Manželský trojúhelník v dobrém i zlém

- Paní J., matka dvou dětí a manželka zubního lékaře z okresního města, chodívá dva večery v týdnu na kávu k přítelkyni. Její muž těmto dýchánkům říká babí slet a jedním dechem dodává, že si je klidně odpustí - raději si otevře pivo a zapne televizi. Ve skutečnosti neviděla paní J. svou kamarádku už půl roku, jen si telefonují. Mají totiž společné tajemství: je jím milenec paní J.

Náhodné krátkodobé výlety mimo bezpečí manželských ložnic ať už v myšlenkách nebo činech patří ke každodennímu partnerskému škobrtání. Pevný vztah poklesek tohoto druhu obvykle unese, chatrnému může zasadit těžkou ránu. Při zpětném pohledu na manželskou historii vypadají tyto příhody jako banální epizody.
Existují však i vztahy, kde letitý manželský svazek provází letitý svazek mimomanželský. Partnerské trojúhelníky nedokáže v podmínkách evropské kultury spočítat žádný výzkum, přestože si na to už kdekdo dělal zálusk. Křesťanská norma totiž povýšila věrnost na jednu z nejvyšších ctností, a tak se trojúhelníkem sociologům ani demografům nikdo nechlubí. Setkávají se s ním manželští poradci. Nikoli však v době, kdy funguje, ale až když se hroutí, což mnohdy znamená po několika letech nebo dokonce desetiletích. I přesto je ve statistikách manželských poraden trojúhelník třetím nejčastějším problémem. Přičteme-li k tomu, že takřka každý našinec byl několikrát v životě svědkem nebo dokonce aktérem podobného uspořádání, je jich patrně - mnoho.

Otec jejích dětí, muži jejího života
"Vychovává moje děti a mně nijak neubližuje," objasňuje svůj postoj k manželovi paní J. "Už tři, čtyři roky po svatbě jsem začala tušit, že pro mě manželství asi nebude to pravé kokosové, jenže to už byli oba synové na světě. Našla jsem si přítele, kolegu z nemocnice, vztah trval třináct měsíců. Pak jsem chvíli byla 'sama'jen s manželem a teď se třetím rokem scházím s bývalým spolužákem. Nikdy by mě však nenapadlo řítit se do dalšího manželství - ani s ním, ani s nikým jiným. Tahle instituce pro mě není - zůstávám jen proto, že je dobrá pro děti."
Z čistě biologického hlediska je pouze část lidí čistě monogamní, to znamená, že jsou zcela spokojení ve svazku jedním partnerem. Stejná část, a k nim patrně patří paní J., je naopak čistě polygamní. V soužití s jedním partnerem se ona i jí podobní cítí jako v okovech.
"Platí tu zřejmě totéž co u jiných přírodních znaků - odborně se tomu říká Gaussovo rozložení," tvrdí legenda českého rodinného poradenství Věra Capponi. "Stejně jako se rodí lidé velcí a malí, rodí se i lidé monogamní a polygamní. Většina z nás se nachází v oblasti průměru, což znamená, že se snadno přizpůsobíme tradici - v křesťanském světě partnerství jednoho muže s jednou ženou a v muslimském světě například mnohoženství. Vyhranění to nedokáží. Monogamního nepřesvědčíte ke skupinovému sexu, polygamního těžko uzavřete do klece monogamního manželství."

Dvojí morálka trojúhelníku
Přírodní zákony mají pro polygamní jedince pochopení, morální zákony však nikoli. Je-li si někdo vědom své citové nestálosti, neměl by slibovat manželskou věrnost jen proto, aby učinil zadost zdejším obyčejům a nebyl společensky nápadný. Dá-li už ale jednou manželský slib, pak by ho měl dodržet alespoň částečně: měl by se postarat o důstojný život rodiny a chránit ji před posměchem a pomluvami okolí. Podle psychologů totiž samotným manželským trojúhelníkem, zůstane-li skryt a důsledně kontrolován, manželství ohroženo není.
"Z odborného hlediska jej považuji za menší zlo než běžnou nevěru, kdy osobnostně nezralý nevěrník rozpoutá peklo, rozbije manželství a zneurotizuje ženu i děti ve jménu 'lásky'a 'vyšších citů'," soudí doktorka Capponi. "Pokud někdo využije panující netoleranci k mimomanželským svazkům jen proto, aby se vyhnul své zodpovědnosti za lidi, které k sobě připoutal, je to podlé."

Všechno a všichni pro dítě
Ve fungujících manželských trojúhelnících často nastane zdánlivě paradoxní jev: mimomanželským partnerům leží blaho rodiny na srdci podobně jako právoplatným manželům. Podle Iva Možného, nejuznávanějšího českého odborníka na sociologii rodiny, bývá vzájemná pomoc orientována zejména k dětem.
"Mimomanželský partner využívá své známosti k ovlivnění přijímacího řízení na výběrovou školu či na získání výhodného místa či později bytu pro ně a podobně," píše ve své knize Moderní rodina, mýty a skutečnosti (Blok 1990).
Jakoby na potvrzení těchto slov hodnotí svůj vztah k synům paní J. její přítel: "Oba jsou sportovně nadaní, takže je beru na fotbalové tréninky, jezdím s nimi na hory, v létě hrajeme tenis. Jejich otec nemá čas a navíc ho sport příliš nebaví. Jakýmsi strýcovským způsobem mám kluky rád a těžce bych nesl, kdyby mě a svou matku kvůli našemu vztahu jednou nenáviděli. Rozhodně jsem ten poslední, kdo by jim o něm vyprávěl, a zároveň i poslední, kdo by řekl křivé slovo o jejich otci."
Jeho postavení v rodině přesně definuje termín, který občas používá literatura: je rodinným přítelem. Milenec paní J. není jen kamarádem obou synů, ale zároveň i kamarádem pana J. Občas spolu zajdou na biliár, poklábosí o motorismu. "Budu se ti muset na klinice poohlédnout po nějaké svobodné sestřičce, vždyť už máš na krku čtyřicítku," dobírá si pan J. občas rodinného přítele. Ten se prý v těchto okamžicích usmívá. Tvrdí, že neutrálně.

Milosrdná tma
"Jak to, že on o tom nic neví?" ptá se sama sebe hrstka zasvěcených, kteří tuší, jak asi vypadají "babí slety" paní J. Milosrdnou tmu, zahalující mysl jejího manžela, odborníci nazývají selektivní slepotou. Je to slepota, která nevidí, co vidět nechce. Jestliže totiž podvědomí vyhodnotí některé problémy jako toho času neřešitelné, pud sebezáchovy se postará, aby dotyčný neprozřel.
"Obvykle se s tímto jevem setkávám v případech, kdy má jeden z manželů handicap, s nímž nemůže nic dělat - anebo si to alespoň myslí," dělí se o svou poradenskou zkušenost pražský psycholog Petr Šmolka.
V případě, že by "selektivní slepec" požádal některého ze svých přátel o pomoc, je nasnadě, že by mu dotyčný pomoci rozhodně měl. Samozvané posly pravdy je ale naopak třeba varovat. Rozhodnutí přinést postiženému bez vyzvání pochodeň světla a natvrdo mu říci, jak se věci mají, raději několikrát zvažte. Mohlo by se totiž stát, že jen ublížíte všem zúčastněným. Ti totiž pravděpodobně na řešení zatím nemají dost sil.
"Mnoho manželských trojúhelníků funguje na principu něco za něco," pokračuje doktor Šmolka. "Jeden z partnerů toleruje mimomanželský vztah a druhý zato nějakou jinou 'slabost'. Pokud se jednomu z nich ono slabé místo podaří překonat, dochází k zvláštnímu jevu: manželství to neupevní, ba naopak, dojde k úplnému rozpadu. Je to podobné jako u abstinenčních kúr. Řada lidí, kteří prodělali protialkoholní léčení ví, že manželství kúru nepřežilo. Oni byli závislí na alkoholu, a partner z jejich závislosti tak či onak profitoval. Když se vyléčili, bylo po manželství."

Věci veřejné
Nejkurióznější manželský trojúhelník, s nímž se Petr Šmolka za své praxe setkal, fungoval více než deset let. Muž, který byl jeho vrcholem, hrál roli pečlivého otce a manžela souběžně ve dvou rodinách. V obou měl po dvou dětech, obě finančně saturoval, spravedlivě dělil i svou dovolenou. Zastával významné místo, měl mnoho funkcí a koníčků. Část jeho pracovních cest a sportovních soustředění ve skutečnosti směřovala do padesát kilometrů vzdálené vsi, kde měl druhou rodinu. Ti, kdo obě ženy jeho života znali blíže, tvrdí, že byly jako noc a den. Právoplatná manželka byla dámou velkého světa. Vášnivě milovala operu, její přítomnost zdobila nejdůležitější akce plesové sezóny. Žena, jejíž jméno nikdy neměl v občanském průkaze, byla naopak čistě mateřským typem. Pěstovala květiny, zavařovala, pletla, ve společnosti se cítila nesvá. Z tohoto zásadního rozdílu vyplývalo mnoho kuriózních situací. Stalo se například, že dotyčný muž šel hledat do spíže borůvkovou marmeládu, kterou pomáhal zavařovat minulý týden - bohužel však hledal ve špatném domě.
Všechno prasklo až v momentě, kdy jedno z jeho dětí utrpělo na horách vážný úraz a učitelka začala otce shánět kvůli převozu do nemocnice. Dopátrala se ho.
"Tento trojúhelník, stejně jako všechny další, které jsem kdy znal, nepřežil své zveřejnění, a to přesto, že se o to jeho aktéři nějakou dobu snažili," vzpomíná doktor Šmolka. "Jde totiž nejen o společensky obtížně přijatelnou formu soužití, ale zároveň i o značně nestabilní seskupení. V jakémkoli trojúhelníku se vždy nakonec spolčí dva proti jednomu. Navíc jeho aktéři hrávají nedůstojné role: jsou buď vydíranými, nebo vyděrači, obelhávanými, či lháři, podváděnými, nebo podvodníky. Kdokoli se do téhle hry pustí, musí počítat s tím, že jen těžko z ní vyjde morálně a společensky čistý. Přinejmenším sám před sebou."