V české armádě je rok od roku více žen. Zatímco muži mohou být nasazeni v rámci sil NATO v Afghánistánu, na ženy asi čeká některá z dalších misí UNPROFOR. Jak se jim teď žije?
Je hezká, štíhlá, něco přes dvacet. Dlouhé vlasy stažené do culíku, maskáče, v ruce samopal, na rukávu nápis Vojenská policie. Po teroristickém útoku na Spojené státy ji velitel vyslal posílit zvýšenou ostrahu jedné z armádních budov. Někteří z kolemjdoucích se usmívají. Jiní utrousí něco o zelených mozcích v sukních. Všimne si jí skoro každý. Žen v armádě sice přibývá, stále je to však pro mnohé jev spíše pozoruhodný. Už nedělají jen spojařky či zdravotnice. Dívky pronikly do vojenské policie, k výsadkářům, k tankistům, jezdí v rámci zahraničních misí do válečných oblastí. Co obnáší život v tak typicky mužském prostředí? Jsou to "drsňačky", které jejich kolegové berou jako chlapy, nebo tam naopak působí spíše jenom rozruch? Jaké jsou v armádě vztahy mezi muži a ženami?
Nemám ráda chaos
Vtrávě výcvikového prostoru prostějovských výsadkářů odpočívá skupinka maskovaných vojáků po pochodu. Jejich velitelka, kapitánka Eva Máčalíková, přišla s nimi, ale vypadá čile. Energicky, rázně. Středně vysoká mladá žena, polodlouhé vlasy, náramek. Jediná žena u nás, která velí speciální brigádě. Jediná, která působila v zahraniční misi ve funkci velitele čety. Říká, že má ráda, když všechno šlape tak, jak má. "Znervózňuje mě chaos. Armáda pro mě představuje určitý morální řád, disciplínu, práva a povinnosti. Chci velet průzkumným jednotkám. Vím, že to, co dělám, je dnes výjimečné a jsem na to hrdá," tvrdí. Co to ve skutečnosti znamená?
Nocování v lese? Mnohokilometrové pochody s mnohokilogramovou parašutistickou výstrojí na zádech? "Když jsme byly v zahraniční misi, novináři se hlavně ptali, jak to řešíme s hygienou, jestli jsou mezi muži a ženami v armádě sexuální vztahy a jestli máme zelené spodní prádlo," naznačuje další vojačka v prostějovské základně, praporčice Soňa Škárková, jaké představy o nich mají civilové. Soňa Škárková i Eva Máčalíková na rozdíl od mnoha jiných žen v armádě prošly i "opravdovou válkou" v zahraniční misi. Vojáci z povolání tvrdí, že to každého změní. Slečna Soňa připouští, že tam poprvé pocítila, co to obnáší být ženou v uniformě.
Bez sprchy a bez záchodu
Byla v Kosovu mezi prvními. Vdobě, kdy tam vojenská základna teprve vznikala. "Neměla jsem pro sebe záchod, budovala jsem si ho stejně jako kluci. Nebylo se kde koupat. Takže kolegové kolem mě podrželi dveře a já se za nimi polívala vodou ze sklenice. Ve stanu jsem se od nich oddělila plentou, abych se mohla převlékat. Brali mě jako ségru. Byly to prostě dobré kamarádské vztahy," tvrdí. "Některé ženy však očekávají, že budou mít v misi výhody jen proto, že jsou ženy. Čekají větší ložnice i méně práce za stejné peníze. Je to vůči mužům nespravedlivé," popisuje své devítiměsíční zkušenosti z Bosny Eva Máčalíková. "Žena sice má zůstat ženou - nemluvit sprostě, nepřevlékat se před ostatními vojáky, dělat jen to, na co fyzicky opravdu stačí. Ale nesmí se snažit získat nějaké výhody," líčí. "Když jedu s vojáky spát do srubu, samozřejmě, že v něm budu spát s nimi. Nepotřebuju, abych měla samostatný srub s televizí. Prostě jim řeknu: teď jdu do sprchy, nelezte tam," říká.
Zelené randění
Když přijde řeč na domov a soukromí, vždycky vyjde najevo, že drtivá většina vojaček žije nebo randí s vojákem. "Je to přirozené. To zelené vás opravdu tak nějak obalí," přemítá Lenka Rusová, mluvčí vojenské policie. Vypadá jako zpěvačka Iveta Bartošová. Když jede metrem z generálního štábu na velitelství vojenské policie v Karlíně ve vycházkové uniformě s lodičkou na blonďatých vlasech, málokterý muž nepokukuje. "Když jsem začala pracovat v armádě, se svým přítelem jsem se rozešla. Najednou jsme si neměli co říct," vysvětluje. Teď má přítele vojáka stejně jako její dvě kolegyně - první ženy ve funkci kriminalistických techniků vojenské policie. Nemají vojáci tendence velet i doma? "Doufáme, že to nedopadne jako ve filmu Pelíšky. Ale je pravda, že vojáci jsou zvyklí zbytečně se nehádat. Nerozebírají nepodstatné věci," shodují se všechny tři vojenské policistky. "Muži v civilu někdy považují ženu v uniformě za něco divného. Možná si říkají: když jsou gumy v práci, budou gumy i doma," přemítá Soňa Škárková ze základny prostějovských výsadkářů. Také ona má přítele vojáka. "Ale každá normální ženská si přece chce doma naopak odpočinout, ne tam zase něco organizovat, někomu velet," tvrdí. Pokud snad někdo z vojáků váhá nad tím, zda si něco začít s kolegyní, rozhodně se nemusí obávat, že by to v české armádě bylo považováno za něco nevhodného. Manželství ministra obrany Jaroslava Tvrdíka se zdravotní sestrou, s níž dříve sloužil v chorvatské misi UNPROFOR, je záležitostí všeobecně známou. "Jsem snad důkazem toho, že proti ženám v armádě rozhodně nic nemám," komentoval to ministr v jednom televizním pořadu. "Vojenská kariéra se u ženy nedá skloubit s rodinou," tvrdí kapitánka Máčalíková. Sama děti nemá a je přesvědčena, že s funkcí velitelky speciální brigády by to prostě nešlo dohromady. "Varmádě je pro ženu spousta míst, kde může pracovat, i když má rodinu. Ale velitelka nemůže ráno zavolat do práce, že má nemocné dítě, a proto je na paragrafu. Žena v takovém případě obvykle dává přednost rodině před prací. Na některých místech se to dá tolerovat, na některých ne," říká rázně.
Ostříhat? To ne
Představy, že vojačka rovná se vyholená hlava a svalnatá polochlapská postava, zpravidla v armádě vezmou zasvé. Většina tamních žen tvrdí: snažíme se nezapomenout, že jsme ženské. Předpisy stanoví, že mají být upravené tak, aby to nenarušovalo vojenskou výstroj. Vpraxi to znamená, že tenké řetízky, náušnice, dlouhé vlasy a řasenkou lehce zvýrazněné oči nejsou ničím neobvyklým. "Řetízek si z krku nesundávám. Stahuju si jenom prstýnky, ty by mi překážely při skákání," vysvětluje velitelka speciální brigády. Vpráci se nelíčí. "Namalovat se k maskáčům, to by bylo směšné. K vycházkové uniformě je to něco jiného, to může být i pěkné," dodává. Psychologové tvrdí, že žena v armádě vojáky kultivuje. "Je fakt, že když je v četě žena, kluci se snaží nemluvit před ní moc sprostě. Když jim něco ujede, dokonce se omluví," říká Lenka Rusová. "Určitě potěší, když ráno na pracovišti potkám pěkně upravenou ženu. Myslím, že je to každému muži příjemné," míní kapitán Michal Mucha z prostějovské posádky.
Lidé se diví
K vojsku se hlásí rok od roku více mladých Češek. Připravovaná profesionální armáda počítá s tím, že ženy v ní budou tvořit až dvacet procent. Na otázku, co tam dívku láká, mnohé odpovídají, že očekávají jistotu, řád. Nehrozí tam, že by měly nižší platy než muži na stejných postech, což se v "civilních" firmách stává. Čím více je žen v armádě, tím více si na ně vojáci "musí zvykat", tím více se lidé dohadují o tom, zda tam skutečně patří. Teď poprvé, co jsou dívky v armádě, není vznik nového válečného konfliktu ve světě jen něčím, co znají z knížek či filmů. "Určitě jsme počítaly, že taková situace může nastat. Každý, kdo jde do armády, s tím počítá. Jinak by to nešlo," tvrdí Klára Široká.
Je hezká, štíhlá, něco přes dvacet. Dlouhé vlasy stažené do culíku, maskáče, v ruce samopal, na rukávu nápis Vojenská policie. Po teroristickém útoku na Spojené státy ji velitel vyslal posílit zvýšenou ostrahu jedné z armádních budov. Někteří z kolemjdoucích se usmívají. Jiní utrousí něco o zelených mozcích v sukních. Všimne si jí skoro každý. Žen v armádě sice přibývá, stále je to však pro mnohé jev spíše pozoruhodný. Už nedělají jen spojařky či zdravotnice. Dívky pronikly do vojenské policie, k výsadkářům, k tankistům, jezdí v rámci zahraničních misí do válečných oblastí. Co obnáší život v tak typicky mužském prostředí? Jsou to "drsňačky", které jejich kolegové berou jako chlapy, nebo tam naopak působí spíše jenom rozruch? Jaké jsou v armádě vztahy mezi muži a ženami?
Nemám ráda chaos
Vtrávě výcvikového prostoru prostějovských výsadkářů odpočívá skupinka maskovaných vojáků po pochodu. Jejich velitelka, kapitánka Eva Máčalíková, přišla s nimi, ale vypadá čile. Energicky, rázně. Středně vysoká mladá žena, polodlouhé vlasy, náramek. Jediná žena u nás, která velí speciální brigádě. Jediná, která působila v zahraniční misi ve funkci velitele čety. Říká, že má ráda, když všechno šlape tak, jak má. "Znervózňuje mě chaos. Armáda pro mě představuje určitý morální řád, disciplínu, práva a povinnosti. Chci velet průzkumným jednotkám. Vím, že to, co dělám, je dnes výjimečné a jsem na to hrdá," tvrdí. Co to ve skutečnosti znamená?
Nocování v lese? Mnohokilometrové pochody s mnohokilogramovou parašutistickou výstrojí na zádech? "Když jsme byly v zahraniční misi, novináři se hlavně ptali, jak to řešíme s hygienou, jestli jsou mezi muži a ženami v armádě sexuální vztahy a jestli máme zelené spodní prádlo," naznačuje další vojačka v prostějovské základně, praporčice Soňa Škárková, jaké představy o nich mají civilové. Soňa Škárková i Eva Máčalíková na rozdíl od mnoha jiných žen v armádě prošly i "opravdovou válkou" v zahraniční misi. Vojáci z povolání tvrdí, že to každého změní. Slečna Soňa připouští, že tam poprvé pocítila, co to obnáší být ženou v uniformě.
Bez sprchy a bez záchodu
Byla v Kosovu mezi prvními. Vdobě, kdy tam vojenská základna teprve vznikala. "Neměla jsem pro sebe záchod, budovala jsem si ho stejně jako kluci. Nebylo se kde koupat. Takže kolegové kolem mě podrželi dveře a já se za nimi polívala vodou ze sklenice. Ve stanu jsem se od nich oddělila plentou, abych se mohla převlékat. Brali mě jako ségru. Byly to prostě dobré kamarádské vztahy," tvrdí. "Některé ženy však očekávají, že budou mít v misi výhody jen proto, že jsou ženy. Čekají větší ložnice i méně práce za stejné peníze. Je to vůči mužům nespravedlivé," popisuje své devítiměsíční zkušenosti z Bosny Eva Máčalíková. "Žena sice má zůstat ženou - nemluvit sprostě, nepřevlékat se před ostatními vojáky, dělat jen to, na co fyzicky opravdu stačí. Ale nesmí se snažit získat nějaké výhody," líčí. "Když jedu s vojáky spát do srubu, samozřejmě, že v něm budu spát s nimi. Nepotřebuju, abych měla samostatný srub s televizí. Prostě jim řeknu: teď jdu do sprchy, nelezte tam," říká.
Zelené randění
Když přijde řeč na domov a soukromí, vždycky vyjde najevo, že drtivá většina vojaček žije nebo randí s vojákem. "Je to přirozené. To zelené vás opravdu tak nějak obalí," přemítá Lenka Rusová, mluvčí vojenské policie. Vypadá jako zpěvačka Iveta Bartošová. Když jede metrem z generálního štábu na velitelství vojenské policie v Karlíně ve vycházkové uniformě s lodičkou na blonďatých vlasech, málokterý muž nepokukuje. "Když jsem začala pracovat v armádě, se svým přítelem jsem se rozešla. Najednou jsme si neměli co říct," vysvětluje. Teď má přítele vojáka stejně jako její dvě kolegyně - první ženy ve funkci kriminalistických techniků vojenské policie. Nemají vojáci tendence velet i doma? "Doufáme, že to nedopadne jako ve filmu Pelíšky. Ale je pravda, že vojáci jsou zvyklí zbytečně se nehádat. Nerozebírají nepodstatné věci," shodují se všechny tři vojenské policistky. "Muži v civilu někdy považují ženu v uniformě za něco divného. Možná si říkají: když jsou gumy v práci, budou gumy i doma," přemítá Soňa Škárková ze základny prostějovských výsadkářů. Také ona má přítele vojáka. "Ale každá normální ženská si přece chce doma naopak odpočinout, ne tam zase něco organizovat, někomu velet," tvrdí. Pokud snad někdo z vojáků váhá nad tím, zda si něco začít s kolegyní, rozhodně se nemusí obávat, že by to v české armádě bylo považováno za něco nevhodného. Manželství ministra obrany Jaroslava Tvrdíka se zdravotní sestrou, s níž dříve sloužil v chorvatské misi UNPROFOR, je záležitostí všeobecně známou. "Jsem snad důkazem toho, že proti ženám v armádě rozhodně nic nemám," komentoval to ministr v jednom televizním pořadu. "Vojenská kariéra se u ženy nedá skloubit s rodinou," tvrdí kapitánka Máčalíková. Sama děti nemá a je přesvědčena, že s funkcí velitelky speciální brigády by to prostě nešlo dohromady. "Varmádě je pro ženu spousta míst, kde může pracovat, i když má rodinu. Ale velitelka nemůže ráno zavolat do práce, že má nemocné dítě, a proto je na paragrafu. Žena v takovém případě obvykle dává přednost rodině před prací. Na některých místech se to dá tolerovat, na některých ne," říká rázně.
Ostříhat? To ne
Představy, že vojačka rovná se vyholená hlava a svalnatá polochlapská postava, zpravidla v armádě vezmou zasvé. Většina tamních žen tvrdí: snažíme se nezapomenout, že jsme ženské. Předpisy stanoví, že mají být upravené tak, aby to nenarušovalo vojenskou výstroj. Vpraxi to znamená, že tenké řetízky, náušnice, dlouhé vlasy a řasenkou lehce zvýrazněné oči nejsou ničím neobvyklým. "Řetízek si z krku nesundávám. Stahuju si jenom prstýnky, ty by mi překážely při skákání," vysvětluje velitelka speciální brigády. Vpráci se nelíčí. "Namalovat se k maskáčům, to by bylo směšné. K vycházkové uniformě je to něco jiného, to může být i pěkné," dodává. Psychologové tvrdí, že žena v armádě vojáky kultivuje. "Je fakt, že když je v četě žena, kluci se snaží nemluvit před ní moc sprostě. Když jim něco ujede, dokonce se omluví," říká Lenka Rusová. "Určitě potěší, když ráno na pracovišti potkám pěkně upravenou ženu. Myslím, že je to každému muži příjemné," míní kapitán Michal Mucha z prostějovské posádky.
Lidé se diví
K vojsku se hlásí rok od roku více mladých Češek. Připravovaná profesionální armáda počítá s tím, že ženy v ní budou tvořit až dvacet procent. Na otázku, co tam dívku láká, mnohé odpovídají, že očekávají jistotu, řád. Nehrozí tam, že by měly nižší platy než muži na stejných postech, což se v "civilních" firmách stává. Čím více je žen v armádě, tím více si na ně vojáci "musí zvykat", tím více se lidé dohadují o tom, zda tam skutečně patří. Teď poprvé, co jsou dívky v armádě, není vznik nového válečného konfliktu ve světě jen něčím, co znají z knížek či filmů. "Určitě jsme počítaly, že taková situace může nastat. Každý, kdo jde do armády, s tím počítá. Jinak by to nešlo," tvrdí Klára Široká.
