Pití pastisu je obřad, při kterém se nápoj whiskové barvy dotykem vody mění v mléčný mok. Milovník pastisu navíc ocení, že při správné konzumaci se sklenka nikdy nevyprázdní.
Stalo se ve městě Bastia jedné ze dvou metropolí čarokrásného středozemního ostrova Korsika. V baru U Noela místní popíjeli pastis, česky řečeno anýzovku. V koutě tiše hrálo rádio a já jsem byl tak uchvácen mírumilovností korsického jarního dne, že jsem popíjel s nimi. Vtom se zdánlivě bez příčiny všichni Korsičané vztyčili, vyběhli před bar a začali střílet z pistolí dosud ukrytých v záhybech šatů. Po minutě se vrátili, aby opět zasedli k anýzovce. Snažil jsem se samozřejmě dopít svůj pastis co nejrychleji, ale majitel hostince Noel mi do sklenice doléval střídavě destilát a vodu, díky čemuž byla moje sklenka stále plná a nebylo možné bar opustit. Když po půlhodině opět všichni vyběhli ven střílet, zeptal jsem se Noela, o co jde. "V tom rádiu právě běžel přímý přenos z fotbalového zápasu Paříž - Bastia o postup do první francouzské ligy. První střelbou jsme oslavili vstřelení korsického gólu a druhou konec zápasu. Ale dejte si ještě trochu pastisu, ostatně je to jediná věc, kterou máme na Francouzích rádi." Pastis vzešel z absintu, slavného nápoje francouzských umělců. Absint však oproti pastisu obsahoval navíc yzop a pelyněk, které mají ve spojení s vysokým obsahem alkoholu zničující účinek na lidskou psychiku. Proto byl absint v roce 1915 ve Francii zakázán. Už v roce 1932 však Paul Ricard vytvořil pastis, jehož receptura je podobně jako u naší becherovky dodnes přísně střeženým tajemstvím. Základ je však znám: míchá se z jemné směsi badyánu neboli hvězdicového anýzu z Číny, lékořice ze Středomoří a aromatických bylin z Provence. Badyán se kvůli svým léčivým účinkům používal už od starověku. Původ tohoto koření, které se tehdy vyvažovalo zlatem, byl však přísně střeženým tajemstvím, nad nímž bděl benátský kupec Marco Polo, tehdy provinční guvernér v Číně. Dnes badyáník roste pouze na jihu Číny a v severním Vietnamu, kam se pro něj dvakrát do roka z Francie vypravují nákupčí. Pro tamní lidi je symbolem prosperity - nejbohatší rolníci při narození dítěte zasazují strom, který jim a celé rodině zajišťuje obživu. Pěstitelé badyán drtí a destilují. Poté je esenciální olej naložen na lodě, které po Perlové řece vezou vzácný náklad k moři do čínského Kantonu. Esence badyánu proplují několik moří až do daleké Marseille. Nákupčí pak ještě nastupují další dlouhou cestu do Sýrie za lékořicí. Často projedou několik kilometrů po břehu řeky Eufrat, než naleznou ty nejvhodnější rostliny, které musí být starší deseti let. Po sklizni se lékořice několik měsíců suší na slunci, aby se mohla vypravit do Marseille, kde se setká s badyánem, který dorazil z Číny. Z Marseille putují esence badyánu a lékořice do jihofrancouzské vesničky Bessan, kde se potkají s aromatickými rostlinami Provence. Ve světovém centru výroby pastisu Ricard sedí muži s jemnými nosy, kteří obdobně jako u vína ochutnávají anýzovou esenci, lékořici, vodu a alkohol a vyslovují své připomínky. V každé sklenici pastisu, kterou si nalijete, naleznete provoněnou ságu z Asie, Středního východu, ale i vůni a radost ze života z Provence.
Proč se pastis zakalí?
Zákal způsobuje anetol, který se rozpouští lépe ve vyšší koncentraci alkoholu. Když pastis zředíme vodou v poměru 1:5 snížíme obsah alkoholu ze 40 % na 7,5 %. Ve zředěném alkoholu se rozpustí jen malá část anetolu. Nerozpuštěný anetol se shlukuje ve velmi malých kapkách, které se projevují jako zákal. Obdobu můžeme nalézt u mléka, které je kalné, protože obsahuje nerozpustné kapičky tuku.
- pondělí 8. října 2001
