Klávesové zkratky na tomto webu - základní­
Přeskočit hlavičku portálu

Milovník čistého humoru s vtipem

aktualizováno 
- "Čo bolo, to bolo, terazky som majorom." Souvětí, které znají a užívají i lidé, kteří nevědí, koho citují. Jeho autor, otec Černých baronů, žije - dnes už sám - v bílém domku u staré chodovské sokolovny. Sám se sbírkou zvonečků a zvonků, mezi nimiž se najde i zvonkohra nebo malá zvonička ze sedlcké kostnice. Branku v železném plotě nezamyká. Tráva na zahrádce narostla vysoko. Do Chodova - vesnice tehdy od Prahy poměrně vzdálené - se humorista Miloslav Švandrlík přistěhoval v roce 1936 jako čtyřletý, a to stejným řízením, jakým se Adolf Branald ocitl na nedalekém Spořilově. Jeho otec tu koupil malou, hypotékou zatíženou nemovitost se zvláštní slevou pro tramvajáky a zaměstnance plynáren a dlouhá léta ji splácel. "Jako spoustě zadlužených rodin, i nám pomohla protektorátní inflace," vzpomíná Miloslav Švandrlík. Dnes leží Chodov v severní části pražského Jižního Města. Starousedlíka Švandrlíka chovají sousedé ve veliké vážnosti. Dokonce v takové, že když se při posledních komunálních volbách uvolil nechat zapsat na nevolitelné místo, aby podpořil nezávislého kandidáta, vynesly ho preferenční hlasy do čela. Měl tehdy co dělat, aby se z toho vyzul.

Myslíte, že se dá smysl pro humor zdědit?
No, já nevím. Otec skládal humorné kuplety pro zdejší ochotnické divadlo. Jeden mi dal - to jsem byl ještě kluk - k posouzení, a já mu nešetrně, leč upřímně sdělil, že je to hloupé. Seřezal mě. Od té doby jsem se mu pokoušel dokázat, že jsem jeho smysl pro humor nezdědil, že mám svůj, jiný a lepší.

Odpovídá vaše humoristická produkce vašemu smyslu pro humor? Nebo nehledíte na vlastní gusto a řídíte se heslem "čelem k masám"?
No, ne že bych přímo spekuloval, jak se zalíbit. Ale na druhé straně jsem si vždycky uvědomoval, že Československá televize do hlavního vysílacího času žádný intelektuální humor nezařadí. J. R. Pick mě kdysi dávno varoval, aby se ze mě nestal Kmoch české literatury. Mám prý na víc. Sám několikrát na protest proti pokleslosti listu opustil stránky Dikobrazu a tiskl třeba v Plameni. Jenže ten zdaleka neměl náklad šest set tisíc výtisků.

Vy jste chtěl oslovit co nejširší publikum...
To přiznávám. Důležité ale je především brát ohled na to, pro jaké publikum zrovna pracuju. Když jsem jeden čas vystupoval v Semaforu v Návštěvních dnech a přicházel jsem na řadu po Ivanu Vyskočilovi, to víte, že jsem tam nevykládal anekdoty o trpaslících.

Pokud jde o lidovost vašeho humoru, máte sám v sobě nějakou pomyslnou rysku, pod kterou byste nebyl ochoten jít? Třeba v užívání vulgarismů?
Vždyť já je užívám jedině v těch vojenských knihách. Tam podle mého patří, skutečně netuším, jak bych se tam bez nich mohl obejít. Ale jinde se jim vyhýbám.

Už zmíněný Dikobraz: na rozdíl od takového Václava Klause jsem si ho kupoval, ale se smíšenými pocity. Na jedné straně třeba Renčín nebo Barták, na straně druhé takový Jaroslav Pop, který snad nakonec nekreslil nic jiného než krvežíznivého strýčka Sama v cylindru s americkou vlajkou. Zvláštní směs...
Víte, on ten Pop byl učitel z Hranic na Moravě, on vůbec nebyl z Prahy. Za ženu měl nějakou partajní funkcionářku a jak známo věrchuška na takových malých městech byla papežštější než papež. Jinými slovy: on ten Pop byl úplně mimo a snad ty svoje prorežimní, normalizační politické vtipy dokonce myslel vážně.

Jiní ne?
Já jim do hlavy neviděl. Třeba takového Dušana Motyčku vedení redakce vydíralo. Když jsi uměl v osmašedesátém kreslit ty populární karikatury Brežněva a Ulbrichta, svedeš teď přece levou zadní karikaturu Cartra nebo Reagana...

Stalin měl také smysl pro humor. Jak mi řekl jeho životopisec Edvard Radzinski, se smíchem předčítal svým společníkům ze svého - a koneckonců i vašeho - oblíbeného Zoščenka, a na vybraných místech je upozorňoval: Vidíte, v samém závěru si občan Zoščenko uvědomil, že existuje Čeka. Uvědomil jste si někdy, že existuje StB? Trpěl jste při psaní humoristické produkce autocenzurou?
To ne. Mě ostatně StB nechávala na pokoji. Pokud jde o autocenzuru, tu za mě obstarávala redakční rada a vedení redakce Dikobrazu.

Konzultovali s vámi svoje zásahy?
Kdepak. Uvedu vám příklad. Kdysi jsem pro Dikobraz napsal takový seriál o tom, jak se tu lidstvo vlastně vzalo a kam až jsme to dotáhli. Jeden z dílů byl věnovaný Americe. V tom smyslu, že otcové zakladatelé si s sebou do Nového světa nepřivezli ani vysoký klérus, ani aristokracii, zkrátka ten středověký balast... Poslední věta zněla asi takto: A tak mohli Američani začít s čistým stolem. Až za delší čas - já jsem ty věci, co mi vyšly po časopisech, po sobě už nikdy nečetl - jsem zjistil, že se z poslední věty stala věta předposlední. Šéfredaktor za ni připsal ještě toto: Od té doby však dělají všechno pro to, aby si ho ušpinili. Já řval, ale co to bylo platné. A to byl ještě šéfredaktor Bešta, nejlepší z těch, co se tam vystřídali.
Jenže Dikobraz byl to jediné, co mě - autora Černých baronů - skoro celá sedmdesátá léta živilo.

Vysypal jste za tu dobu z rukávu tisíce námětů na vtipy kreslené Jiřím Wintrem - Nepraktou. Nebylo to ubíjející? Používal jste jako pomůcky nějaká schémata, která jste naplňoval?
Až takhle jsem to zautomatizované neměl. Jen jsem si dopředu stanovil, kdo by v tom vtipu měl vystupovat. O nápady jsem nouzi nemíval. Ale řeknu vám, co bylo nejvíc ubíjející. Opět: redakční rada. Trvala na tom, že musí mít na výběr, a tak muselo být námětů v jedné várce řekněme třicet. Mohl jsem se spolehnout, že nikdy nevyberou čísla, která jsem osobně považoval za nejzdařilejší.

Z počátku sedmdesátých let jste ještě mohl jezdit s vlastní estrádou. Jak vám vyhovovala tato role?
To bylo zábavnější. Takové pestré. Jezdila s námi třeba skupina Saze, jež zpívala ryze dadaistické texty, a to estrádní publikum obvykle moc nebralo. "Pane Švandrlík, nevozte nám sem ty šílence," říkali mi pořadatelé. Občas s námi naopak nejezdil Jiří Winter, ačkoli na plakátech stálo velkými písmeny Švandrlík - Neprakta. Měl toho moc. A taky ho to možná zas tak nebavilo - kreslit na čas obrázky na objednávku z publika. Uchyloval jsem se tedy k podvodům. Vzal jsem s sebou malíře pokojů Pokorného a vysvětlil jsem lidem, že ten Neprakta - to není jeden člověk, ale celá skupina výtvarníků. A tentokrát jsem s sebou schválně nevzal Wintra, ale o něco méně známého mistra Pokorného. No, a ten tam pak chodil na jevišti po štaflích. Když jsem to potom líčil Darkovi Vostřelovi, povídá mi: "Člověče, měl jsem za to, že největší podvodník jsem já, ale ty jsi mě překonal."

Mimochodem - zažil jste oboje, co je lepší? Bezprostřední ohlas z publika, jaký má bavič, nebo zprostředkovaná reakce, které se spisovateli - pokud vůbec - dostane od čtenářů?
Čím jsem starší, tím mám raději psaní v ústraní a tichu. Přitom jsem dokázal psát i v drsných podmínkách: ve shonu a na poslední chvíli. Doma si říkám: tady něco napíšu, když se to povede - dobře, když ne - svět se nezboří. Samozřejmě jsem si na vlastní kůži vyzkoušel, že okamžitá odměna baviče na pódiu je úžasná. Ale když bavič vtipkuje, a on se nikdo nesměje, je to čirý děs. A je úplně jedno, na jakém fóru se to odehrává. Bavič nikdy tak úplně neví, do čeho leze. Minout se s publikem můžete z různých důvodů. Přijel jsem například jednou s noblesním Bedřichem Zelenkou na jakýsi výroční candrbál nějakého zemědělského družstva. Lidi nás vůbec neposlouchali. Bavili se a nemohli se dočkat, až přestaneme a oni si budou moci s kapelou zazpívat Má roztomilá Baruško. Copak já, já jsem otužilý, ale Bedřich Zelenka se tvářil, jako by na tom jevišti hodlal v příští chvíli umřít.

Na jeviště jste se dostal pouze jako bavič. Přitom jste dva roky studoval na AMU herectví, než jste přestoupil na režii. Proč vlastně? To vám herectví nešlo, nebo vás nebavilo?
Obojí. Upozorňuji, že jsem se na herectví dostal v roce 1951. Byla to doba, kdy ze školy odcházeli pedagogové, jako byl Ladislav Pešek. Místo nich se tam hrnuli převážně herci z Realistického divadla, například Ivo Gübel. To byly pořád řeči: soudruzi, co byl dříve herec? Poskok buržoazie. Kdežto dnes? Dnes je herec důležitý činitel, ano, je myslitel. A jelo se tvrdě podle Stanislavského. Představte si, soudruzi, že dodnes existují herci, kteří neprožívají, ale předstírají!

Jak to do vás lezlo?
Prosím vás... Byl jsem v ročníku třeba s takovým Milošem Kopeckým. Copak z toho by někdo dokázal udělat socialistického realistu? Vzpomínám, jak nám neoblíbený herec Karel Máj vykládal: já když studuju roli, tak mě zajímá nejen to, co moje postava prožívá v té hře. Já si před vnitřním zrakem promítnu celý její život. Musím přijít na to, jak se učila ve škole, s kým se stýkala, jaké si zpívala písně... A Miloš Kopecký se ho ptá: Že se na to, Karle, nevysereš?

Uplatnil jste se alespoň jako režisér?
Kuriózním způsobem. Dělal jsem asistenta režiséru Alfredu Radokovi v takzvaném Vesnickém divadle. To byl prapodivně splácaný soubor. Někteří tam byli vlastně na převýchovu - to byl právě Radokův případ. Jiní byli naprostí ochotníci. Třeba jistý pan Smažík - režisér a dramatik, placený amatér. Autoři her, které jsme měli na repertoáru, se střídali asi takto: Shakespeare, Smažík, Moliére, Smažík... Jednou potkal Smažík Radoka a zeptal se ho: "Tak co, Alfréde, jak se ti dělá Maryša?" Radok na to: "Maryša dobře, to je totiž drama. Ale ty tvoje srágory se režírovat nedají.

Jinými slovy: jako režisér jste se neuplatnil.
Ano. Zábavné je, že když jsem z Vesnického divadla odešel, dostal jsem několik nabídek režírovat na oblastních scénách. Byli tam přesvědčeni, že jako asistent Alfréda Radoka už musím něco umět. Musel jsem jim vysvětlovat, že režírovat nedovedu.

Lidé vás díky Černým baronům řadí k satirikům s jasným kritickým stanoviskem. Mají pravdu?
Nepíšu knížku, abych něco kritizoval. To jen v Baronech se humor setkal mimoděk se satirou. Jinak se snažím dělat čistý humor.

Není to vlastně jistý druh obrany - obracet všechno v žert? Zkusil jste někdy psát "vážné" věci - třeba intimní lyriku?
Budete se divit, ale psal jsem i milostnou lyriku. No, "vážnou" jistě ne, ale lyrika to byla. Dělal jsem to na vojně a básně jsem posílal do redakce časopisu Voják. Takové ty o tom, jak vojín na stojce za svítání myslí na svou milou, prostě žádná legrace. Motivem mi bylo i to, že redakce za básničky platila. Takových šedesát korun k žoldu, to nebylo v padesátých letech k zahození.

Takže se vám to zase povedlo zlehčit. Řekněte, čekal jste takový komerční úspěch reedic příhod žáků Kopyta a Mňouka v době importu výrobků amerického zábavního průmyslu pro děti?
Ani ve snu. Nevím, čím to je. Snad že jsou ty příhody koncipovány také trochu jako akční film. Ale nejsou drastické.

Korán praví, že tomu, kdo rozesměje druhého člověka, patří království nebeské. Vy rozesmáváte bližní masově. Nevím, jak to vlastně mají křesťani, ale přesto: myslíte si, že se za to někdo za vás jednou přimluví u posledního soudu?
To bych byl moc rád.




Nejčtenější

Paris Hiltonová (Cannes, 20. května 2014)
Paris Hiltonová: Zveřejnění nahrávky sexu mi zničilo život

Dědička hotelového impéria Paris Hiltonová (36) říká, že mohla být druhou princeznou Dianou, kterou miloval celý svět....

Heidi Janků a její manžel Ivo Pavlík
Zemřel hudebník Ivo Pavlík, manžel Heidi Janků

V sobotu zemřel hudebník Ivo Pavlík (†84), manžel zpěvačky Heidi Janků (54) a první manžel nedávno zesnulé Věry...



Jennifer Anistonová (Los Angeles, 7. prosince 2016)
Anistonová: Nechápu, proč se řeší moje bradavky, stojí mi od přírody

Když hrála Jennifer Anistonová (48) v seriálu Přátelé, snad v každé scéně jí stály bradavky. Tehdy ji podezřívali, že...

Lukáš Krpálek, jeho syn Antonín a manželka Eva (2016)
Manželé Krpálkovi: Hlavně ať druhé dítě není divočák

Je to rok, co Lukáš Krpálek (26) získal olympijské zlato. Krátce před tím se mu narodil syn Antonín, a také proto si...

Paris Jacksonová na Met Gala (New York, 1. května 2017)
Jacksonová: Jsem normální člověk s celulitidou, jizvami a kily navíc

Dcera krále popu Michaela Jacksona se stále častěji objevuje na fotografiích v předních světových módních magazínech....

Další z rubriky

Sharon Stone (Cannes, 22. května 2014)
Stone: Základní instinkt byla výzva, na natáčení mám skvělé vzpomínky

Herečka Sharon Stone (59) ráda vzpomíná na svou roli v kontroverzním erotickém thrilleru Základní instinkt, který...

Priscilla Presley na sedmdesát nevypadá, ale obličej má ztuhlý botoxem.
Priscilla Presley: Když jsem Elvise potkala poprvé, připadal mi odporný

Herečka Priscilla Presley (72) čtyřicet let po smrti Elvise Preslyeho zavzpomínala na jejich milostné začátky. Stačilo...

Simona Krainová v tričku ze své kolekce
Simona Krainová si vyzkoušela roli módní návrhářky, má svou kolekci

Modelka Simona Krainová (44) si vyzkoušela roli módní návrhářky a navrhla svou první módní kolekci. Na limitované řadě...

Akční letáky
Akční letáky

Prohlédněte si akční letáky všech obchodů hezky na jednom místě!



Najdete na iDNES.cz



mobilní verze
© 1999–2017 MAFRA, a. s., a dodavatelé Profimedia, Reuters, ČTK, AP. Jakékoliv užití obsahu včetně převzetí, šíření či dalšího zpřístupňování článků a fotografií je bez souhlasu MAFRA, a. s., zakázáno. Provozovatelem serveru iDNES.cz je MAFRA, a. s., se sídlem
Karla Engliše 519/11, 150 00 Praha 5, IČ: 45313351, zapsaná v obchodním rejstříku vedeném Městským soudem v Praze, oddíl B, vložka 1328. Vydavatelství MAFRA, a. s., je členem koncernu AGROFERT.