Ještě před dvěma lety byla obyčejnou gymnazistkou ze severočeského Děčína, která hrála divadlo a o modelingu nevěděla téměř nic. Dnes je Karolína Kurková slavnou topmodelkou a získává jeden triumf za druhým.
Rozhovor v newyorské hotelové restauraci
Když Karolína Kurková vchází do stylové restaurace neméně stylového hotelu Hudson v srdci New Yorku, se širokým úsměvem a grácií rodící se hvězdy, pozdraví každého číšníka. Zatímco jí po několika hodinách náročného focení na talíři stydne zeleninový burgr, osmnáctiletá modelka bere do ruky diktafon, abychom nepřišli o jediné její slovo.
Jak se děvče z Děčína dostane k prestižnímu ocenění časopisu Vogue Modelka
roku?
Aukce neprodejného kalendáře Pirelli s fotografií Karolíny Kurkové, se koná 10. prosince ZDE
Těžko říct. Já nevím. Měla jsem hodně štěstí, to musím přiznat. Ale také je za tím hodně práce. Za ty dva roky jsem do toho dala opravdu všechno a pořád dávám. Pořád mě to děsně baví.
Všechno do toho dává každá, která se chce prosadit v modelingu. Ne každá je však úspěšná tak jako vy...
... no a já ani nechtěla být modelkou. Vůbec to nebyl můj sen. O modelingu jsem toho ani moc nevěděla. Někdy v patnácti, kdy to všechno začalo, mě ani nenapadlo, že bych mohla být modelkou. Byla jsem hubená, vysoká a nepřipadala jsem si nějak zvlášť krásná.
Takže jste jen byla ve správnou chvíli na správném místě?
To je určitě jeden z důvodů. Štěstí a náhoda.
Kdy a kde ta chvíle a místo byly?
První fotky poslala do agentury moje kamarádka, aniž jsem o tom věděla. Toužila po tom stát se fotografkou, a tak jsme občas fotily. Jen tak ze srandy. Když se mi ta agentura ozvala a chtěli se setkat, byl to pro mne docela dobrý důvod vytáhnout rodiče na výlet do Prahy. Ale ani pak jsem se tomu nevěnovala naplno. Občas jsem udělala přehlídku a jednou snad fotila pro Dívku. To bylo všechno.
Z Děčína do New Yorku
A co tedy váš život obrátilo naruby? Někde jsem se dočetl, že vás rodiče poslali do Milána na školu pro modelky?
Ne, to vůbec ne. Do Milána jsem jela, ale ne na školu. Jednoho dne - a to asi byl ten den D - mi zavolal můj nynější manažer Alessandro Bazzoni. Viděl moji práci. Prý jen ať se přijedu podívat a udělat nějaké fotky. Trochu jsem ho znala z dřívějška, tak jsem si šla procvičit angličtinu a také mě zajímalo, jestli to zvládnu sama. Nafotili jsme fotky a já se vrátila domů. Pak se však najednou ozvali z New Yorku a všechno to začalo.
Jaké byly první dny?
Byl to šok. Mrňavounký Děčín a najednou New York. Jenže tohle město je úžasné. Vůbec jsem se tu necítila cizí. Naopak. Tohle není město Američanů, ale Francouzů, Italů, Rusů, jednoduše všech národností z celého světa. A to je na něm krásné. Všude plno lidí a energie.
Zdá se, že vám New York učaroval a na domov trochu zapomínáte. Ředitelka vaší bývalé české agentury si postěžovala, že neberete zakázky z Čech...
Ne. Já neodmítám nabídky... naopak. Ale mám tu tolik práce, že je těžké najít si čas. Na druhou stranu, ať přemýšlím, jak přemýšlím, nikdo se mě neptal, hele, přijď na přehlídku k nám. O ničem takovém nevím.
Možná mají strach. Víte, že se o vás doma píše, že berete milion za přehlídku?
(smích) Jo, možná mají strach, že koušu... Ale v budoucnu domů určitě přijedu, když se tam bude něco hezkýho dít, tak určitě ano.
Čím to, že se doma o vás moc neví? Známá ve světě, ale rozhovory v českých médiích by se daly spočítat na prstech jedné ruky...
No, to bude spíš tím, že moc nejsem v Čechách. A když přijedu domů, tak mířím rovnou do Děčína... Když už jsem na chvíli doma, chci být hlavně s rodinou. Máma, táta, brácha, chci být hlavně s nimi. Taky se mi moc nechce do článků, které se stejně točí jen kolem toho, kolik vydělávám, což mimochodem opravdu není milion za přehlídku. To je trošku přehnané.
A kolik tedy?
To se neříká. To není hezké říkat.
Jak si těch peněz užíváte?
Snažím se je uložit a myslet na budoucnost. Co když se mi jeden den něco stane? Moc neutrácím. Abych pravdu řekla, někdy za oblečení nebo za dovolenou, ale to také nejsou nějaké velké částky. Nepiju, nekouřím... a ani nemám kdy a kde utrácet.
Jsem chameleon
Zvykla jste si na novináře?
Když se o mně píší nesmysly, tak to nebolí ani tak mě tady, ale rodiče doma. Zrovna teď mi máma říkala, že někde psali: Proč dala Kurková kopačky Hughu Grantovi? Jak jsem mu je mohla dát, když jsem s ním nic neměla? No a že se na mě díval během předávání ceny Model Fashion Award? Ono to tak většinou je, že se díváme na toho, kdo je na pódiu...
A jaký vliv na váš úspěch měl Alessandro? On není jen váš manažer, ale také přítel, pokud se nemýlím...
(smích) Alessandro je snad jediný člověk, kterému mohu kromě rodičů důvěřovat. On vybírá z nabídek bookerů, kteří sedí po celém světě a nabízejí mě klientům. A on pak jenom říká: Tohle bereme, tohle ne. Za to chceme více peněz a tohle uděláme zadarmo.
Věříte na dlouhodobé vztahy v této branži krásných žen a mužů?
Jo. Když se mají dva rádi a milují se a všechno klape, tak to může vydržet opravdu dlouho.
Co myslíte, že klientům na vás imponuje? Čím berete vítr z plachet konkurenci?
To musí říct ti kolem...
A co říkají?
No tak dobrá, nejenom že jsem nád... no vidíte, já to tak nesnáším o sobě říkat, ... nejenom že jsem nádherná, ale také prý sympatická, hodná. Je snad se mnou sranda. Ale směju se hlavně sama sobě. A taky jsem prý profesionální. Před kamerou jsem pořád jiná, dokážu se měnit na přání. Být smutná, být vamp, být kluk. Tak trochu herečka. To je asi můj úspěch. Já jsem chameleon.
Cindy Crawfordová měla svoji pihu. Co myslíte, že fotografové milují na vás?
Všichni říkají, že moje rty a ty moje dlouhé hubené nohy. Ta cena, co jsem dostala od Vogue, je přesně o nich. Viděli jste ji? Soška ženských nohou obrácených vzhůru. Jsou dlouhé jako ty moje špagety. Já té ceně říkám Spaghetti-Leg Award. (smích)
Ozvěny 11. září
Amerika pořád diskutuje, co všechno změnily loňské útoky na Světové obchodní centrum. Změnily modeling?
Možná v tom, že je méně práce. Americká ekonomika na tom není nejlépe a lidé neutrácejí tolik peněz co předtím. Také se termíny přehlídek, které bývaly právě kolem toho 11. září, posunuly o několik týdnů. Loni byl 11. září na Manhattanu Fashion Week.
A změnilo vás to?
Určitě. Tak jako každého, kdo tady byl. To je něco, co zůstane v každém člověku až do konce života.
Jak jste prožila ten hrozný den?
Probudil mě ohromný rachot. Vůbec mě nenapadlo, co by to mohlo být. Nedokázala jsem tomu uvěřit, ani když jsem viděla z okna, jak druhé letadlo vráží do dvojčat. To jsem ještě bydlela hrozně blízko, v Battery Park City.
Dost lidí se raději odstěhovalo z jižního Manhattanu. Vy také?
Ne, to ne. O tom už jsem uvažovala, než se to stalo. Pořád bydlím na Manhattanu, ale kousek dál - v Soho.
Co jste dělala, když se to stalo?
Nejdřív jsme na to zírali s přítelem, jeho maminkou a sestrou z oken našeho bytu. Když narazilo druhé letadlo, řekla jsem, že to prostě musí spadnout. Vyběhli jsme na ulici a jako všichni jsme utíkali pryč. Bylo hrozné vidět všechny ty lidi na ulicích brečet a krvácet.
Kam jste šli?
Jako všichni, nahoru, na sever...
Vzali jste všechny nejdůležitější věci a utíkali?
Ne, jenom tak, co jsme měli na sobě. Na nic jiného nebyl čas. Bylo to děsné, ale na druhou stranu jsem pak byla ráda, že jsem v tu dobu mohla být v New Yorku. Byla jsem moc pyšná na lidi, jak si všichni navzájem pomáhali.
Váš rodný Děčín také nedávno prožil katastrofu - povodně... Zasáhlo to nějak i vaši rodinu?
Ne, naštěstí ne. Bydlíme na kopci. Ale stejně jsem s nimi byla každý den na telefonu. Od té doby jsem ještě nebyla doma, ale táta mně to všechno natočil na video.
Útoky na Světové obchodní centrum ostře odsoudil i Jaromír Jágr...
Jágra bych chtěla potkat. Až bude hrát v New Yorku, půjdu se na něj podívat. Znáte ho? Jaký je? Nafoukanej?
Ne, celkem fajn, spíš stydlivý.
Mluvíte o něm s velkým respektem. Já se s ním chci potkat z pracovních důvodů. Rozbíhám projekt, nadaci Czech Floods Relief Fund, na pomoc městům postiženým povodněmi. Ještě to není hotové, ale spolupracuji s českou ambasádou a chci oslovit všechny známé Čechy tady v Americe. A také přemýšlím o nadaci pro děti v Americe.
Něco po vzoru Terezy Maxové?
Kdepak. Hodně lidí se věnuje malým dětem, ale já bych se chtěla věnovat spíše teenagerům. Ti často zůstávají bokem... Jsou ve věku, kdy jim peníze nic neříkají a to, co potřebují, je pozornost a láska. Já jsem taky teenager. Mně je osmnáct, ale na rozdíl od jiných vím, jaké to je mít rodiče, kteří za vámi stojí a podporují vás. Máma a táta v tomhle smyslu sehráli snad nejdůležitější roli v mé kariéře.
Plastiku ani náhodou
Prý už máte americké občanství.
To není pravda. Nemám. Ale budu mít. Jako každý, kdo tady několik let žije a platí daně.
A proč vlastně o ně žádáte?
Usnadní mi život... Nemusím jako s českým pasem stát ve frontách a řešit problém, že jsem z určité části Evropy. Pořád mi však zůstane český pas. Pořád budu Češka. I s americkým pasem budu Czech. Já jsem ráda Češka. Češky jsou nejhezčí. A to je pravda. Češky a Slovenky. A Rusky také...
Prý si vás s Ruskou často pletou...
Považují mě za Rusku a Brazilku. Nevím proč, že jsem vysoká a opálená, nevím. Za Rusku mě mají asi podle jména.
To se lehce splete. Kurková nebo Kurnikovová...
(smích) Přesně. Lidi si myslí, že jsem její sestra. Are you sister of Anna Kurnikova? (Jste sestra Anny Kurnikovové?) Já jim musím pořád dokola vysvětlovat, že mluvíme úplně odlišným jazykem. Říkám jim, Česko je nejhezčí, měli byste se všichni podívat do Prahy. To je krásné město. Jedno z nejkrásnějších, jaké jsem viděla. Má dar, jaký se jiným městům nedostává.
No vidíte. A stejně prý plánujete kariéru v Hollywoodu spíš než na Barrandově?
Tak teď momentálně neplánuji ani ten Hollywood.
Jak to? Měla jste přece hrát v nějakém filmu?
Měla jsem pár nabídek. S filmem o malíři Modiglianim to vypadalo dost vážně. Ale já teď nemohu na tři měsíce opustit tuhle práci. To prostě nejde. Nemůžu si dovolit vypadnout. Ale nevadí. Času dost.
Budete to zkoušet znovu?
Já se ani předtím o nic nepokoušela. To mi nabízeli oni. Máte soukromého učitele na drama a poezii. Řekl bych, že o filmu uvažujete... Možná jednou. Kdoví, co budu dělat. Já bych toho chtěla tolik! Herečka, zpěvačka, nebo si pořídit butik tady na Manhattanu. Nevím. A proč vlastně? Teď mám jinou práci.
V jednom rozhovoru jste říkala, že nemáte pochopení pro lidi, kteří si nechají dělat plastiku. Jak to?
Ne že bych je nechápala, ale nemám to ráda. Tady kolem dokola je strašně lidí, co vypadají tak stejně. Bojím se, že ztratí svoji krásu. Matka příroda nás udělala, jak nás udělala, a měli bychom být rádi. V tom je krása, že nevypadáme perfektně a nejsme stejní. Kolik mladých holek má nová velká plastická prsa. Co je na tom krásného, když jsou stejné? A navíc to neprospívá zdraví. Riskují rakovinu.
Spousta těch lidí se chce jenom podobat svým idolům, třeba Karolíně Kurkové.
Stejně nikdy nebudou vypadat přesně tak jako někdo jiný. Je to jen ztráta peněz a času.
Takže Karolína Kurková se k plastice nesníží ani v padesátce?
Abych pravdu řekla, já se hrozně bojím bolesti, takže můžu říct: nikdy. Já už jen když mám jít na injekci, tak jsem z toho nemocná. I kdybych musela, tak bych nemohla.
 |
 |
 Osmnáctiletá letá česká modelka Karolína Kurková není jen okouzlující kráskou, ale je také neustále v kontaktu s okolím. Nedávno byla vybrána pro mezinárodní kampaň, která má pomoci Praze po nedávných ničivých záplavách. „Každý musíme nějak pomoci. Potřebujeme podporu a potřebujeme každého – a Evropskou Unii – abychom zrekonstruovali zničené oblasti“, říká Karolína. Karolína vyrostla v malém městě Děčín na česko-německých hranicích, ale v současné době cestuje a účastní se módních přehlídek po celém světě. V srpnu během Pařížského módního týdne se objevila prakticky na každém přehlídkovém molu a v mnoha kampaních. |
 |
 |
 |
 |
 |
