osmnáct. Já žádnou.
* Bál jste se někdy říct svůj názor nahlas?
Nepamatuji se... Vlastně jednou přece. V prvním ročníku na univerzitě, v éře mc carthyismu, jsem při nějaké debatě zpochybnil tehdejší populární úsloví "better dead than red", "raději mrtvý než rudý". Jeden z kolegů mě obvinil, že jsem komunista, a prohlásil, že mě udá FBI. Bylo to sice absurdní, ale dostal jsem strach a nějaký čas jsem se držel mimo dění. Nejsem žádný hrdina.
* Před patnácti lety jste si založil vlastní firmu, Advocacy Institute, kde se dál věnujete obhajobě občanských práv. Proč pořád právě jim?
Protože společenská aktivita, která odedávna patřila ke světlým stránkám americké občanské společnosti, v poslední době strašně upadá. Jen 27 procent Američanů teď věří, že vláda pracuje v jejich prospěch. A tak jsme si se dvěma kolegy řekli, že je třeba vychovat nové lídry schopné zaujmout a strhnout k práci v různých dobrovolnických zájmových skupinách ostatní. Právě oni jsou totiž tím rozhodujícím článkem. Zjistil jsem to detailním prostudováním pěti občanských kampaní, které byly nesmírně úspěšné - a já se chtěl dozvědět proč. Jedna se týkala záchrany divokých řek, druhá regulace cen léků, třetí rozšíření občanských práv, další zákazu výroby nukleárních zbraní a konečně poslední varování před škodlivostí tabáku prostřednictvím nápisů na obalech výrobků.
* Kdo je podle vás ten pravý lídr?
Známe samozřejmě různé typy: komunikátora, experta... Já osobně mám ale nejradši "stavitele mostů". Bývá tichý, nenápadný, ovšem téměř nepostradatelný. Většinou jím bývají ženy, protože ty hodně dají na vztahy a dokáží je i budovat. Jsou tedy schopny propojit i skupiny zdánlivě nespojitelné. Vybrat mezi uchazeči o naše kursy ty nejvhodnější je ovšem ta největší potíž. Šanci mají v každém případě jen ti, kteří už mají nějakou práci v této oblasti za sebou.
* Každé solidní vzdělávání je nákladné. Kdo platí tohle?
Různé nevládní instituce a nadace. Kupříkladu Fordova, která nám svěřila šestiletý projekt v hodnotě 18 milionů dolarů. V jeho rámci máme najít lidi, kteří by se postavili do čela občanských skupin, jež by se zasazovaly o společenské změny.
* Vaši trojici spolumajitelů Advocacy Institutu spojuje mimo jiné fakt, že každý z vás působil nějaký čas jako lobbista. Co z této profese, která u nás zatím ještě nezakotvila, se vám teď hodí?
Ti nejlepší lobbisté mají rádi lidi. Vědí totiž, že podstatou jejich práce je kompromis a že se k němu mohou dopracovat jen tehdy, dokáží-li se s lidmi kolem sebe dohodnout. Ralph Nader, dnešní kandidát na prezidentské křeslo za Zelené, mě také naučil nedržet se při prosazování toho, co chci, při zemi. Vštípil mi, že při žádném jednání není možné, aby jedna strana bojovala a druhá rozmlouvala: buď jedno, nebo druhé. Pouze taková metoda má smysl, protože jen ta vede ke konečné dohodě. Každý by měl ovšem vědět, že nic nedostane najednou, ale po kouscích. A tahle pravda neplatí zdaleka jen v politice.
* * *
Kdo je Mr. Pertschuk
* 1963 až 1976: poradce, později hlavní poradce senátního výboru pro obchod; vyprovokoval založení první subkomise pro ochranu životního prostředí; obrátil pozornost k jedovatým účinkům herbicidů a pesticidů v zemědělství
* 1977 až 1984: člen, poté předseda Federální komise pro obchod; nechal vypracovat investigativní studie o metodách tabákové reklamy a marketingu
* 1985: spoluzakladatel Advocacy Institute; v jeho rámci působí centrum, které zajišťuje elektronickou výměnu "tabákových" informací, vypracovává zprávy a postupy pro federální, státní i lokální organizace;
* pro American Cancer Society vypracoval dosud nejrozsáhlejší intervenční projekt, jehož cílem je zapojit veřejnost do boje proti rakovině
* je autorem tří knih o obhajobě občanských práv, které se v USA staly bestsellery
Autorka je redaktorkou časopisu Marienne
