Máte raději skupinové starty, kdy vyběhnou všichni najednou, nebo dáváte přednost těm, kdy každý vybíhá na trať sám s časovým odstupem?
Jednoznačně individuální.
Nechybí vám ale potom ten tlak, že vám někdo dýchá na záda, že se někomu snažíte utéci?
Při tréninku bojuji většinou také sama se sebou, snažím se pokořit své vlastní časy. Běžky jsou - s výjimkou štafet - čistě individuální záležitost. Velmi dobře prověří odolnost osobnosti. Něco sama v životě dokázat, ne se za někým vézt - toho si cením.
Máte nějakou metodu, jak překonat okamžiky slabosti?
Jedině tvrdou přípravou, tréninkem za prahem bolesti.
Jenže co během samotného tréninku? Pomůže vám třeba zpívat si v duchu nebo myslet na něco příjemného?
Když je mi nejhůř, těším se, jak se po tréninku osprchuji, převléknu do čistého a najím. A přesvědčuju sama sebe, že mi teď musí být zle, aby mi na závodech bylo dobře.
Jak zvládáte předstartovní nervozitu?
Pokud vím, že jsem v přípravě udělala, co jsem mohla, jsem klidnější. Taky už mám po olympiádě v Naganu pocit, že jsem přece jen něco dokázala a že i kdybych hned skončila, mohu být spokojená. Už vím, že sport je krásný, ale nejde při něm o život.
Měla jste někdy chuť to zabalit během závodu?
Jistě. Zářným příkladem byla Atlanta, i když to zrovna nebylo na běžkách, ale na horských kolech. Kdyby to byl jakýkoliv jiný závod než letní olympiáda, tak jsem z toho kola slezla.
A už jste to někdy udělala?
Po dohodě s trenérem dokonce dvakrát. Ono je to totiž někdy rozumnější, ať už z důvodů zdravotních, nebo taktických. Obecně vzato je ale samozřejmě lepší závod nevzdávat. Podvědomí si to totiž pamatuje, a když vám příště zase něco nepůjde, začne vám našeptávat, abyste to udělali znovu. A to určitě neplatí jen o závodě.
 Kateřina Neumannová. |
