V televizních hitparádách boduje letos na podzim skutečná perlička: "Víš, lásko, já se jen dýl rozkoukávám," zpívá v nezvykle košilatém klipu Iveta Bartošová.
V černém korzetu, který jí výrazně zvětšuje poprsí, se svíjí u zdi jako striptérka. "Já od těch snů strašně moc očekávám," rozvášňuje se v hlubokém předklonu, svůdným pohledem hladí kameru, a zatímco dvanáctiletí kluci před televizí rudnou, jejich tátové vzpomínají na osmdesátá léta.
Právě z té doby - přesně z roku 1987 - pochází písnička, která zrovna teď postupuje do dalšího soutěžního kola. "Nastal návrat starého dobrého diska," raduje se Bartošová.
A co když ne? Co když se jejího nového alba prodá jen několik tisíc? Bývalí slavíci chudí stejně nebudou, s novými poměry se vcelku dobře vyrovnali.
Jak si zpěváci přivydělávali
Když skladbu Víš, lásko nazpívala Bartošová poprvé, její desky se prodávaly po statisících, každý rok se umístila v popředí Zlatého slavíka a koncerty měla vyprodané. Na podobně rozjetou kariéru můžou dnes čeští interpreti nanejvýš dojatě vzpomínat.
Za co vděčili svému úspěchu?
Hvězdy osmdesátých let uzavřely s režimem tichou smlouvu. Stačilo, aby nedělaly problémy a každý rok zazpívaly třeba na festivalu sovětské písně. Podvolovaly se ochotně, snad pouze s výjimkou Hany Zagorové, která podepsala protirežimní petici Několik vět.
"Když jsem chtěl pracovat, dali mi na výběr - nepůjdu na sovětskou píseň a na rok dostanu distanc, anebo odzpívám písničku a budu mít klid,“ vzpomíná Michal David, který byl festivalovou stálicí.
Za takovou pokoru poskytl režim svým zpěvákům příjemné, téměř bezkonkurenční prostředí. Rozhlas totiž pouštěl jen pár vyvolených, a ti si pak žili nad poměry.
Skutečně bohatým mužem byl Karel Gott, kterého královsky živil úspěch na německém trhu, ale to byla výjimka.
Petr Kotvald je ochoten svou tehdejší životní úroveň doložit přímo na číslech. Z každé prodané desky získal pouze čtvrt procenta: "I při tom obrovském objemu jsme se Standou Hložkem dostali nějakých šestnáct tisíc." Pro představu: ´objemy´ byly skutečně závratné, třeba singlu Holky z naší školky se prodalo na milion.
Ani koncerty nebyly honorované nijak přehnaně, umělec za ně dostal nejvýš tisícikorunu. Ale stačil malý, šikovný podvod, a kdo chtěl přilepšit, nechal si třeba velkoryse proplatit dopravu. Místo jednoho auta jezdily na koncerty čtyři, a náklady na vystoupení tak naoko vzrostly.
Ještě výhodnější byly zájezdy do spřátelených zemí. „Diety a zase diety, na tom se dalo pěkně vydělat,“ upozorňuje hudební publicista Josef Vlček.
A proto nakonec Michal David přece jen přikyvuje: "Ano, žili jsme si jako kapitalisti." Přišel si na dvanáct tisíc korun měsíčně. "Byl jsem mladý, svobodný kluk, co dobře vydělával a měl své publikum i slávu. Nic mi nechybělo."
Otřepali se za pět let
Pak přišel listopad 1989.
Na sovětské písně si najednou nikdo nevzpomněl a nedávní slavíci začali odstřihovat z metru své tvůrčí krize. "Přišla éra muziky zvenku a undergroundových kapel. Za bolševika neměly takový prostor, tak jsme jim ho přenechali," hodnotí tu dobu Michal David.
Známé tváře měly najednou strach, jak se lidé vypořádají s jejich minulostí, a zpočátku se zdálo, že se bojí oprávněně. "Měla jsem na leden 1990 nasmlouvané koncerty, a to byla tragédie, nikdo na ně nepřišel," vzpomíná Heidi Janků. Přitom písničku Když se načančám ještě nedlouho předtím s ní nadšeně zpívala půlka národa.
Hudební kritika se shodovala, že tito umělci do jednoho skončí někde u barových mikrofonů a na jejich místa nastoupí mladí, třeba slovenská naděje Pavol Habera.
Uteklo však jen pár let, než Češi přivítali někdejší oblíbence znovu ve svých obývacích pokojích. Pravidelně je sledovali na obrazovce rozjíždějící se televize Nova, která zpěvákům zajišťovala v estrádách novou popularitu.
A pak už bylo zase dobře.
Podnikatelé posílali první pozvánky na večírky: Nechcete nám zazpívat pár šlágrů? Dostanete slušně zaplaceno. "To byl rok 1994," říká Michal David. "Poprvé jsem přijel na takovou venkovskou diskotéku, vyskočil na dva sražené stoly a lidi jásali."
Stejným způsobem se živí se svými kolegy dodnes.
Člen oficiální hudební špičky z roku 1988 může žádat honorář kolem čtyřiceti tisíc korun za program a většinou hraje na nějaké party každý týden. Proto nemůže překvapit, když stále pohledná čtyřicátnice Heidi Janků přijede zazpívat v nablýskaném mercedesu a podsaditý Dalibor Janda se strništěm na tváři zase ve stříbrném BMW.
Na pódiích rozhodně nejsou vysmívanými kašpárky. Ať už Dalibor Janda dorazí na diskotéku nebo na náves, pokaždé tam rozezpívá dav milovníků písní Kde jsi? nebo Říkal si hurikán.
Politika jako obchod
Blížily se volby a Heidi Janků si na stranických akcích sociální demokracie nadšeně sedala na klín ministra vnitra. Hele, ona toho Grosse úplně zbožňuje, znělo kolem, a zpěvačka skutečně vypadala až zamilovaně.
Kdo očekával, že umělci úspěšní za socialismu se přestanou angažovat, spletl se. Stačí vzpomenout na letošní jaro.
Na náměstích zazpívala pod praporem sociálních demokratů například i Hana Zagorová anebo Petr Kotvald. Nervali se za Špidlu a Zemana z přesvědčení, byla to pro ně obyčejná práce: "Řeknu to natvrdo," upozorňuje Kotvald, "když mi někdo oznámí, že můžu vystupovat ve čtrnácti velkých městech a nemusím se o nic starat, vezmu to. Když chci podpořit prodej desky, jdu na to stejně a ještě se musím starat o organizaci. Tady jsem jen slízl smetanu."
Stejně jako Heidi Janků by prý odmítl jedině komunisty. Pro ty se v minulosti nazpíval až až, jak dodává se zvláštním humorem.
Takový je život profesionálního popového zpěváka - plný podivných ústupků.
Extrémním případem je jméno loňské desky Dalibora Jandy. Aby vyhověl sponzorovi, nazval ji vyznáním Ty jsi můj benzin.
Věčný nedostatek českých celebrit zajistil těmto zpěvákům pravidelné místo na stránkách společenských rubrik, a oni tak pro úspěch nové kariéry ustoupili i v otázce ochrany vlastního soukromí.
A tak se o sobě a kterémsi muži Iveta Bartošová dočetla: „Poškrábala mu celá záda, řvala, říkala mu slova, která by od ní v životě nečekal..."
Stala se zajatcem vlastní slávy. "Aby se tihle lidé báli sníst chlebíček! Hned druhý den by měli fotku v bulváru s titulkem Celebrita se dojídá na rautech," komentuje to hudební publicista Josef Vlček.
Prodáme staré hity
Uživit se pouze deskami? Jistě, Karel Gott by to dokázal, současná Helena Vondráčková ještě mnohem lépe. Ale medailisté Zlatého slavíka z roku 1988 nikoli.
Svého prvního vinylu prodala Heidi Janků sto tisíc kopií, musely se tenkrát lisovat další, ale dnes? "Je to pár týdnů, co mi vyšlo album," říká, "a byla bych moc ráda, kdyby si ho koupilo deset tisíc fanoušků."
I Michal David přichází s kompaktem v těchto dnech a v jeho případě je náklad pětitisícový. Ano, pořád je řeč o zpěvákovi, který se chlubí více než třemi miliony prodaných nosičů.
Posluchači chtějí osvědčené zboží, takže si Heidi neodpustila znovuzařazení užvatlané skladby Když se načančám.
Zázračně omládlá Iveta Bartošová sestavila desku ze starých písní celou. "Během posledního roku a půl jsem je na koncertech zpívala v disko úpravách a měly úspěch. Chtěla jsem, aby si je posluchači mohli koupit pohromadě," vysvětluje.
Ale hudební kritik Jan Rejžek má na věc poněkud odlišný pohled. „Došla jim fantazie,“ myslí si. "A taky umřela stará garda textařů, třeba Bohuslav Ondráček a Zdeněk Borovec. Pro tyhle zpěváky nemá kdo psát."
Jestli se Iveta Bartošová s novou sexy vizáží a starými skladbami prosadí, to ukáže předvánoční trh. Minulý týden byla její deska Hej, pane diskžokej šestnáctá nejprodávanější a zaostávala i za novinkou klubové kapely -123 minut, která se na televizních obrazovkách téměř neobjevuje.
Jak se vedlo slavíkům bez hnízda? Dalibor Janda Petr Kotvald Michal David Karel Gott Petra Janů Iveta Bartošová Heidi Janků Helena Vondráčková Hana Zagorová |