Chlapská kuráž
Když si sedne do křesla v restauraci, skoro se v něm utopí. Až překvapivě na to, že byla svého času nejmocnější ženou světa. Na političku je zase překvapivě vřelá. A na člověka, který se živil diplomacií, až neuvěřitelně otevřená. Když si vybaví detail z pražského hostince, v němž byla s Hillary Clintonovou, přísahali byste, že tenhle zážitek svěřuje nad kávou jen vám.
Jak se rozhovor odvíjí, splétají se v něm tajemství politických rozhodnutí se sladkými vzpomínkami na dětství, diplomatické argumenty s mateřskými radami. Nakonec se z toho skládá příběh dvojnásobné uprchlice s kořeny ve starém domově a zamilované do nové vlasti, která jí dala šanci vystoupat až na vrchol. A taky příběh nesmírně pracovité ženy s jazykem jako tomahavk.
Sotva se v roce 1997 stala ministryní zahraničí USA, jeden lobbista tehdy prohlásil: "Konečně máme ministra, který má chlapskou kuráž." Jak se to vlastně přihodí, že se Marie Korbelová z Prahy jednoho dne stane nejmocnější ženou světa a ukáže národu kovbojů, jak by měl zahraniční politiku dělat pořádný chlap?
Kromě jiného to chce dát děti do správné školy. Madeleine Albrightová zapsala své malé dcery do jedné ve Washingtonu, kde se záhy stala členkou rodičovského výboru a měla v něm na starosti shánění dotací. Dělala to tak skvěle, že jí jiný rodič navrhl, aby šla shánět peníze pro prezidentského kandidáta Edmunda Muskieho. Ten se nakonec do Bílého domu nedostal. Ale Madeleine Albrightová se dostala k politice.
Sestry uprchlice
Epizoda s penězi nebyla skutečným startovním výstřelem. Vše začalo mnohem dříve. Zdá se, že její předchozí role - uprchlice, ženy v domácnosti, profesorky, poradkyně a hostitelky - byly čímsi na způsob divadelních zkoušek, jež logicky směřovaly k její životní roli ministryně zahraničí.
Albrightová pochází z generace vykořeněných a prchajících Evropanů. "Mnichov, to byla moje životní zkušenost," opakuje při každé příležitosti. Její otec, diplomat Josef Korbel, prchal s rodinou těsně po okupaci před Hitlerem, po válce se vrátil a prchal znovu - tentokrát před Stalinem.
Útěky před pronásledováním byly zkušeností, z níž se modeloval její světový názor. Proto se tak prala o to, aby Spojené státy zasáhly vojensky v Bosně: hádala se kvůli tomu tak divoce, až si Colin Powell myslel, že mu prasknou žíly. Aspoň tak to popsal ve svých pamětech. Proto také šly Spojené státy do války v Kosovu; té válce se ve Washingtonu říkalo Madeleinina válka.
"Její pohled na svět je pohledem uprchlíka," řekl o ní Zbigniew Brzezinski. Vskutku: když se v roce 1998 dostala do tábora afghánských běženců v severním Pákistánu, shromáždila kolem sebe skupinu dívek a vyrazila jim svými slovy dech: "Když jsem byla malá, také jsem byla uprchlicí. V tom jsme jako sestry."
Marie Korbelová však měla větší štěstí než ony Afghánky; prožila svůj americký sen. Rodina žila v Denveru, ona sama vystudovala prestižní univerzitu a pár dní po promoci se provdala za Josepha Albrighta, jehož rodině patřilo jedno z největších novinových impérií v USA.
Zůstala doma a mezi přebalováním tří dcer stihla udělat doktorát, kvůli němuž tehdy vstávala v půl páté ráno. Pak přišla léta, kdy učila na univerzitě a její jméno získávalo na zvuku: když něco řekla o zahraniční politice, nepostrádalo to hlavu a patu. Její kariéra postupovala, ale její osobní život byl v troskách. Jednoho dne v roce 1982, bylo právě osm ráno, jí manžel oznámil, že odchází k jiné ženě.
Pověstný dům
Trauma ji však zocelilo. Začala pracovat ještě víc. Zůstal jí velký dům v historické čtvrti Washingtonu - Georgetownu, který otevřela řadě osobností ze světa. Vždycky když přijela Margaret Thatcherová, stavila se u ní. Izraelec Šimon Peres a jordánská královna taktéž. A desítky dalších.
Nejdříve to bylo jen tak. V jejím nákladně, ale vkusně a bez okázalosti zařízeném domě se nekonaly žádné procovské večeře. "Byla prostě ráda, že jste přišli. A vám tam bylo tak útulno, že se vám nechtělo odcházet," vzpomínal washingtonský poradce Peter Kelly. Pak si lidé uvědomili, že se tam nad sendviči spoluvytváří zahraniční politika.
V létě roku 1988 tam dorazil i vysoký, pohledný, ale úplně neznámý guvernér Arkansasu, jakýsi Bill Clinton. Albrightovou zaujal tím, že za deset minut vyluštil křížovku v New York Times. Pomyslela si, že to musí být opravdu bystrý muž. O několik let později mu dělala velvyslankyni v OSN a ještě o něco později i ministryni zahraničí.
Její jmenování byl šok. V Americe se do té doby žádná žena nedostala tak vysoko. Po letech bezvýrazných diplomatů přitom přicházela žena, která se uměla chovat jako pravý mužský "macho", a současně dojmout k slzám.
Ostatně Albrightovou nebylo možné přehlédnout. Už se o ní vědělo, že má břitký jazyk a smysl pro humor. Když jí irácké noviny označily za hada, koupila si brož s hadem a ostentativně ji nosila. Jindy ji všichni viděli v televizi, jak učí diplomaty v OSN tančit macarenu.
V pracovně si hrdě vystavila koště, které jí daroval jeden zahraniční kolega, aby jí naznačil, že je čarodějnice. A když v noci odjížděla po jednání z Kremlu, neodolala a přímo před Leninovým mauzoleem napodobila slavnostní pochod strážných.
Když kubánští stíhači sestřelili letadlo s aktivisty exilové opozice a chlubili se, jak jim "rozstříleli cojones" (doslova koule), Albrightová jim v Miami před plným stadionem vzkázala: "To nešlo o koule, ale o zbabělost." Kdekdo se tehdy pokrytecky červenal, ale prezident Clinton řekl: "To byla nejpřesnější věta za celé mé prezidentství."
To na mě nezkoušejte!
Ale jaká byla Albrightová vůbec ministryně? Její styl nebyl - v tradičním smyslu - diplomatický. Nebyl ani žensky sentimentální, ani obhroublý. Byl velmi otevřený a zemitý. Když se jí Slobodan Miloševič pokoušel cosi namluvit, jen ho okřikla: "To na mě nezkoušejte! Jsem taky tady z toho regionu. Nejsem naivní."
I přes roky strávené na univerzitách o sobě Albrightová nikdy netvrdila, že je nějaký velký myslitel. Neměla "světovou vizi" ve stylu Henryho Kissingera. Možná proto jí kritici dali posměšnou přezdívku "Not at". Když se vysloví společně s jejím příjmením jako Not at Albright, zní to jako "vůbec ne chytrá".
Madeleine Albrightová se možná často chovala emocionálně, ale její mozek přitom vždy pracoval naplno. Její představa světa byla jednoduchá: Amerika je nenahraditelný národ, který musí vystoupit tam, kde lidé prchají, potřebují zajistit svobodu nebo vysvobození od diktátorského jařma. Proto když tato Češka sloužila Spojeným státům, posloužila i Česku. Vyboxovala rozšíření NATO.
Nedávno v Praze na dotaz, co je pravdy na tom, že jako ministryně protežovala rodnou Českou republiku na úkor Poláků a Maďarů, vyhrkla: "To není pravda." A po zlomku sekundy se zasmála a dodala: "Protežovala jsem totiž rovnou vás všechny."
Kým vlastně je?
Je Češkou, nebo Američankou? Zeptejte se jí v Americe, a ona plynnou češtinou řekne, že je Američanka. To proto, že je v Americe. V Česku je víc Češkou. Okamžitě zjihne vzpomínkami na kroj, který má ještě doma, na kachnu s červeným zelím a na české písně, jež naučila i své dcery.
Může žít tady i tam. Žena s dvěma identitami, přestože tady prožila jen pár dětských let. Mnozí z těch, kteří odešli později, cítí slabší pouta. Ti, kdo znali ještě jejího otce, tvrdí, že je to jeho práce.
Madeleine Albrightová je vlastně jako my. Je jen bohatší a dotáhla to až úplně nahoru. Kdo s ní však hovoří, nemá problém s tím, aby si ji představil jako penzionovanou učitelku z Dejvic. Nebo z předměstí Denveru.
Je fascinující, jakou míru americké bojovnosti tato Češka prokázala. Zranitelná, odmítnutá žena, opuštěná matka, která nejenže vychovala děti, ale ještě se poprala s osudem, zvítězila a psala historii. Vyzařuje dojem, že když to dokázala ona, svedeme to i my ostatní.
Jen v jednom neuspěla a zřejmě ji to tiše trápí. Když Albrightová hovoří o tom, že má hroší kůži, náhle se odhalí, když v žertu dodá: "Víte, já nejsem tak silná. To jen ta kůže je tak tlustá." Je to zřejmě jediný její boj, který přes veškerou odhodlanost nemůže vyhrát. "Nevím, jak to děláte," postěžovala si před časem jednomu novináři. "Já hladovím celý den a neshodím ani kilo."
|
MADELEINE ALBRIGHTOVÁ • Odkud je • Čím vším byla • Co se jí v životě asi nejvíc povedlo • Nejbližší velký úkol |
