Pamatujete si na vaše první rande?
Kateřina: To je těžké, nějakou dobu jsme se jen potkávali. Myslím, že za rande se dá považovat naše společné zhlédnutí představení v Divadle Na zábradlí.
Miroslav: Já v tom mám trochu nejasno, tápu, kdy to bylo ještě kamarádství a kdy už rande.
Na to, že v tom tápete, jste docela rekordmani. Příští rok oslavíte stříbrnou svatbu. Chystáte něco mimořádného?
Miroslav: Ještě jsme o tom nemluvili.
Kateřina: Neradi plánujeme něco dopředu. Ale ráda bych se sešla s kamarády, kteří s námi tehdy byli a se kterými jsme se už dlouho neviděli.
Miroslav: Chtěl bych jet někam s Kačenkou sám, jenže výročí máme začátkem února, tak připadají v úvahu asi nějaké hory. Nepatříme k lidem, kteří chtějí v zimě do teplých krajů. Jsme typičtí středozemci, máme rádi zimu na horách, léto u vody.
K herectví jste se dostal až napočtvrté. Vaše vytrvalost mi přijde fascinující.
Miroslav: Proč? Vysvětlení je jednoduché. Dělal jsem amatérské divadlo, a když máte vnitřní pocit, že vám něco jde – a celá moje kariéra potvrzuje, že mi to asi skutečně šlo – tak toho nechcete a nemůžete nechat. I když jde o obor, který je atraktivní, nic to nemění na tom, že ho chcete dělat. A když ho dělat nebudete, budete v životě nešťastní.
Takže, jestliže něco opravdu chcete...
Miroslav: ... tak to zkoušíte tak dlouho, dokud se vám to nepovede. Přijde mi, že je škoda toho nechat.
Kateřina: I já jsem se na školu dostala až napotřetí. Opravdu jsem nechtěla být ničím jiným než loutkoherečkou a hlásím se k tomu dodneška.
Sešli se dva lidé, kteří přesně věděli, co chtějí, a šli za tím. Myslíte si, že je to v životě potřeba?
Kateřina: Člověk se nemá při prvním neúspěchu vzdávat. Zvlášť pokud má nějaké vnitřní, jak se říká, puzení. Pak je třeba vytrvat.
