V roce 1964, kdy jste se potkali, nebyl zrovna nejbohatší.
No, byl tehdy chudý jako kostelní myš. V divadle měl malý plat a celý ho posílal do ústavu na Palatě, kde ležel jeho tatínek. Když natočil písničku, dostal maximálně dvě stě čtyřicet korun. Navíc hned po "Klarinetech" vyfasoval roční distanc kvůli fámě, že prý v Karlových Varech močili z balkonu s Karlem Gottem a Evou Pilarovou...
Což nebyla pravda.
Nebyla, protože Walda byl v tu dobu se mnou ve Františkových Lázních, kde jsem točila film Strakatí andělé. Už tam mi režisér Pavel Blumenfeld naznačil, že slyšel zvěsti, že se na Waldu něco chystá. Vůbec jsme tomu nevěnovali pozornost, jenže najednou v září – konec. Walda nesměl natáčet, dokonce když hráli v rádiu Růže z Texasu, pouštěli je jen instrumentálně a písničku Takový schody do nebe za něj zpíval Karel Kopecký. Naštěstí lidi na Waldu během té doby nezapomněli.
Ale protože neměl peníze, spal u vašich rodičů.
Na Vinohradech. Rodiče, devítiletý a patnáctiletý brácha a my dva. Byt to byl rozměrově větší než dnešní panelákový třípokoják, jenže to bylo jen 1+1. Walda spal s bráchy v pokoji, já v předsíni a naši v kuchyni. Takhle jsme žili rok.
Čtěte v Magazínu DNES
Jak Matuškovi komplikovali život dvojníci? Proč nakonec jejich vztah skončil? Jak vzpomíná na Olgu Blechovou? Celý rozhovor čtěte v Magazínu DNES
