Jsou to podivíni. Alespoň na první pohled. Nebo je snad běžné, že se lidé uprostřed Evropy a na sklonku dvacátého století zřeknou všech vymožeností naší doby?
Manželé Vlkovi z Jindřichovic pod Smrkem nemají televizi, telefon ani automatickou pračku, vzdali se elektřiny, tekoucí vody a ústředního topení, do obchodu si chodí jen pro olej, svíčky, mýdlo na praní a pár dalších nezbytností. Fotografa Pavla Váchu, který s nimi pobyl pár hodin, uvedli ve zmatek. "Myslel jsem, že to budou takoví ti trochu militantní ekologové, kteří se jen předvádějí. Ale tihle manželé jsou docela normální lidé, akorát že nežijí normálně," uvažoval fotograf. Jenže co je to vlastně normální život? Manželé Vlkovi považují za normální žít tak, aby neubližovali tomuto světu. Za nenormální naopak považují dnešní svět konzumu. "Nechceme být součástí společnosti, která budoucím generacím ničí životní prostředí. Jsme tak sice trochu za blázny, ale aspoň máme čisté svědomí," říkají shodně Vlkovi. V duchu svých představ o životě je nechal zcela v klidu vrcholící předvánoční mumraj. "Dárky si dáváme, ale nekupujeme je, vyrábíme si je sami. A vánoční úklid? Stačí, abych si vzpomněla, jak před vánocemi moje maminka vždycky vyndala všechno ze skříní a nakonec jsme stěží stihli uklidit jeden pokoj. Nechci to opakovat, my gruntujeme zjara, až přejde zima, je to praktičtější," říká Lucia Vlková. Její manžel Zbyněk k tématu jen prohodí: "V té předvánoční době každý nějak cítí, že by si měl udělat pořádek. Uklidit si v sobě. Ale k tomu lidé buď nemají odvahu nebo chuť. Tak aby měli pocit, že uklízejí, alespoň gruntují své byty." Oni sami prý teď k úklidu v sobě mají času až až. Jak se setmí, zapálí doma svíčky a věnují se sobě. Čtou si, povídají, plánují, přemýšlejí o tom, jak žijí. Dělají si adventní čisto v duši. Takhle to půjde až do jara. A až zpoza sněhu vykouknou jejich pracně zoraná políčka, budou od rána do západu dobývat svůj chléb vezdejší. Tedy chléb... Letos sice sklidili první úrodu obilí, ale hlavně se jim urodilo bohatě cuket. "V posledních týdnech už se ženy neptám, co uvaří k obědu, ale na jaký způsob ty cukety zase budou," směje se pan Vlk. Podivíni, kteří dnes a denně jedí cukety. Nevadí jim to. Mají dobrý pocit z toho, že si obstarali jídlo bez toho, aniž by někde úpěla příroda.
***
Zbyněk Vlk, 28 let, lesní inženýr, Lucia Vlková, 22 let, vystudovala několik semestrů filozofické fakulty, a jejich jedenáctiměsíční dcera Soňa. Poznali se na Slovensku v jedné ekovesničce, hned si prý padli do oka hlavně díky názorům na to, jak žít. Nyní se snaží své představy měnit ve skutečnost. Jsou mediálně známí, jeden filmový dokumentarista o nich chce natočit mnohaletý cyklus. Zbyněk Vlk o filmaři říká: "Smál se nám, že mu v posledním dílu zamáváme do kamery z okna paneláku." Onen dokumentarista jistě není jediný, kdo pochybuje, že Vlkovi vydrží.
Kůň zapřažený do bryčky nebo žebřiňáku s Vlkovými na kozlíku už patří ke koloritu Jindřichovic. Někteří z místních jim fandí, jiní kroutí hlavou a mluví o bláznech či šašcích. "Zvláštní bývá, když se na silnici potkáme se starostou. My s naším spřežením, on na motocyklu Harley-Davidson," říká Zbyněk Vlk. Že by to byl obrázek symbolizující život manželů Vlkových v kontrastu s dneškem? Možná. Jenže starosta je duší ekolog a pro Vlkovy má velké porozumění.
Vlkovi nespěchají. Jejich denní režim určuje Slunce a práce.Oba sice mají náramkové hodinky, ale nenosí je,minuty pro ně neznamenají nic. Pouze když čas od času potřebují jet někam vlakem, zapnou si na chvíli rádio, aby věděli, kolik je přesně hodin. Aby jim vlak neujel. Mimochodem - letitý radiomagnetofon je v jejich obydlí jediným předmětem z dnešního světa. "Někdy si pouštíme písničky z kazet, to je asi to jediné,čeho jsme se nedokázali vzdát," svěřila se paní Vlková.
Trochu nahraná fotografie - Vlkovi ve chlévě s oslem a jednou z několika koz v pozadí neboli parafráze na symboliku křesťanských Vánoc. "Na Štědrý den půjdeme do chléva a všem zvířatům dáme něco dobrého na zub.Vloni tím ovšem několik koz pohrdlo... Slepicím určitě dáme pražený ječmen, ten jsme jim teď začali sypat, aby nesly i v zimě.Vyčetla jsem to v jedné příručce z počátku století a funguje to," chlubí se Lucia Vlková, která vyrůstala v jednom z paneláků v Banské Bystrici. Jinak se ovšem nějaké tradiční staročeské vánoce u Vlkových nekonají. "Slavíme je prostě,společnou radostí a nejen v náboženském smyslu. Chápeme je i jako každoroční návrat světla," říká Zbyněk Vlk.
Bývalo to prý jedno z výstavních stavení v Jindřichovicích. Zbyla z něj ruina, kterou se Vlkovi snaží dát dohromady. Práce jako na kostele,stejně jako na přilehlých pozemích. Když nedávno orali - vpředu paní Vlková s dcerou v šátku na zádech vedla koně,vzadu její muž tlačil do země pluh - prali se s půdou, která přes půl století ležela ladem. Zemi spíše rozryli než zorali, obří drny budou vytahovat ještě roky. Přesto sem přivedou každou návštěvu, aby se pochlubili. Úroda z toho, co vloni a letos zorali, už by je měla bez problémů uživit.
Soňa Vlková, letošní největší dárek. Na svět přišla doma, porodnici Vlkovi odmítli. "Ráno jsem ještě udělala snídani a smažila lívance, před polednem bylo dítě na světě.Porod byl velmi klidný a dojemný.Mám na to jen matné vzpomínky,v hlavě mi zůstaly především pěkné emoce," vzpomíná paní Vlková.
Dalším přírůstkem do rodiny je mladá žena ze severní Moravy. Letos v létě přišla o domov a chtěla si najít střechu nad hlavou někde na venkově."Měla jsem padesát adres, na čtyřicet devět z nich jsem telefonovala, ale nic z toho nebylo. Nakonec zbyli Vlkovi, ale protože nemají telefon, rozjela jsem se za nimi. A už jsem zůstala a je mi tu dobře," vypráví žena, pro kterou dnes pan Vlk v rozlehlém stavení upravuje jeden pokojík. Podobně se Vlkovi postarali o další dva bezdomovce.
Na tom, že se jednomu ze dvou koní, které Vlkovi mají, ulomil kus podkovy, by nebylo nic zvláštního. Jenže se to stalo nedaleko jedné jindřichovické chalupy, na které visí cedule Muzeum života venkovského obyvatelstva před průmyslovou revolucí.Tohle muzeum, v němž se návštěvníkům doporučuje sahat na exponáty,založilo a provozuje občanské sdružení Lunaria, které zase spoluzakládal pan Vlk. Když se mu tedy stala ona nehoda, zašel do muzea, půjčil si pár exponátů, kovářské kladivo a kleště,s jejichž pomocí pak zbytek podkovy sundal z kopyta. A jelo se dál. Kdyby mu tak upadlo kolo u auta. Kdyby Vlkovi nějaké měli.Tedy spíše - kdyby auto vůbec chtěli. Pro mnohé sen či nutnost, pro ně absurdní představa.
Manželé Vlkovi z Jindřichovic pod Smrkem nemají televizi, telefon ani automatickou pračku, vzdali se elektřiny, tekoucí vody a ústředního topení, do obchodu si chodí jen pro olej, svíčky, mýdlo na praní a pár dalších nezbytností. Fotografa Pavla Váchu, který s nimi pobyl pár hodin, uvedli ve zmatek. "Myslel jsem, že to budou takoví ti trochu militantní ekologové, kteří se jen předvádějí. Ale tihle manželé jsou docela normální lidé, akorát že nežijí normálně," uvažoval fotograf. Jenže co je to vlastně normální život? Manželé Vlkovi považují za normální žít tak, aby neubližovali tomuto světu. Za nenormální naopak považují dnešní svět konzumu. "Nechceme být součástí společnosti, která budoucím generacím ničí životní prostředí. Jsme tak sice trochu za blázny, ale aspoň máme čisté svědomí," říkají shodně Vlkovi. V duchu svých představ o životě je nechal zcela v klidu vrcholící předvánoční mumraj. "Dárky si dáváme, ale nekupujeme je, vyrábíme si je sami. A vánoční úklid? Stačí, abych si vzpomněla, jak před vánocemi moje maminka vždycky vyndala všechno ze skříní a nakonec jsme stěží stihli uklidit jeden pokoj. Nechci to opakovat, my gruntujeme zjara, až přejde zima, je to praktičtější," říká Lucia Vlková. Její manžel Zbyněk k tématu jen prohodí: "V té předvánoční době každý nějak cítí, že by si měl udělat pořádek. Uklidit si v sobě. Ale k tomu lidé buď nemají odvahu nebo chuť. Tak aby měli pocit, že uklízejí, alespoň gruntují své byty." Oni sami prý teď k úklidu v sobě mají času až až. Jak se setmí, zapálí doma svíčky a věnují se sobě. Čtou si, povídají, plánují, přemýšlejí o tom, jak žijí. Dělají si adventní čisto v duši. Takhle to půjde až do jara. A až zpoza sněhu vykouknou jejich pracně zoraná políčka, budou od rána do západu dobývat svůj chléb vezdejší. Tedy chléb... Letos sice sklidili první úrodu obilí, ale hlavně se jim urodilo bohatě cuket. "V posledních týdnech už se ženy neptám, co uvaří k obědu, ale na jaký způsob ty cukety zase budou," směje se pan Vlk. Podivíni, kteří dnes a denně jedí cukety. Nevadí jim to. Mají dobrý pocit z toho, že si obstarali jídlo bez toho, aniž by někde úpěla příroda.
***
Zbyněk Vlk, 28 let, lesní inženýr, Lucia Vlková, 22 let, vystudovala několik semestrů filozofické fakulty, a jejich jedenáctiměsíční dcera Soňa. Poznali se na Slovensku v jedné ekovesničce, hned si prý padli do oka hlavně díky názorům na to, jak žít. Nyní se snaží své představy měnit ve skutečnost. Jsou mediálně známí, jeden filmový dokumentarista o nich chce natočit mnohaletý cyklus. Zbyněk Vlk o filmaři říká: "Smál se nám, že mu v posledním dílu zamáváme do kamery z okna paneláku." Onen dokumentarista jistě není jediný, kdo pochybuje, že Vlkovi vydrží.
Kůň zapřažený do bryčky nebo žebřiňáku s Vlkovými na kozlíku už patří ke koloritu Jindřichovic. Někteří z místních jim fandí, jiní kroutí hlavou a mluví o bláznech či šašcích. "Zvláštní bývá, když se na silnici potkáme se starostou. My s naším spřežením, on na motocyklu Harley-Davidson," říká Zbyněk Vlk. Že by to byl obrázek symbolizující život manželů Vlkových v kontrastu s dneškem? Možná. Jenže starosta je duší ekolog a pro Vlkovy má velké porozumění.
Vlkovi nespěchají. Jejich denní režim určuje Slunce a práce.Oba sice mají náramkové hodinky, ale nenosí je,minuty pro ně neznamenají nic. Pouze když čas od času potřebují jet někam vlakem, zapnou si na chvíli rádio, aby věděli, kolik je přesně hodin. Aby jim vlak neujel. Mimochodem - letitý radiomagnetofon je v jejich obydlí jediným předmětem z dnešního světa. "Někdy si pouštíme písničky z kazet, to je asi to jediné,čeho jsme se nedokázali vzdát," svěřila se paní Vlková.
Trochu nahraná fotografie - Vlkovi ve chlévě s oslem a jednou z několika koz v pozadí neboli parafráze na symboliku křesťanských Vánoc. "Na Štědrý den půjdeme do chléva a všem zvířatům dáme něco dobrého na zub.Vloni tím ovšem několik koz pohrdlo... Slepicím určitě dáme pražený ječmen, ten jsme jim teď začali sypat, aby nesly i v zimě.Vyčetla jsem to v jedné příručce z počátku století a funguje to," chlubí se Lucia Vlková, která vyrůstala v jednom z paneláků v Banské Bystrici. Jinak se ovšem nějaké tradiční staročeské vánoce u Vlkových nekonají. "Slavíme je prostě,společnou radostí a nejen v náboženském smyslu. Chápeme je i jako každoroční návrat světla," říká Zbyněk Vlk.
Bývalo to prý jedno z výstavních stavení v Jindřichovicích. Zbyla z něj ruina, kterou se Vlkovi snaží dát dohromady. Práce jako na kostele,stejně jako na přilehlých pozemích. Když nedávno orali - vpředu paní Vlková s dcerou v šátku na zádech vedla koně,vzadu její muž tlačil do země pluh - prali se s půdou, která přes půl století ležela ladem. Zemi spíše rozryli než zorali, obří drny budou vytahovat ještě roky. Přesto sem přivedou každou návštěvu, aby se pochlubili. Úroda z toho, co vloni a letos zorali, už by je měla bez problémů uživit.
Soňa Vlková, letošní největší dárek. Na svět přišla doma, porodnici Vlkovi odmítli. "Ráno jsem ještě udělala snídani a smažila lívance, před polednem bylo dítě na světě.Porod byl velmi klidný a dojemný.Mám na to jen matné vzpomínky,v hlavě mi zůstaly především pěkné emoce," vzpomíná paní Vlková.
Dalším přírůstkem do rodiny je mladá žena ze severní Moravy. Letos v létě přišla o domov a chtěla si najít střechu nad hlavou někde na venkově."Měla jsem padesát adres, na čtyřicet devět z nich jsem telefonovala, ale nic z toho nebylo. Nakonec zbyli Vlkovi, ale protože nemají telefon, rozjela jsem se za nimi. A už jsem zůstala a je mi tu dobře," vypráví žena, pro kterou dnes pan Vlk v rozlehlém stavení upravuje jeden pokojík. Podobně se Vlkovi postarali o další dva bezdomovce.
Na tom, že se jednomu ze dvou koní, které Vlkovi mají, ulomil kus podkovy, by nebylo nic zvláštního. Jenže se to stalo nedaleko jedné jindřichovické chalupy, na které visí cedule Muzeum života venkovského obyvatelstva před průmyslovou revolucí.Tohle muzeum, v němž se návštěvníkům doporučuje sahat na exponáty,založilo a provozuje občanské sdružení Lunaria, které zase spoluzakládal pan Vlk. Když se mu tedy stala ona nehoda, zašel do muzea, půjčil si pár exponátů, kovářské kladivo a kleště,s jejichž pomocí pak zbytek podkovy sundal z kopyta. A jelo se dál. Kdyby mu tak upadlo kolo u auta. Kdyby Vlkovi nějaké měli.Tedy spíše - kdyby auto vůbec chtěli. Pro mnohé sen či nutnost, pro ně absurdní představa.
