Jen první tři roky manželství mohli Jan Dobrzenský z Dobřenic a jeho žena Leopoldina, rozená Lobkowiczová, strávit na svém zámku v Chotěboři. K omunistická vláda je jako mnoho jiných českých šlechticů přinutila emigrovat. Do Chotěboře se vrátili až po třiačtyřiceti letech - Janu Dobrzenskému bylo dvaaosmdesát let. Za čtyři roky, které mu ještě zbývaly, stihl vyčistit rybníky, zkultivovat pole i lesy, opravit zámek... Jeho žena a děti v rodinné tradici dnes pokračují.
Náklaďák kodrcá po lesní cestě. "Stůj, co vezeš!" Dvě tři vteřiny ticho. "Ale, Franto, dyť mě znáš. Jezdím se šutrem. Pusť mě!" Když se auto dá zase do pohybu, tři lidé na jeho korbě vydechnou. Ještě že jsou děti tak unavené. Kdyby zaplakaly? "Nechtěla jsem ani domyslet! Dodnes nechápu, jak jsem tu cestu k hranicím mohla přežít. A nepotratit - byla jsem v pátém měsíci. S mým mužem, dvěma malými dětmi a starou chůvou jsme leželi v dřevěné bedně. Dřevorubci do ní vyrazili otvory, abychom mohli dýchat, a zasypali ji štěrkem. Tak nás vezli k hraničnímu pásmu," vzpomíná Leopoldina Dobrzenská na 6. červenec roku 1948. Když dorazili k hranicím, musela se rodina rozdělit. Jan Dobrzenský nesl dvouletého Jeníka, chůva o rok mladší Zdislavu a paní Leopoldina klopýtala jinou cestou s batohem na zádech. "Těžko se mi dýchalo, třásla jsem se strachem, vyčerpáním. Najednou jsem se ocitla na palouku. Mezi stromy probleskovaly poslední sluneční paprsky, v trávě se páslo šest srnek. Ten klid, ta krása! Ať už mne v následujících letech potkala jakákoliv zlá událost, vzpomněla jsem si vždy na tenhle okamžik. A bylo mi lépe."
Nový život, nový kontinent
Za hranicemi nečekali Dobrzenské žádní bohatí příbuzní, ani zlato v bance, ale kavalce v uprchlickém táboře. Když byly Helence, třetímu dítěti, dva roky, vystěhovali se do Kanady. "Když nový život, tak na novém kontinentu. Kdybychom tušili, jak to bude těžké, nevím, snad bychom zůstali v Evropě," říká Leopoldina Dobrzenská. Na začátku padesátých let platili ještě Slované v Kanadě za levné pracovní síly. Ovšem jen ti nejmladší. Čtyřicetiletý zemědělský specialista dlouho vůbec nemohl zaměstnání sehnat. Dobrzenští neměli peníze na vlastní dům, byt jim nikdo nechtěl pronajmout, protože "děti ničí zařízení". Museli je tedy svěřit na čas známým také českým emigrantům, kteří se usadili na venkově, a sami vydělávali v Torontu. "Ráno jsem uklízela kanceláře, od pěti do půlnoci jsem pak pracovala v nemocnici. Jeden den v týdnu jsem měla volný, ten jsem trávila na kursu psaní na stroji," líčí paní hraběnka. T rvalo tři roky, než našli byt pro celou rodinu a další desítku let, než si mohli pořídit menší domek. Byl potřeba, když se narodili ještě Markéta a Karel Kunata. "Muž posléze pracoval pro zemědělskou firmu. Její výrobky nabízel po celé Kanadě, cestoval za každého počasí, ve sněhových bouřích." Když už se zdálo, že mají nejhorší za sebou, zemřel při autonehodě jejich nejmladší syn.
Z očí do očí
Dá se říct, že teprve v penzi se Dobrzenští dočkali relativního klidu. Odstěhovali se na kanadský venkov; tam je také zastihla zpráva o převratu v Československu. Pozdě, řekl by si asi leckterý muž jeho věku, ne ovšem Jan Dobrzenský z Dobřenic. "Jako kdyby celou tu dobu v Kanadě spal. Byl typický exulant. Zdálo se mu o Chotěboři, roky sepisoval genealogii rodu. Zatímco já jsem se časem sžila s Kanadou i lidmi, on si držel vždy odstup. Hned v roce 1990 jsme se se jeli do Chotěboře podívat." Bývalí majitelé panství působili ve východočeském městečku jako bomba spadlá rovnou z nebe. Městský úřad se sice nezpěčoval vrátit jim zámek, ale co si počít se zvláštní školou, muzeem, archivem a závodní jídelnou? "Měli jsme dům, ale neměli jsme kde hlavu složit. V celém městě se nenašel volný byt, jen jedna místnost v někdejších sádkách. V tom pokoji jsme pět měsíců spali, vařili i koupali se ve škopku. V oda tekla jen studená a záchod byl suchý," popisuje celkem zvesela paní hraběnka své třetí začátky. Nikdo, ani jejich děti možná nevěřili, že tenhle pokus vyjde. Jenže Jan Dobrzenský zase věděl, že restituci nelze zařizovat na dálku. I když byl už velmi nemocný, neztrácel ani minutu. Studoval zákony a předpisy, obcházel úřady. Jeho žena trávila týdny v archivu. Kdyby tam nenašla ztracenou konfiskační listinu, nemohli by rodinný majetek nikdy restituovat. Už zase bojovali - s neochotou úřadů, s nezkušeností advokátů, se závistí i nedůvěrou místních lidí. "Když se začala šířit fáma, že nájemníky vyženeme a zavřeme zámecký park, můj muž šel a ty lži vyvracel z očí do očí. Když mu lidé ze státního statku dali ultimátum, že se musí do čtyřiadvaceti hodin rozhodnout, zda chce své pozemky obhospodařovat, nezaváhal. A 1. srpna 1992 začal také hospodařit. Musel, nechtěl-li přijít o živý a mrtvý inventář." Jan Dobrzenský stihl založit společnost s ručením omezením, vyčistit rybníky, zkultivovat pole i lesy. "Nemohla jsem mu přát důstojnější konec života."
Byla to povinnost
Dnes na chotěbořském statku zaměstnávají Dobrzenští a jejich společnost okolo šedesáti lidí. O chod hospodářství se stará nejstarší syn Jan, který se před několika lety přestěhoval z Belgie do Prahy. V zámku je stále městské muzeum i zvláštní škola, své pokoje zde má paní hraběnka a její dcery Helena a Zdislava, byť dosud žijí v zahraničí. Paní hraběnka zušlechťuje zámek a park, před několika lety založila také nadaci, která se snaží rekonstruovat chotěbořské podzámčí. "Čtyřicet let jsem tvrdě pracovala. Už se dávno necítím jako šlechtična a nerozumím dámám, které emigraci prožily v přepychu a pohodlí. Jenže jistých věcí se zbavit prostě nedokážu. Ačkoliv jsem se z Kanady nevracela s nadšením jako můj muž, věděla jsem, že nemohu jinak. Byla to naše povinnost."
Za křížových válek upadl syn pána z Dobřenic do tureckého zajetí. Jeho rodina o něm neměla žádné zprávy.Jednou mladík pracoval v zahradě, když nad ním zakroužilo hejno ptáků. Byli to čápi, kteří se chystali odletět na sever.Připomněli mu čápa, který hnízdil na komíně jeho rodné tvrzi a chodíval si pro laskominy až k domu. "Šotku, Šotku!" zavolal ze zvyku a - nevěřil svým očím, když se jeden pták snesl pro pohlazení. Bílý posel donesl cedulku se zprávou až do východních Čech a vladyka Dobrzenský svého ztraceného syna z otroctví vykoupil. Až potud pověst. První písemná dochovaná zpráva o rodu Dobrzenských se vztahuje k tvrzi ve východočeských Dobřenicích a roku 1339. Česká vladycká rodina neunikla perzekuci a exilu po bitvě na Bílé hoře, neminula ji nucená správa za protektorátu a konfiskace majetku po roce 1948. I v další emigraci si však Dobrzenští zachovali vztah k vlasti a svůj erb. V okolí Chotěboře, kam se před osmi let vrátili, žijí celé kolonie čápů.
Leopoldina Berta Marie Františka Baltazara Leonardina z Lobkowicz se narodila v roce 1926 v Dolních Beřkovicích u Mělníka. V roce 1945 se provdala za hraběte Jana Dobrzenského z Dobřenic a žila s ním do července 1948 v Chotěboři. Během kanadského exilu napsala dvě knihy o kanadských farmářích, kteří osídlovali Haliburtonskou vysočinu, její muž sepsal historii svého rodu. Kniha s názvem Z Dobřenic je cesta dlouhá vyšla nejprve v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, posléze i v České republice.
Náklaďák kodrcá po lesní cestě. "Stůj, co vezeš!" Dvě tři vteřiny ticho. "Ale, Franto, dyť mě znáš. Jezdím se šutrem. Pusť mě!" Když se auto dá zase do pohybu, tři lidé na jeho korbě vydechnou. Ještě že jsou děti tak unavené. Kdyby zaplakaly? "Nechtěla jsem ani domyslet! Dodnes nechápu, jak jsem tu cestu k hranicím mohla přežít. A nepotratit - byla jsem v pátém měsíci. S mým mužem, dvěma malými dětmi a starou chůvou jsme leželi v dřevěné bedně. Dřevorubci do ní vyrazili otvory, abychom mohli dýchat, a zasypali ji štěrkem. Tak nás vezli k hraničnímu pásmu," vzpomíná Leopoldina Dobrzenská na 6. červenec roku 1948. Když dorazili k hranicím, musela se rodina rozdělit. Jan Dobrzenský nesl dvouletého Jeníka, chůva o rok mladší Zdislavu a paní Leopoldina klopýtala jinou cestou s batohem na zádech. "Těžko se mi dýchalo, třásla jsem se strachem, vyčerpáním. Najednou jsem se ocitla na palouku. Mezi stromy probleskovaly poslední sluneční paprsky, v trávě se páslo šest srnek. Ten klid, ta krása! Ať už mne v následujících letech potkala jakákoliv zlá událost, vzpomněla jsem si vždy na tenhle okamžik. A bylo mi lépe."
Nový život, nový kontinent
Za hranicemi nečekali Dobrzenské žádní bohatí příbuzní, ani zlato v bance, ale kavalce v uprchlickém táboře. Když byly Helence, třetímu dítěti, dva roky, vystěhovali se do Kanady. "Když nový život, tak na novém kontinentu. Kdybychom tušili, jak to bude těžké, nevím, snad bychom zůstali v Evropě," říká Leopoldina Dobrzenská. Na začátku padesátých let platili ještě Slované v Kanadě za levné pracovní síly. Ovšem jen ti nejmladší. Čtyřicetiletý zemědělský specialista dlouho vůbec nemohl zaměstnání sehnat. Dobrzenští neměli peníze na vlastní dům, byt jim nikdo nechtěl pronajmout, protože "děti ničí zařízení". Museli je tedy svěřit na čas známým také českým emigrantům, kteří se usadili na venkově, a sami vydělávali v Torontu. "Ráno jsem uklízela kanceláře, od pěti do půlnoci jsem pak pracovala v nemocnici. Jeden den v týdnu jsem měla volný, ten jsem trávila na kursu psaní na stroji," líčí paní hraběnka. T rvalo tři roky, než našli byt pro celou rodinu a další desítku let, než si mohli pořídit menší domek. Byl potřeba, když se narodili ještě Markéta a Karel Kunata. "Muž posléze pracoval pro zemědělskou firmu. Její výrobky nabízel po celé Kanadě, cestoval za každého počasí, ve sněhových bouřích." Když už se zdálo, že mají nejhorší za sebou, zemřel při autonehodě jejich nejmladší syn.
Z očí do očí
Dá se říct, že teprve v penzi se Dobrzenští dočkali relativního klidu. Odstěhovali se na kanadský venkov; tam je také zastihla zpráva o převratu v Československu. Pozdě, řekl by si asi leckterý muž jeho věku, ne ovšem Jan Dobrzenský z Dobřenic. "Jako kdyby celou tu dobu v Kanadě spal. Byl typický exulant. Zdálo se mu o Chotěboři, roky sepisoval genealogii rodu. Zatímco já jsem se časem sžila s Kanadou i lidmi, on si držel vždy odstup. Hned v roce 1990 jsme se se jeli do Chotěboře podívat." Bývalí majitelé panství působili ve východočeském městečku jako bomba spadlá rovnou z nebe. Městský úřad se sice nezpěčoval vrátit jim zámek, ale co si počít se zvláštní školou, muzeem, archivem a závodní jídelnou? "Měli jsme dům, ale neměli jsme kde hlavu složit. V celém městě se nenašel volný byt, jen jedna místnost v někdejších sádkách. V tom pokoji jsme pět měsíců spali, vařili i koupali se ve škopku. V oda tekla jen studená a záchod byl suchý," popisuje celkem zvesela paní hraběnka své třetí začátky. Nikdo, ani jejich děti možná nevěřili, že tenhle pokus vyjde. Jenže Jan Dobrzenský zase věděl, že restituci nelze zařizovat na dálku. I když byl už velmi nemocný, neztrácel ani minutu. Studoval zákony a předpisy, obcházel úřady. Jeho žena trávila týdny v archivu. Kdyby tam nenašla ztracenou konfiskační listinu, nemohli by rodinný majetek nikdy restituovat. Už zase bojovali - s neochotou úřadů, s nezkušeností advokátů, se závistí i nedůvěrou místních lidí. "Když se začala šířit fáma, že nájemníky vyženeme a zavřeme zámecký park, můj muž šel a ty lži vyvracel z očí do očí. Když mu lidé ze státního statku dali ultimátum, že se musí do čtyřiadvaceti hodin rozhodnout, zda chce své pozemky obhospodařovat, nezaváhal. A 1. srpna 1992 začal také hospodařit. Musel, nechtěl-li přijít o živý a mrtvý inventář." Jan Dobrzenský stihl založit společnost s ručením omezením, vyčistit rybníky, zkultivovat pole i lesy. "Nemohla jsem mu přát důstojnější konec života."
Byla to povinnost
Dnes na chotěbořském statku zaměstnávají Dobrzenští a jejich společnost okolo šedesáti lidí. O chod hospodářství se stará nejstarší syn Jan, který se před několika lety přestěhoval z Belgie do Prahy. V zámku je stále městské muzeum i zvláštní škola, své pokoje zde má paní hraběnka a její dcery Helena a Zdislava, byť dosud žijí v zahraničí. Paní hraběnka zušlechťuje zámek a park, před několika lety založila také nadaci, která se snaží rekonstruovat chotěbořské podzámčí. "Čtyřicet let jsem tvrdě pracovala. Už se dávno necítím jako šlechtična a nerozumím dámám, které emigraci prožily v přepychu a pohodlí. Jenže jistých věcí se zbavit prostě nedokážu. Ačkoliv jsem se z Kanady nevracela s nadšením jako můj muž, věděla jsem, že nemohu jinak. Byla to naše povinnost."
Za křížových válek upadl syn pána z Dobřenic do tureckého zajetí. Jeho rodina o něm neměla žádné zprávy.Jednou mladík pracoval v zahradě, když nad ním zakroužilo hejno ptáků. Byli to čápi, kteří se chystali odletět na sever.Připomněli mu čápa, který hnízdil na komíně jeho rodné tvrzi a chodíval si pro laskominy až k domu. "Šotku, Šotku!" zavolal ze zvyku a - nevěřil svým očím, když se jeden pták snesl pro pohlazení. Bílý posel donesl cedulku se zprávou až do východních Čech a vladyka Dobrzenský svého ztraceného syna z otroctví vykoupil. Až potud pověst. První písemná dochovaná zpráva o rodu Dobrzenských se vztahuje k tvrzi ve východočeských Dobřenicích a roku 1339. Česká vladycká rodina neunikla perzekuci a exilu po bitvě na Bílé hoře, neminula ji nucená správa za protektorátu a konfiskace majetku po roce 1948. I v další emigraci si však Dobrzenští zachovali vztah k vlasti a svůj erb. V okolí Chotěboře, kam se před osmi let vrátili, žijí celé kolonie čápů.
Leopoldina Berta Marie Františka Baltazara Leonardina z Lobkowicz se narodila v roce 1926 v Dolních Beřkovicích u Mělníka. V roce 1945 se provdala za hraběte Jana Dobrzenského z Dobřenic a žila s ním do července 1948 v Chotěboři. Během kanadského exilu napsala dvě knihy o kanadských farmářích, kteří osídlovali Haliburtonskou vysočinu, její muž sepsal historii svého rodu. Kniha s názvem Z Dobřenic je cesta dlouhá vyšla nejprve v torontském nakladatelství manželů Škvoreckých, posléze i v České republice.
