Soutěž "Chcete být milionářem" je globální stejně jako hamburger. Ale čím to? Jak jsme chytří Odpověď na otázku, v čem tkví úspěch soutěže Chcete být milionářem?, bohužel vybrat ze čtyř možností nelze.
O tom, zda se televizní formáty prosadí či nikoli rozhoduje celý soubor faktorů často předem těžko odhadnutelných.
S jistotou lze říci, že diváci vděčně přijali nový koncept, který na ně nehrne velkohubou a banální podívanou, kde soutěžící omdlévají blahem při pohledu na nový typ pračky, který by mohli vyhrát, a v nichž o úspěchu nerozhodují znalosti, ale čirá náhoda.
Svou roli hraje i jistá televizní rehabilitace vědomostí. Analýzy komerčních stanic po celém světě ukazují, že roste zájem o dokumentární filmy, pořady popularizující vědu a vědomostní soutěže, protože diváci jejich prostřednictvím získávají uspokojivý (a ne neoprávněný) pocit, že čas strávený před televizorem "využili nejen k zábavě".
V souvislosti s "Milionářem" se však nejčastěji mluví o posilování důvěry v sebe i ve všeobecnou úroveň znalostí. Je to celkem běžný a u vědomostních soutěží nejpodstatnější divácký prožitek.
Lidé u obrazovky porovnávají své znalosti s vědomostmi soutěžících, hrají onu naivní, leč stále poutavou hru Jak daleko bych došel já?, a vlastně tak vytvářejí jakýsi primitivní typ interaktivní televize. Připočtěme k tomu napětí, ale i emoce, spojené s oblibou či neoblibou kandidátů, takzvané držení palců - a máme vysvětlení, proč se na "Milionáře" dívají v podstatě se stejnými prožitky miliony lidí po celém světě.
Pozoruhodnou myšlenku v souvislosti se soutěží napsal nedávno německý deník Berliner Zeitung.
"Člověk díky jejímu sledování velmi rychle pochopí, že lepší orientaci ve všeobecných znalostech nelze přičítat ani mužům, ani ženám, ani jednotlivým generacím nebo určitým povoláním... A ještě jednu zkušenost jsme získali. Nejdále obyčejně dojdou ti, kteří mají sotva maturitu. Vyznají se totiž ve více oborech, než vysokoškolsky vzdělaní specialisté," napsal list.
Toto tvrzení mimochodem potvrzuje i druhá osoba, která se v dějinách "Milionáře" v Německu stala vítězem - osmačtyřicetiletá žena v domácnosti Marlene Grabherrová.
Diváci tedy mohou prožívat pocit zrovnoprávnění vědomostí.
Člověk nemusí být univerzitním profesorem ani specialistou na ten či onen obor, aby si jej ostatní mohli vážit kvůli tomu, co zná.
Návrat ke kořenům Vědomostní soutěže se objevily už v dřevních dobách televize, kdy se začaly především ve Spojených státech objevovat hlavní typy pořadů, tzv. formáty, které se později rozšířily do celého světa. Ty první vypadaly nejčastěji tak, že na pódiu seděli tři soutěžící, kterým kladl moderátor otázky.
Postupně se však stávaly formáty těchto pořadů stále propracovanější - a také velmi sledované.
Zvláště pokud se našli soutěžící, kteří dokázali v pořadu vydržet dostatečně dlouho a vyhrávat statisícové sumy. Kvůli tomu vypuklo i několik skandálů - jeden, kdy se v polovině padesátých let prozradilo, že tvůrci předem prozrazovali soutěžícímu otázky, popisuje film Roberta Redforda Otázky a odpovědi.
Z osvědčených formátů se na našich obrazovkách dodnes udržel, byť ve velmi upravené podobě, například pořad Jeopardy!, alias Riskuj (TV Nova). Zatímco v Americe se v sedmdesátých a osmdesátých letech řada těchto soutěží postupně stěhovala do méně sledovaných časů a nebo "zmutovala" v podívanou pro hospodyňky, evropské veřejnoprávní televize měly s vědomostními soutěžemi stále úspěch. Divák v Československu mohl vidět mnohé z nich v mírně přetvořené podobě pod názvy Desetkrát odpověz, Deset stupňů ke zlaté a podobně.
Nástup komerční televize koncem osmdesátých let zasadil těmto formátům definitivní ránu. Obrazovky na deset let opanovaly banální soutěže, v nichž znalosti nebyly potřeba - daleko víc hrály roli náhoda, štěstí, v lepších případech přece jen museli kandidáti prokázat nějaké schopnosti, ale většinou šlo o fyzické.
Paradoxem tedy je, že nyní se o návrat vědomostních soutěží na obrazovky zasloužily právě ty komerční stanice, které je v osmdesátých letech zlikvidovaly.
