Martha Issová

Martha Issová | foto: Petr Kurečka

Češi nejsou rasisté, spíše vyděšenci, míní Martha Issová

  • 147
Vlastní divadelní hru o přátelství, hádkách a usmiřovaní začala hrát Martha Issová (35) v pražské La Fabrice už před pěti lety. Kvůli mateřským povinnostem si pak dala dva roky pauzu, a tak s kolegyní a spoluautorkou Annou Polívkovou nedávno oslavily teprve stou reprízu.

Týdeník TÉMA

Vychází v pátek

Týdeník TÉMA

Nastoupí do některého z nekonečných televizních seriálů? A jak se jí žije s režisérem Ondříčkem? Více v týdeníku Téma.

S Annou Polívkovou jste napsala hru Krasavice interkontinentální, která je o přátelství a s ním spojených hádkách a usmiřování. Hádaly jste se spolu i během psaní hry?
Protože jsme obě ženy praxe, hru jsme netvořily tak, že bychom sedly ke stolu a začaly psát. Rovnou jsme ji zkoušely metodou „pokus a omyl“. Takže jsme se během procesu strašně hádaly, brečely, smály se, křičely na sebe a pak se zase objímaly. Prostě jsme prošly celou škálou emocí, které v tom představení jsou.

Jak to vypadá s filmem o Emilu Zátopkovi, který jste měla s vaším partnerem Davidem Ondříčkem točit?
Pořád nějak obchází a visí ve vzduchu. V době, kdy jsme ho měli točit, se mi paradoxně sešlo víc nabídek, které jsem zvažovala. Nakonec jsem se rozhodla pro tenhle film, kde bych měla hrát Danu Zátopkovou, ale pak jsme nedostali grant, takže natáčení padlo.

Po otci jste poloviční Syřanka, sledujete, co se tam děje?
Sleduju, i když teď už mnohem méně. Začala mi totiž vadit taková ta přeinformovanost, která v nás neustále vzbuzuje nějaký pocit strachu. Přestalo mi to dělat dobře, a tak jsem omezila noviny a vrátila se ke knihám a hudbě. Snažím se víc radovat z maličkostí a každý den si zkouším uvědomit, jak jsem šťastná, že mám kde bydlet, že přímo u nás žádná válka nezuří, že mám krásné dítě, skvělého chlapa a úžasné rodiče. To jsou věci, na které bychom neměli zapomínat, což se bohužel kvůli našim malým strachům dost často děje. Na Sýrii jsem ale samozřejmě pořád napojená.

Setkala jste se tady s nějakými předsudky vůči Syřanům i vy sama?
Tváří v tvář nikdy. Občas v nějaké internetové diskusi, protože to je takový anonymní prostor, kde ze sebe člověk dokáže vychrlit to nejhlubší bahno, které v sobě má. Ale že bych se jinak setkala s nějakým projevem xenofobie nebo rasismu, to ne. Češi nejsou rasistický národ. Jenom je zachvátí nějaká panika ve chvíli, kdy někdo sáhne na jejich dvorek. Jsou to spíš vyděšenci.

Umíte arabsky?
Ne. Táta nás to neučil. Teď mě to pekelně mrzí, hlavně když tam jsem.

Kdy jste byla v Sýrii naposledy?
Před osmi lety.

A jela byste tam i nyní?
Teď asi ne, protože bych se bála. Kdybych neměla Františku, možná bych o tom uvažovala. Nemám pocit, že cesta tam automaticky znamená, že vás podřízne někdo z Islámského státu. Jasně, jsou místa, kde je to šílený, ale taky jsou místa, kde se lidi snaží normálně žít, protože touha člověka po životě je silnější než dopady války.

9. července 2016