"Společná dovolená? Ani pomyslet," rezolutně odmítá matka. "To raději budu sedět tři sta šedesát pět dní v roce v práci. Sejdou-li se ve společné místnosti, je to, jako byste vpustili býka do arény. Ale kdo může za to, že po sobě ti dva jdou? Býk? Toreador? Nebo snad kus červené látky?"
V duchu této logiky zní odpověď jednoznačně: viníkem je červená. Období dospívání, v němž se syn právě nachází, se stejně jako v mnoha jiných rodinách nešťastně potkalo s krizí středního věku, kterou prochází otec. Zatímco syn si dokazuje, že UŽ "na to" má, otec, který by za jiných okolností coby moudřejší ustoupil, sám sebe přesvědčuje, že pánem je tu JEŠTĚ on.
Jak se předchází třenicím
Podobná pnutí mezi samci lze vystopovat i v živočišné říši či u přírodních národů. Přírodní národy mužským vášním úspěšně zabraňují takzvanými iniciačními obřady. Chlapec buď projde zkouškou síly, odvahy a sebeovládání a pak je z něj muž se všemi právy, anebo touto zkouškou neprojde, mužské výsady mu nepatří, a on si je ani nenárokuje.
Mužským domácím válkám účinně předchází i severoamerická kultura. Ta pokládá za přirozené, aby děti, zejména pak synové, okolo patnáctého roku odešly z domova na internátní střední školu. Návštěvy rodného domu potom probíhají podle podobně idylických scénářů, jaké píšou hollywoodští filmaři. Syn si brousí drápky na svých spolužácích a kantorech, doma zůstává pánem otec.
Úkol otce
Podle středoevropské tradice zůstávají synové doma v průměru ještě deset let po dosažení biologické zralosti a s ní spojených návalů agresivity. Tento fakt sice přináší problémy, zároveň však zatím nedoceňovanou možnost vzít si z otce to nejlepší, co v něm je.
"Otec může syna v tomto věku naučit ještě mnohé, třeba jak zvládat návaly nejrůznějších emocí, musí však poněkud změnit výchovné prostředky," domnívá se Jaroslava Skálová, ředitelka Pedagogicko-psychologické poradny v Českých Budějovicích. "Výchovu k odolnosti, vytrvalosti, umění zachovat si vlastní tvář je třeba přenést na sportovní kolbiště a do oblasti diskusí - nikoli hádek - o životě."
Otec by se měl zajímat o synův názor a postupně mu svěřovat i náročné úkoly, připomínající úkoly zasvěcovacích obřadů. Ten, kdo něco skutečně dokázal, totiž přestává mít potřebu dokazovat si.
Co zbývá na matku
Nelehkým úkolem matek, které jsou v situaci paní Lucie, je především zachovat klid a nepřilévat oleje do ohně. Nemá cenu bojovat v hádce za jednu či druhou stranu a zkoumat, kdo měl pravdu. Ostatně, důvody hádek bývají záminkami: nejde ani tak o předmět sporu jako o samotný spor. Podobně jako jiné živočišné druhy musí i lidské mládě přetrhat úzká pouta k rodičům, stát se nezávislým a tím pádem i životaschopným.
Matky, které mají více pochopení pro syna a brání se neodvratnému okamžiku rozchodu, by si měly uvědomit, že jejich místo je na otcově straně, ať už jejich manželství vypadá po letech soužití jakkoliv. Přidají-li se totiž na synovu stranu, tedy na místo, kam dle zákonů přírodních i lidských nepatří, situaci jen zhorší. Otce i syna nepřirozenost takového spojenectví mate a dráždí. Bude-li matka oficiálním zastáncem otcovské vůle, má víc možností tuto vůli a její razanci občas usměrnit. Ženských prostředků má k tomu dost.
Osvědčené postupy českých otců
Vilém Čok, hudebník
Podle mých zkušeností je jedinou schůdnou cestou kamarádský přístup. Nemůžete chtít, aby s vámi někdo táhnul za jeden provaz a zároveň s ním při každé příležitosti jít do konfliktu. Staršímu synovi je dnes sedmnáct a zdá se, že během jeho dospívání byla cesta nejmenšího odporu obvykle také cestou nejmenších ztrát.
Václav Mertin, dětský psycholog
Ani u nás nejde všechno hladce, přesto na dramatickou pubertu příliš nevěřím. Těžká bývá pro ty rodiče, kteří se těžko smiřují s osamostatňováním dětí, s myšlenkou, že by je měli začít brát jako rovnocenné partnery. Já jsem se snažil synovy názory respektovat, když mu bylo pět, sedm, deset let, a tak mě nevytáčí, že je mu patnáct a má jich více. Přirozeně, i on se mě snaží občas vyprovokovat, ale provokujte někoho, kdo nereaguje...
Oldřich Dufek, výtvarník
Moje výchova probíhala formou špatného příkladu. Kdysi jsem mu při kontrole domácího úkolu z ruského jazyka doplnil všechna interpunkční znaménka. Z cvičení dostal nedostatečnou. Já jsem si tehdy vryl do paměti, že v ruštině se v písemném projevu interpunkční znaménka nepoužívají. Syn si vryl do paměti, že i otec chybuje, což se mu během puberty ještě několikrát potvrdilo. Od té doby se snažil být lepší. Dnes, v jeho osmadvaceti letech, musím konstatovat, že je.
