Malování podle názvů

- Dvaadvacetiletý DAVID ŠTROUCHAL pracuje jako vychovatel tělesně postižených dětí v pražském Jedličkově ústavu. Pro letošní rok si stanovil jeden úkol: udělat zkoušky na Akademii výtvarných umění, obor malířství. Na tom by nebylo nic tak zvláštního, kdyby ovšem neměl jeden problém: David je totiž tak trochu barvoslepý.


Které barvy vám komplikují život?
Ty základní rozeznám, ale splývají mi určité odstíny zelené a žluté, hnědé a červené, hnědé a zelené nebo modré a fialové. Není to čistá barvoslepost aneb černobílé vidění s odstíny šedi, takových lidí je poměrně málo, jen narušený barvocit.

Jak se na to přišlo?
I když barvoslepost je vrozená vada, zjistilo se to poměrně pozdě a víceméně náhodou, při běžném vyšetření v druhé nebo třetí třídě. Doktor mi tehdy v sešitech ukazoval barevné puntíky a zjistil, že se podezřele často pletu. Táta to ale bral jako úplnou blbost. Máma z toho byla nešťastná hlavně v době, kdy jsem chodil na základní školu. Bála se, že kvůli tomu budu mít horší známky.

A měl jste?
Jednou jsme měli namalovat obrázek nějakého smyšleného zvířete. Nakreslil jsem fantastickou obludu, několik zvířat dohromady, a vybarvil ho v podobném duchu. Paní učitelka ovšem namítala, že takovou barvu přece žádné zvíře nemá a jedničku mi nedala.

Jak se vyrovnáváte s tímto handicapem teď, jako dospělý?
Nijak zvlášť si nestěžuju, jenom s malováním je to trochu problém. Pro jistotu jsem začínal s perokresbami. Když jsem to zkoušel s barvičkami, maloval jsem hlavně podle názvů na tubách, postupem času jsem ovšem zjistil, že rozeznám určité odstíny. Mezi tím, jak to vidím já a jak to vidí normální člověk, určitě bude rozdíl, ale nemyslím si, že by to bylo až tak složité. Pravda je, že občas si do mě rýpnou kolegové. Hledají po místnosti ty nejstrašlivější barvy, zkoušejí mě a mají z toho hroznou legraci. Podobně se kdysi chovali i moji spolužáci, takže jsem si už zvykl, ale pořád mi to trochu vadí.

Musí vůbec člověk takový problém veřejně přiznat?
Myslím, že je to lepší. Může totiž nastat situace, že se o barvách bude někde mluvit, a vy plácnete úplnou pitomost. Spíš než riskovat výsměch je lepší na rovinu přiznat, co a jak, a nechat se radši zkoušet. To se dá přežít.

Co byste poradil rodičům barvoslepých dětí?
Měli by se k dětem chovat stejně jako předtím a hlavně věřit doktorům. Dětem nepomůže ani bití, ani nekonečné procvičování barev, ani argumenty typu "je blbej, protože neumí barvičky, ale on to určitě jen tak hraje".

Existuje nějaká maličkost, která by vám usnadnila život?
My barvoslepí máme problémy s informačními tabulemi nebo barevnými schématy, na nichž se většinou používají málo kontrastní barvy. A to mám výhodu v tom, že barvoslepost mi do značné míry kompenzuje velice dobrý zrak. Jakmile ovšem dojde na tlumené barvy s šedavými odstíny, jsem v koncích i já.