Lucius Licinius Lucullus byl římský politik a generál. Měl vznešený původ, značný majetek, řečnické nadání, vojevůdcovský talent. Bojoval proti pontskému králi Mithradatovi, zapřisáhlému nepříteli Římanů, a vyhnal ho z jeho království na severovýchodě Malé Asie. Porazil i Mithradatova spojence a zetě Tigrana, krále arménského. Jenže potom vypověděli Lucullovi poslušnost jeho vlastní vojáci. Neuměl se snížit na jejich úroveň. Tíhl k filozofii, měl o sobě příliš vysoké mínění a přísně vyžadoval kázeň. Bylo veřejným tajemstvím, že vzpouru proti Lucullovi podněcovali ti, kteří se chtěli přiživovat v Malé Asii - římští lichváři a nájemci daní. Vysávali tuto provincii, dokud jim to Lucullus nezatrhl. Anuloval všechny úroky, které překračovaly výši vypůjčené částky, a povolenou úrokovou sazbu snížil z osmačtyřiceti na dvanáct procent. Nařídil, že věřitel může zabavit jen čtvrtinu dlužníkových příjmů. A do čtyř let bylo po dluzích. V roce 67 před Kristem byl Lucullus povolán zpět do Říma a plody jeho vojenských tažení sklízel jiný generál, Pompeius. V Římě se Lucullus občas zapojil do rozpravy senátu, jehož byl členem, ale důsledně odmítal všechny nabídky, aby převzal nějaký úřad. Víc než politika ho zajímaly jiné věci. Žil v krásných vilách obklopen uměleckými předměty a řecky psanými knihami. Založil park. Ve svých ovocných zahradách se těšil třešněmi, které dal dovézt z Pontského království: je to první doložený případ výsadby tohoto stromu v Evropě. Ale zejména se těšil z lukulských hodů - nákladných, rozmařilých hostin, které proslavily jeho jméno natolik, že zůstalo zachováno dva tisíce let. Další nespravedlnost. Na Luculla by se nemělo vzpomínat jen proto, že se jeho hosté přejídali a pili z pohárů posázených drahokamy.
27. října 2001
