Ve většině rozhovorů se vás ptají na vaši aktivní hudební či politickou dráhu. Ale jaké byly vaše začátky? Jak jste se dostal k muzice, co jste chtěl dělat jako teenager?
Když jsem se narodil, moje matka prohlásila, že budu varhaníkem. V šesti letech mě zapsala do hudební školy. Docela mě to bavilo, i když jsem míval záchvaty vzteku, pokud mi něco nešlo. Nikdy jsem toho ale nechtěl nechat, tak dlouho jsem zuřil, až jsem se to naučil.
Kdy jste začal vystupovat a která byla vaše první kapela?
To bylo v té době, kdy jsem se rozkoukal na konzervatoři. Začal jsem hrát s Volf Jazztetem, Pražským big bandem a Triem Jiřího Stivína, potom jsem dal dohromady jazzovou kapelu, kterou jsme na jednom koncertu pojmenovali Pražský výběr. Někdy v osmasedmdesátém jsme vydali album Žízeň. Pak přišel Michal Pavlíček a Jirka Hrubeš a začali jsme měnit styl od jazzu přes jazzrock až k rockové muzice. První deskou v této sestavě byla Straka v hrsti.
Hned z kraje vašeho vystupování v sestavě s Michalem Pavlíčkem, v roce 1982, proběhla na jednom z vašich koncertů rozsáhlá policejní akce. Jak to tehdy bylo?
Někdy počátkem roku 1982 na nás Státní bezpečnost udělala na koncertě v Hradci zátah. Večer natáčeli všechno na kameru a hned po vystoupení si pro nás přišli. Poté propukla velká kampaň proti Výběru i proti nové vlně jako celku, do které se kromě redaktorů tehdejšího týdeníku Tribuna dost nechutně zapojil i Vladimír Kočandrle. Po kampani nás zbavili kvalifikace a zakázali nám na pět let činnost.
Ale averze státní moci vůči big beatu nebyla stejná, někdo na tom byl líp, někdo hůř...
To záleželo na tom, jak kdo provokoval. Existovaly kapely, které byly poplatné režimu, jezdily na festivaly do Sokolova a tak podobně, ty mohly hrát bez problémů. Pak kapely zaměřené výrazně proti establishmentu, ty byly permanentně zakázané. A potom kapely, které si víceméně troufaly proti režimu, ale předtím si získaly nějakou popularitu, takže měly období zákazů a období, kdy mohly hrát. To byl třeba případ Výběru.
Jak se v osmdesátém devátém stal z Kocába rockera Kocáb politik?
U mě to bylo zázračně provázané hudbou. V roce 1988 jsem na Děčínské kotvě prohlásil, že každý národ má takovou vládu, jakou si zaslouží. Tím jsem si zadělal na další průšvih - Výběr opět zakázali - ale také jsem získal skvělou příležitost. Ten přenos tehdy sledoval předseda vlády Adamec. Po půl roce jsme se setkali a on se mnou začal polemizovat. Nakonec prohlásil: "Sice s vámi nesouhlasím, ale cením si vaší odvahy." Pak přišel podzim 1989 a my jsme mohli na náš rozhovor navázat Horáčkovou a mou akcí Most. V té době jsem se stal Havlovým blízkým spolupracovníkem v Občanském fóru. Občanské fórum ovšem nevydrželo dlouho, záhy se z něj odštěpila ODS a druhá, méně pragmatická část po různých peripetiích zmizela ze světa...
Když se začnou valit dějiny, velmi záleží na tom, zda se do čelných pozic dostanou lidé s určitou dávkou rozvážnosti, nebo ti, kteří vycítí příležitost a chtějí jí co nejrychleji využít. Aniž by se artikulovaly programové body Občanského fóra a využily dobré nápady jeho lidí, vytvořila se dost předčasně ODS. K té polarizaci by nesporně později došlo, ale s větší odpovědností a možná s menšími následky, než jaké dnes cítíme. Ten příliš pragmatický přístup - "ponechme stranou všechny ostatní hodnoty, soustřeďme se jen na makroekonomické ukazatele" - má svůj významný podíl na dnešních problémech. Došlo k bagatelizaci především duchovních a kulturních hodnot. Došlo k privatizaci, která měla jistě dobrý základ, ale svou překotností se stala kontraproduktivní.
Svůj podíl na dnešním stavu společnosti má zřejmě i to, že nedošlo k jednoznačnému vyrovnání s komunistickým systémem. Až na řídké výjimky nebyl nikdo z protagonistů bývalého režimu pohnán k zodpovědnosti. To muselo nutně vyvolat ve společnosti deziluzi včetně teorií o revoluci jako o předem připravené gentlemanské dohodě komunistů a disentu: Vy nám necháte majetek a nezkřivíte nám ani vlásek, my vás necháme vládnout. Nebyla ta revoluce až příliš sametová?
Po celou dobu revoluce jsem se pohyboval v centru dění. Pochybuji, že by to centrum bylo tak zakonspirované, že by nikde neprosákla nějaká připravená dohoda. Všechno probíhalo tak živelně a spontánně, že bych takovou teorii skoro vyloučil. Navíc by to svědčilo o vrcholných kvalitách konspirátorů a zúčastněných tajných služeb. V historii snad nenajdeme příklad, že by se dějiny "ve velkém" plánovaly pár let dopředu. Na straně komunistů možná mohl být strategický mozek, který předvídal pád systému a snažil se domluvit s tehdejší opozicí. Já jsem byl členem krizového štábu OF, pohyboval jsem se v Havlově těsné blízkosti a nikdy jsem ze strany bývalých disidentů nezaznamenal sebemenší náznak konspirace s režimem.
Ale jak se mají lidé vyrovnat s tím, že stát, který deklaruje nezákonnost některých skutků, není schopen je za osm let nijak postihnout?
Ano, je to marasmus. Máte ale představu, jaký marasmus by vznikl, kdybychom šli tou druhou cestou? To by taky mohlo probíhat jako po druhé světové válce, kdy se bez soudu věšeli kolaboranti a rabovalo se pohraničí.
Nemluvíme přece o nezákonném vyřizování účtů. Bavíme se o nedostatečném uplatňování práva vůči těm, kteří porušovali zákony.
Ono by se to taky nemuselo udržet na uzdě. Ta velkorysost bude mít svou platnost v dějinách a až pomine současný marasmus, bude vnímána pozitivně. Základní chybou, ke které došlo, bylo, že komunistická strana nebyla od začátku postavena mimo zákon. Další chybou bylo, že jsme místo důsledné aplikace demokratického právního systému přejali jen s mírnými úpravami komunistický právní řád.
Navíc parlament, jehož jste byl členem, odmítl návrh zákona, ve kterém byl komunismus označen za hnutí potlačující lidská práva...
Tehdy jsme zřejmě nechtěli tak pregnantní vyjádření v zákonné normě. Byli jsme příliš prodchnuti tou velkorysostí. Asi to byla chyba.
V začátcích vašeho podnikatelského období jste se svými společníky založil privatizační fond Trend. Lákala vás zřejmě možnost vyzkoušet si podnikání ve velkém. Fond neskončil šťastně. Nebylo příliš velkým rizikem pouštět se do finančního podnikání bez týmu profesionálů?
Je to komplikovanější. Byl jsem vyzván k účasti ve fondu a lákalo mě to jako možnost seberealizace. Po založení fondu, v němž měly účast také Banka Skala a Montované stavby Praha, nastal tlak, abychom s Kratochvílem fond vizuálně reprezentovali na billboardech a reklamách. Já jsem záměrům fondu natolik věřil, že jsem s tím souhlasil, ačkoliv mi bylo jasné, že jakýkoli průšvih půjde na mou hlavu. Po nějaké době jsme fond prodali novému správci, který jej přes všechny sliby a záruky vytuneloval. Moje předchozí mediální spojení s fondem mi ale nedávalo jinou šanci, než se o fond zajímat a snažit se situaci napravit. I proto Trend skončil možná nejlépe z podobně postižených fondů: většina majetku je zablokována státem, viníci jsou vyšetřováni a je velká šance, že majetek bude navrácen minoritním akcionářům.
Vlastníte také výrazný akciový podíl ve společnosti Bonton. Akcie Bontonu jsou velmi likvidní, připravuje se dokonce jejich obchodování na zahraničních burzách. Co je příčinou úspěchu této společnosti, která působí z velké části v nepříliš lukrativní oblasti kultury?
Bonton jsme založili ještě před revolucí. Pokrývá veškeré aktivity v showbusinessu i v "přilehlých oblastech". Firma je dobře řízená, od začátku prosperuje. Zaměřuje se pouze na ty oblasti, ve kterých se dobře orientuje, nerozptyluje se vedlejšími aktivitami. Je zdravě expanzivní, nikoli ovšem na dluh, plánuje strategicky, vytváří si profesionální rozvahy. Vedení společnosti je velmi demokratické, všichni akcionáři mají možnost ovlivňovat její chod. Dalším rysem je totální reinvestice zisku, Bonton dosud nevyplácel žádné dividendy, vše jde na rozvoj firmy. Společnost se těší vysoké důvěře v zahraničí a spolupracuje s nejrenomovanějšími světovými firmami. Jednotlivé aktivity Bontonu - hudební, filmové, distribuční, reklamní - se vzájemně podporují.
Spoluzakládal jste Politický klub. Co si od jeho existence slibujete? V jaké roli by měl působit na politické scéně?
Na našem politickém kolbišti je příliš těsno. Nikdo není ochoten přiznat chybu, vyvodit pro sebe důsledky, odejít z politiky. Výsledkem je, že případné nové subjekty prakticky nemají na politické scéně místo. Smysl existence Politického klubu vidím v tom, že bude sdružením lidí, kteří budou hledat, tříbit si a ujasňovat postoje a dlouhodobě se připravovat na roli politické alternativy. V nadcházejícím volebním období totiž hrozí chaos, půjde do něj mnoho subjektů s malými procentními zisky. Výsledkem budou bezbřehé koalice, konflikty v nich a následný rozpad. Smysl Politického klubu má být v dlouhodobé politické práci a v kultivaci a zkvalitňování naší politiky jako takové.
Vidíte budoucnost alespoň trochu optimisticky?
Jistě. Naše demokracie prožívá první zátěžovou zkoušku, politika první vážný kolaps. Přesto právě díky demokracii tady máme pevné mechanismy, které všechny demokratické strany uznávají. Nikdo si nedovolí použít násilí, obejít ústavní mechanismy, udělat převrat. To je hodně pozitivní. Berme tedy současnou situaci sportovně, i když nás to bude něco stát, a přejme si, aby se stejné problémy už v takovéto míře neopakovaly.
Jaké jsou do budoucna vaše hudební plány? Budete podporovat nové album dalším turné? A kdy by měla vyjít další deska?
Michal Pavlíček má ještě nějaké dodělávky v rámci scénické hudby. Já mám teď volno, asi až do dalšího politického převratu... Akorát se bojím, aby k němu nedošlo dřív, než vydáme tu další desku. Turné by mělo přijít koncem příštího roku s vydáním dalšího alba.
Proč se vlastně tohle album jmenuje BĚR? Co to znamená?
Vzniklo to tak, že se mě svého času někdo ptal, jak to bude s Výběrem. Tak jsem mu řekl, že dneska je Pražský výběr, zítra jenom Výběr, pak Běr, pak Er a pak šmytec. Takže jsme to dodrželi. Teď budeme muset ještě vydat Běr II a Běr III, abychom se umělecky nepodvázali, pak dáme Er, pak R. A pak konec.
Doufáme, že to hned tak nebude.
