Dnes mě konečně napadá ten pravý ideál české publicistiky: historka z natáčení.
Natočili jsme před nějakým časem s Petrem Hapkou písničku, nazvanou Individualita. Když jsme si ji poslechli, napadlo nás, že v ní ještě něco chybí, a to dav, kontrapunkticky velebící individualitu velkým sborem. Šli jsme proto své sboristy hledat a došli jsme do divadla Ta Fantastika, kde probíhaly poslední zkoušky před uvedením muzikálu Krysař. Tam jsme o sborový zpěv poprosili početný, k odchodu se právě hotovící ansámbl. Po naší prosbě rozhostilo se ticho; oslovení hleděli do země, upravovali si šály, zkoumali texty jízdenek na metro. Po pravdě - nedivil jsem se jim. Účast ve sboru nenabízí ani vysoký honorář, ani zvláštní věhlas... jen podíl na nějaké písničce. O to víc mě překvapila v davu ukrytá černovláska, která se přihlásila jako ve škole a řekla: "Já bych šla." Byla to Lucie Bílá.
Nepíšu tyhle řádky proto, abych dělal Lucii reklamu, kterou ostatně nepotřebuje. Chci jen říct, že mě zaujala nesamozřejmost takové situace: známá hvězda nepovažuje účast v anonymním davu za cosi pod svou úroveň, zatímco ti méně známí a úplně neznámí takový pocit aspoň zprvu zjevně mají. Řekněte - není to zvláštní?
Inu, možná ani ne. Možná že skutečná hvězda podobá se klasu, který podle mých informací - nejsem odborníkem v hortikultuře - vzchází ze zrna. A to zrno je nutné nejprve zasít a pak ošetřovat a po celou dobu doufat ve sklizeň, která je vzdálená. Prostý příběh, nicméně příznačný pro ducha doby. Pro ducha té doby, kdy "hvězdy" podnikání kupují si limuzíny, osobní strážce a fotbalové kluby nejen dříve, než sklidily, ale ještě před tím, než vůbec zasely. Zasévat - pracovat bez nároku na okamžitý zisk a instantní proslulost a kojit se jen nadějí - totiž zdá se být pod jejich úroveň.
Přijde však - a již přichází - chvíle, kdy pouhé zdání, telelící se v záři televizních reflektorů, pohasne. Konec klasů, nespojených s blátem a humusem hlíny, v níž klíčí zrna. A začátek éry těch, které rostou tím jediným způsobem, který přirozený svět připouští: od země.
Snad je můj optimismus přílišný. Nemám ani, čím bych ho podepřel... Jen jednou historkou z natáčení
Natočili jsme před nějakým časem s Petrem Hapkou písničku, nazvanou Individualita. Když jsme si ji poslechli, napadlo nás, že v ní ještě něco chybí, a to dav, kontrapunkticky velebící individualitu velkým sborem. Šli jsme proto své sboristy hledat a došli jsme do divadla Ta Fantastika, kde probíhaly poslední zkoušky před uvedením muzikálu Krysař. Tam jsme o sborový zpěv poprosili početný, k odchodu se právě hotovící ansámbl. Po naší prosbě rozhostilo se ticho; oslovení hleděli do země, upravovali si šály, zkoumali texty jízdenek na metro. Po pravdě - nedivil jsem se jim. Účast ve sboru nenabízí ani vysoký honorář, ani zvláštní věhlas... jen podíl na nějaké písničce. O to víc mě překvapila v davu ukrytá černovláska, která se přihlásila jako ve škole a řekla: "Já bych šla." Byla to Lucie Bílá.
Nepíšu tyhle řádky proto, abych dělal Lucii reklamu, kterou ostatně nepotřebuje. Chci jen říct, že mě zaujala nesamozřejmost takové situace: známá hvězda nepovažuje účast v anonymním davu za cosi pod svou úroveň, zatímco ti méně známí a úplně neznámí takový pocit aspoň zprvu zjevně mají. Řekněte - není to zvláštní?
Inu, možná ani ne. Možná že skutečná hvězda podobá se klasu, který podle mých informací - nejsem odborníkem v hortikultuře - vzchází ze zrna. A to zrno je nutné nejprve zasít a pak ošetřovat a po celou dobu doufat ve sklizeň, která je vzdálená. Prostý příběh, nicméně příznačný pro ducha doby. Pro ducha té doby, kdy "hvězdy" podnikání kupují si limuzíny, osobní strážce a fotbalové kluby nejen dříve, než sklidily, ale ještě před tím, než vůbec zasely. Zasévat - pracovat bez nároku na okamžitý zisk a instantní proslulost a kojit se jen nadějí - totiž zdá se být pod jejich úroveň.
Přijde však - a již přichází - chvíle, kdy pouhé zdání, telelící se v záři televizních reflektorů, pohasne. Konec klasů, nespojených s blátem a humusem hlíny, v níž klíčí zrna. A začátek éry těch, které rostou tím jediným způsobem, který přirozený svět připouští: od země.
Snad je můj optimismus přílišný. Nemám ani, čím bych ho podepřel... Jen jednou historkou z natáčení
