Bílé proutěné křeslo jste věnovala divadlu i vy. A je tu i vaše Cena Thálie. Takové umělecké sklo, to se vám nehodilo do bytu? Já mám doma tři kocoury a oni se v poslední době strašně rvou, hlavně ti dva mladší, bezdomovci.
Bezdomovci?
No byli to bezdomovci, já jsem jim dala domov. Jeden je z útulku a jeden je doslova zpod kontejneru, přinesli mi ho sousedi. A pak mám šlechtice, ten se nerve. Ale ti dva najednou vlítnou mezi vázy a už to všechno lítá dolů. Tu Thálii bych dlouho neměla.
Zpívat musím až do smrti
Když jsem vás teď viděl na jevišti, slyšel tu šňůru nestárnoucích melodií a nevyčichlých textů, asi jsem přišel na to, proč pořád zpíváte.
Poněvadž musím, abych se uživila.
To možná taky, ale... vy při zpívání mládnete.
To je přelud, to se vám jenom zdá. To dělá to osvětlení. Jen se na mě podívejte teď, už je mi zase přes šedesát.
Někdy si myslím, že chcete stárnout pohodlně.
Pohodlně? Já jsem v jednom kole.
Já to myslel jinak - bez diet, bez plastických operací. Či jste nějakou podstoupila?
Ne (velmi udiveně). Já vždycky říkám, že šiju jen to, co mně rupne v těle. To se zašít musí. Měla jsem tři operace, dvakrát tlusté střevo, jednou kýla.
Vy jste už vlastně v penzi. Váš důchod nebude asi velký.
Ten mi pokryje akorát činži plus telefony, osm tisíc sto čtyřicet šest korun. Takže musím zpívat až do smrti, to už mám domluveno.
Kdy jste naposled flámovala?
Já flámuju denně. Vracím se často kolem druhé po půlnoci. Tuhle jsme se vraceli z ostravského vystoupení. Končilo v půl jedenácté a byli jsme v Praze ve čtyři. Jak na koni.
Přetížená, unavená, tak o Vánocích lehnete a padnete a nebudete nic péci, smažit a slavit?
Kdepak. Moje maminečka, odešla nedávno, se nám starala skoro až do konce života o vánoční stůl, ale poslední tři roky už dělám já závin, jihočeský salát, řízky.
Na poslední chvíli...
Představte si, maminka ty jemné kousky pečiva pekla už někdy v listopadu. A na Vánoce 1989 mi řekla: tyhle rohlíčky jsou upečené i s mýma slzama. O sametové revoluci měla puštěnou televizi a najednou cítila, že jí do rohlíčků padají slzy. Plakala dojetím.
Postavíte si stromeček?
To už mnoho let udělat nemůžeme. Jakmile kocouři vidí, že se něco blejská, tak na to zaútočí. Máme jen věnec a ten je přitaženej až nahoru, skoro ke stropu, jinak tam kocouři vylezou.
Ničeho nelituji
O Vánocích máme všichni blízko k supermarketům, někteří z nás ale i blíž k Bohu. Vy jste věřící katolička...
Já to s pánem Bohem dělám tak, že si myslím: děj se vůle boží. Vždycky, když vidím, že mám před sebou něco nepřekonatelného, něco, čeho se bojím, tak říkám: Pane Bože, prosím tě, udělej to, rozhodni, jak se má stát. Já na něj nakládám úkoly, já se k němu nechovám dobře. Ale vždy prosím, udělej to tak, jak ty myslíš, a já budu spokojená.
Potřebujete kostel ke své víře?
K víře snad ani ne, ale k hlubokému zážitku, to spíš. Moc krásný pocit mívám z kostela svatého Mikuláše na Malé Straně, kde končíme své televizní Adventní koncerty. Co všechno ti naši předkové dokázali stvořit. Koukám na to pokorná a vděčná.
Vy jste tenkrát v pražském jaru fandila Dubčekovi, Husák pro vás potom neexistoval. A přece by stačilo pár slov, nějaký podpis. Dnes jste mohla mít vilu, miliony na kontě...
A klepala bych se strachy, že mě někdo přepadne nebo zabije. Já toho nelituju.
Žila jste bez peněz, ale měla jste svůj čistý štít jako Cyrano. Jenže jste zažívala velekoncerty svých kolegů a kolegyň, prachy se na ně hrnuly...
Byla to chůze po minovém poli. Všichni věděli, že kdyby zazlobili nebo se nějak znelíbili, tak dopadnou jako já. Prý jim papaláši říkali: Podívejte se na ni. Žádná radost z toho, a pak se mi zdálo, že ta muzika se tak divně rozlezla...
Podobný osud měla i Věra Čáslavská, tehdy nejlepší sportovkyně světa, od sedmdesátého roku také odříznutá od světa a kariéry.
Občas jsme se potkávaly a říkaly si, tak co, holka, dobrý? Jenže ona měla děti. Já si svou Káťu vymodlila až v sedmatřiceti.
Kolik teď máte zvířat v bytě?
Bohužel už jenom čtyři. Jen o sedmdesát dní přežil maminku její čtrnáctiletý jorkšírek. A měla jsem dva azavaky, to jsou ti pouštní psi, jednoho přejeli. Už mám jenom holčičku, dvouletou azavačku. No a tři kocoury k tomu.
Berete si psy také do postele?
No moji azavačku samozřejmě.
To je něco mezi dogou a dobrmanem, vejdete se tam s ní?
No, krásně se vejdeme. Ten azavak, co mi ho přejeli, měl čtyřicet kilo. Jednou jsem se probudila a říkám dceři: ty, Káťo, mně se zdálo, že na mně celou noc leží skříň. Až ráno mi svitlo: on se musel ten čtyřicetikilový pes zapasovat mezi mě a polštáře u stěny. Takže si lehnul půlkou těla na mě. Tahle azavačka je holka šikovná, stočí se podél mých nohou.
Psi? Vždy se na mě dívali oddaně
Stále víc lidí má dnes psy.
Pes je nezradí, neopustí, zůstane věrný. Lidi potřebují mít pocit sounáležitosti s někým jiným než s člověkem nebo s počítačem. Aby úplně nezcvokli, tak mají zvířata.
Díval se na vás někdy nějaký muž tak oddaně, jako se na vás dívají vaši psi?
Psi, to byli tvorové, které jsem já musela ochraňovat, a u chlapů, to jsem nikdy nepozorovala, že se na mě dívají oddaně. Ostatně, když je člověk mladej, vysílá jiné pohledy.
Vy jste pozoruhodná žena, daleko víc hovoříte o psech než o mužích.
Muži pro mne znamenají hodně jako kamarádi, to už jsou všechno jen pracovní vztahy. Ostatně houslista Jarda Svěcený, s nímž koncertuji na zájezdech, říká: Dávejte pozor, Marta bude do pěti minut mluvit o zvířatech.
Jste dvakrát rozvedená, můžete doporučit instituci manželství?
Skončila jsem s druhým manželstvím v jedenačtyřiceti a později jsem řekla své dceři: Kdybych někdy přišla a začínala, že se budu ještě jednou vdávat, tak to už na mě zřejmě poleze alzheimer, tak mě okamžitě nech zabalit do kazajky a do blázince. A já se z toho po měsíci vyspím.
Jak dlouho chcete zpívat?
Až do hořkého konce.
A ten si mám představit jak?
Máme to krásně vymyšlené. Já budu zpívat tady na tom jevišti v Ungeltu a najednou padnu. A Milan Sein, ředitel divadla, přisune připravenou rakev a do ní mě skulej. A jakmile mě spálí, tak Chantal Poullain a moje Kačenka vezmou mou urničku, odjedou do Marseille a tam mě hodí do moře.
Proč do Marseille?
No Chantal je z Marseille a já ten jih tam dole miluji. A Milan Sein už přesekl naše podání ruky, takže takhle je to umluveno a zpečetěno.
MARTA KUBIŠOVÁ
Narodila se roku 1942 v Českých Budějovicích. Uměleckou kariéru odstartovala v šedesátých letech na oblastních scénách. V roce 1964 dostala angažmá v pražském divadle Rokoko. O dva roky později se stala členskou tria Golden Kids. Po přepadení ČSSR v roce 1968 jí komunisté zakázali veřejně vystupovat. Po roce 1970 pracovala jako dělnice a později jako úřednice stavebního podniku. Stala se jednou ze signatářek Charty 77. Do veřejného života se Marta Kubišová vrátila po listopadu 1989. Začala opět vystupovat a točit desky. Má na kontě více než deset alb. Je také nostilekou několika uměleckých ocenění i státních cen a vyznamenání. Marta Kubišová je rozvedená. Z druhémo manželství s režisérem Janem Moravcem má dceru Kateřinu.
 |
 Marta Kubišová a její vášeň: elegantní pouštní psi azavarové. Kolem nich se točí celá domácnost v malém pražském bytě. |
 Marta Kubišová. |
 Marta Kubišová při slavnostním loučení s prezidentem Havlem v Národním divadle. (30. ledna 2003) |
 Zpěváci Václav Neckář a Marta Kubišová při setkání v pražské restauraci Zlaté časy, kde Neckář 14. října informoval o koncertu chystaném k jeho 60. narozeninám a představil svou novou desku nazvanou Best of - Pokus o autoportrét. |
