Jak si dnes stojí na trhu značka Marian Vojtko?
Myslím si, že už jsem v tom byznysu tak dlouho, že už mám jistý punc, který garantuje nějaké kvality. O penězích už dneska nesmlouvám, znám svoji cenu a producent ví, proč mě chce nebo nechce. Takže s dohadováním honorářů jsem v poslední době neměl problém. Jsem hlavně rád, že dělám něco, co mě baví.
Zpěvem se tedy uživíte?
Jelikož hraju ve třech titulech, tak je to už slušné živobytí. Je málo lidí v showbyznysu, kteří se uživí jen zpěvem. Ale taky jsem pracoval dlouho, chodil do školy a studuju ostatně pořád, dodnes si platím hodiny zpěvu, nic není zadarmo. Myslím si, že když někdo usne na vavřínech, hned se mu to odrazí na výkonu. Fantom opery, Mata Hari i Aida jsou pěvecky náročná představení, každé z nich má jiné požadavky, tudíž je důležité umět s hlasem pracovat a umět rozložit své síly.
Mimochodem jak dopadla nedávná premiéra Fantoma opery?
Fantom opery dopadl přímo na jedničku desetkrát podtrženou. Všichni jsme měli obavy, jak nás přijme obecenstvo a kritici, protože všichni mají možnost srovnávat se světem, ale dopadlo to opravdu skvěle. V hledišti na premiéře sedělo mnoho významných lidí i umělců, kteří nám smekali a přáli jen to dobré. V prvních řadách byli i Karel Gott a Štefan Margita, kteří tleskali a křičeli "bravo". Byl to nezapomenutelný zážitek.
Jak se vám třeba za posledních deset let zvedly honoráře?
Myslím, že o sto procent, možná i víc. Ale nebudu hodnotit kolik, co a jak, tohle je vždycky relevantní. Můžu jen říct, že jsem za dob hraní v Monte Cristo v letech 2000 až 2012 vydělal tolik peněz, že jsem si mohl pořídit bůhví co. Místo toho mi zbylo jen jedno auto a byly i chvíle, kdy jsem pomalu neměl ani na rohlík. Prostě jsem rozfofroval statisíce. To byly holky, večírky... pořád jsem někde byl. Ale nestěžuji si, užil jsem si to a za prachy děkuju. Dnes už šetřím, mám na to ostatně věk. I rodiče vždycky říkají, ať si uvědomím, že vždycky tady nebudou, aby pomohli. V tomhle jsou naši hodně přísní. Tudíž už šetřím, nehýřím tolik a holky jdou trochu stranou.
Jste Slovák. Někdy hrozí diskriminace typu: ´Ten Slovák, co nám bere práci.´ Setkal jste se s tím někdy?
Měl jsem štěstí, že jsem do Prahy přišel v době, kdy tu nebylo tolik cizinců, potažmo nás Slováků. Byl jsem typický Čechoslovák, mám dokonce české i slovenské občanství, takže mě všichni přijali úplně v pohodě. Tehdy si mě vzal pod svá křídla Dan Hůlka, který mě učil dobru i zlu. Byl dobrým učitelem a dnes můžu zaklepat, že všechno probíhalo v klidu. Navíc jsem byl nucen pořád mluvit česky, tudíž dokud jsem nemluvil slovensky, nikdo nevěděl, že nejsem Čech.
Zmínil jste rodiče. Prý jste mamánek. Je to pravda?
(smích) Ano, musím přiznat, že jsem mamánek, ale v tom dobrém slova smyslu. Je to taky dané tím, že táta s námi moc nebyl, "nemusel jsem ho", byl přísný, a když jednou za čas přijel, vždycky mě zmlátil, protože jsem zlobil, takže jsem byl vychováván v trojúhelníku maminka, babička, ségra. I proto mám k mámě obrovský vztah a jsem tudíž mamánek na pravém místě.
Jak vypadá, když na jeden víkend přijedete domů?
Přijedu, lehnu si a následně mám k dispozici asi deset chodů. Maminka kolem mě pořád běhá a pořád něco nosí, ať jsou to halušky, obložené místy, pirohy nebo různý těstoviny. Já to samozřejmě nechci, je mi to až trapný, ale ona je ráda, že to může dělat. A tohle všechno trvá jen do chvíle, než tátovi nabídnu dobré víno, které jsem přivezl. To máma přestává fungovat, je totiž ortodoxní abstinent. Takže pak nám s tátou nezbývá nic jiného, než mámu pro něco poslat a potají si něco vypít.
