A pracují v něm pochyby, zda při psaní postupoval správně. Kosatíkova práce Kohouta inspirovala k sepsání třetího "memoárrománu", takže k prózám Kde je zakopán pes a Z deníku kontrarevolucionáře přibude kniha, jež vzniká pod názvem Můj pravděpodobný život.
Fenomén Kohout prý spisovatele upozornil "na další bílá místa ve vlastní biografii. Nejde o polemiku - tou může být snad jen zásadní spor o smysl takzvaného pražského jara 1968 - ale o prosté dodatky jako součást osobní polemiky se sebou samým."
Proč však vůbec Pavel Kohout a GEN? Jeho život a dílo jsou symptomatické a reprezentativní pro nezanedbatelnou část české společnosti druhé poloviny 20. století. Co si mnozí mysleli, říkali nebo dělali jen tak trochu či naoko, on činil velmi zvučně.
Nemá-li být GEN kamenným piedestalem, nýbrž nepatrně i úvahou, kdo a proč do elity náleží, Kohout by zde neměl chybět - jako hraniční osobnost. Když loni z rukou německého velvyslance převzal Velký kříž za zásluhy Spolkové republiky Německo, poznamenal: "Na otázku, proč dostávám státní ceny a vyznamenání jen v zahraničí, mám pro sebe jasnou odpověď: protože mě tam poznali až v lepší polovině mého života." Víra Mnohokrát svou mladickou víru v komunismus vysvětloval, naposledy tento měsíc při besedě s několika málo desítkami čtenářů v pražském knižním paláci Luxor. "Otec uměl čtyři jazyky, ale nemohl za první republiky sehnat práci," řekl publiku.
Pak sdělil důvod druhý, v podstatě to, co napsal letos, když kritizoval vojáky v Kuvajtu, kteří neunesli napjatý stav před válkou a vrátili se domů: "Stojím, desetiletý, v říjnu 1938 vedle svého otce na Vítězném náměstí v Praze před budovou generálního štábu a kolem mne pláčou tisíce mužů. To se ti, kteří ještě včera skandovali před parlamentem zoufalé přání daňových poplatníků Československé republiky - 'Dejte nám zbraně, dali jsme si na ně!' - právě dozvěděli, že jim jejich prezident a vláda na nátlak nejvěrnějších spojenců zakazují bránit se proti Hitlerově agresi."
A v příspěvku, který Kohout nedávno sepsal pro týdeník Reflex u příležitosti 50. výročí Stalinovy smrti, snesl ještě jeden důvod: "Emocí nabití puberťáci jako já, co po sedmi letech vylezli z krvavého tunelu války do míru, který 9. května 1945 voněl šeříkem a naftou sovětských tanků, letěli houfně k jejich vojevůdci Stalinovi jako mouchy ke světlu."
Estráda
Nástup měl raketový. Nastat mohl jen v letech poválečných a stalinistických. V roce 1947 začal studovat na Filozofické fakultě UK (nedokončil ji), souběžně nastoupil do mládežnické redakce Čs. rozhlasu, v roce 1949 odjel jako kulturní přidělenec na velvyslanectví v Moskvě, do roku 1952 vedl Soubor Julia Fučíka, roku 1951 se stal šéfredaktorem časopisu Dikobraz. Cestoval. A psal a psal a psal.
Básník a kritik Antonín Brousek zakončil obsáhlý doslov antologie Podivuhodní kouzelníci čili Čítanky českého stalinismu v řeči vázané z let 1945-55, již připravil v exilu, právě hodnocením Kohoutovy tvorby. Ta se dle Brouska stala "synonymem pro papoezii 50. let. Jistě právě potud, že Kohoutova extenzivní (a začasté i monstrózní) básnická produkce nalezla tehdy přinejmenším u vrstevníků přímo masovou odezvu, by vynesla mu exkluzivní postavení absolutní estrádní hvězdy.
Na druhé straně však nelze přehlédnout, že ve srovnání s běžnou básnickou produkcí let 50. vykazuje Kohout i nesporné klady: především formální kvality, působivý operetně-revuální šarm, ležérně-elegantní elokvenci (výřečnost - pozn. red.), opírající se o značnou veršovou kulturu, technickou zručnost a elastičnost.
Navíc pak: třebaže Kohout nepřestává své početné publikum krmit lehce stravitelnou nastavovanou kaší propagandy, je jeho veršům cizí jakákoli militance, neřkuli krvežíznivost, ba je v nich reflektováno i leccos osobního, autenticky zažitého. 'Stalinismus s lidskou tváří'," napsal kritik. Brouskovu charakteristiku lze v lecčems vztáhnout i na pozdější Kohoutovu tvorbu, neboť názory on změnil radikálně, ale daru zručnosti, elegance, dramatičnosti a smyslu pro žádanou aktuálnost využíval bez ustání.
Vzpoura
Těžko se mu dostat pod kůži. Je to muž akce a rétorických figur. Jen co se zdá, že mu už už rozumíme, uhne, překvapí, zaskočí. Nad Kosatíkovým Fenoménem Kohout čtenář při líčení protagonistova osobního i společenského chování zůstává tu v údivu, tu v obdivu.
Dnes, kdy je z něho distingovaný pán vizáže zasloužilého diplomata, už můžeme pouze tušit, jaká obrovská energie musela jej hnát, když byl na vrcholu sil: ať to bylo v 60. letech, kdy se rázně rozcházel se stalinismem, v následující dekádě, kdy se osobní vzpourou postavil Husákovu režimu, který se jej zbavil tak, že jemu i manželce v roce 1979 vydal povolení pracovat ve Vídni, ale nevpustil je do vlasti a přišli o občanství.
Pavel Kohout a jeho (třetí) manželka, spisovatelka Jelena Mašínová, se v západní Evropě neztratili. Jen na okraj: jednu jejich společnou práci, adaptaci Kohoutova románu Hodina tance a lásky, vysílala tento měsíc Česká televize.
A mezi vším tím činěním psal a psal a psal. Ještě v 50. letech poezii opustil ve prospěch dramatické tvorby. Na svou hru Zářijové noci (premiéra 1955) nahlíží jako na zlom, jímž začal jeho konflikt s "rodnou stranou". Dramat má na kontě přes čtyřicet a jsou brána za těžiště jeho díla - i proto, že se hrají na evropských scénách. "Vždycky jsem psal hry s konkrétní představou, kdo a kde je měl inscenovat i hrát, protože mi pomáhala.
Skoro vždycky to pak ale vyšlo jinak. Je to důsledek toho, že jsem až na tři věci nepsal na objednávku, ale z potřeby ovlivňované nejčastěji mou osobní lidskou i občanskou situací. Až na tu poslední, dopsanou loni jmenuje se Erós - byly všechny mé hry uvedeny. Momentálně dokončuji další - Arturovo Bolero - postavenou na půdorysu proslulé Schnitzlerovy hry Rej a spojenou se sugestivní skladbou Maurice Ravela," odpovídá Kohout na otázku, zda hry tvoří s představou konkrétního divadelního souboru, jenž by ji měl inscenovat.
Po listopadovém převratu však byl návrat jeho dramat na česká jeviště střízlivější, než se možná čekalo, a živějšího ohlasu se dočkala prozaická tvorba. Od roku 1992 vychází Dílo Pavla Kohouta; zatím řada čítá tucet svazků. Nejnovější - Lesk cizího peří - obsahuje čtyři dramatické adaptace próz jiných autorů včetně ceněného Ubohého vraha.
Když tu knihu v Literárních novinách glosoval historik mladší generace Martin Nodl, psal: "Svou pozornost si vedle adaptací samých zaslouží i autorovy stručné komentáře ke vzniku a druhému životu her. V nich už promlouvá opeřený Kohout, mistr sebestylizace, mystifikátor života a tvůrce reality zatemnělé fikcí, jenž ustavičně v duchu svého mládí vidí politické kontexty a souvislosti všude a ve všem."
Na cestě
Od roku 1989 Pavel Kohout pendluje mezi Vídní a Prahou. Co vám ta dvojí existence dala a co vzala? ptám se. "Dává mi možnost 'střídat tapety' podle potřeby a chuti, protože se obě ta města skvěle doplňují, vyvažují vzájemně své slabé a silné stránky. Bere mi to dost času, je to fyzicky i finančně náročné, ale jaksi permanentně osvěžující. Ostatně já se do vlasti nevracím, mám prostě shůry dánu o jednu víc, a přijde mi, že pravá je vždycky ta, ve které zrovna jsem."
|
PAVEL KOHOUT • Odkud jsem • Čím vším jsem byl? • Co se mi v životě asi nejvíc povedlo Můj nejbližší velký úkol? |
